Lukáš Rázl, který šéfuje obřím skleníkům společnosti Naše rajče v Tušimicích, o sobě tvrdí, že je „hrdý český sedlák“. A protože celý národ dnes hovoří o drahých potravinách, Reflex jej navštívil, aby zjistil, jak se vlastně takové rajče vypěstuje a co je k tomu potřeba.
Pan Rázl označuje rozlehlé skleníky v Tušimicích, kde se v současnosti vypěstuje téměř 10 procent spotřeby všech rajčat v České republice (do toho nepočítáme domácí produkci jednotlivců, která je ale objemem zanedbatelná), za „zemědělství budoucnosti, za projekt 21. století, protože tu probíhají dvě revoluce najednou – průmyslová a digitální“. Procesy růstu rajčat tady hlídají počítače, využívají se znalosti z ciziny i domácího výzkumu, použitá voda se recykluje a na zvyšování produkce se nepoužívá chemie. Pro blízkou budoucnost se dokonce plánuje, že se sběrem velmi oblíbené potraviny, která se kdysi dostala do Evropy z mexické džungle, budou pomáhat roboti.
Než se ale projdete po sklenících, kde je svět už skutečně dávno ve 21. století, narazíte při vjezdu do areálu elektrárny Tušimice (patří společnosti ČEZ a v jejím areálu se skleníky nacházejí) na století minulé. Ostraha objektu vším připomíná doby hlubokého socialismu, které se vyznačovaly byrokratickou buzerací. I nedávno skončený televizní seriál Volha by zde našel další motivy na natáčení. Píšu o tom proto, že od moderního moderního pěstování rajčat ve sklenících na úrovni světové technologické špičky je to k „socialistické vrátnici“ pouze několik stovek metrů. A rozdílný pohled na svět a jeho fungování se projevuje i při hodnocení toho, kolik by česká veřejnost chtěla platit za kvalitní potraviny. Chtěla by platit málo. Jenže to někdy nejde.
Za co platíme?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
