nahoru
Premium Téma

Jaroušek je tady pořád s námi. O Haškův odkaz pečujeme jako o rodinný klenot, říkají potomci spisovatele

Jitka Menclová 8. ledna 2023 • 19:30
Jaroušek je tady pořád s námi. O Haškův odkaz pečujeme jako o rodinný klenot, říkají potomci spisovatele
foto: Nguyen Phuong Thao

Jaroslav Hašek se řadí mezi spisovatele, kteří si slávy během svého života neužili. Zemřel ve 39 letech na srdeční komplikace, zbyly po něm dluhy, dvě manželky a syn. Ovšem jeho dílo v podobě knih, povídek a článků ho přežilo, dokonce z něj udělalo jednoho z nejslavnějších literátů, který se na našem území narodil. Román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války byl přeložen do 58 jazyků. Nyní je pomyslné žezlo péče o rodinný odkaz v rukou Haškových pravnoučat – Petry a Martina –, s nimiž Reflex mluvil v Lipnici nad Sázavou.

Poslední měsíce svého života strávil Jaroslav Hašek právě zde, v Lipnici nad Sázavou, kde napsal podstatnou část ­Švejka, a to především v hostinci U České koruny. Před dvaceti lety vaše rodina tuto chátrající hospodu koupila a zrekonstruovali jste ji. Co vlastně pro vás znamená být potomkem jednoho z nejslavnějších českých spisovatelů?

Martin: Pro mě být Haškem znamenalo odjakživa zodpovědnost. Už na základní škole měla naše češtinářka pocit, že bych měl mít nejlepší slohové práce. Na střední jsem si Jarouška dokonce vytáhl jako maturitní otázku. Dost možná mi ho tam ale profesoři schválně podstrčili. Na psychologii jsme měli profesora, který byl velký milovník Švejka. Při hodinách vždycky mluvil ke mně jako: „Viďte, pane Hašku…,“ a spolužáci si mě pak dobírali. To nebylo ­úplně příjemné, ale postupně jsem se k dílu i k době, kdy Hašek žil a tvořil, propracoval.

Petra: Já jsem s tím vůbec nechtěla být konfrontovaná. Později se to ale zlomilo i u mě, musela jsem si však k tomu najít cestu. V současnosti, kdy se jako rodina odkazu pradědy opravdu aktivně věnujeme, to bereme jako závazek. Ale ne ve slova smyslu nutné a nepříjemné povinnosti, nýbrž spíš jako úkol starat se o rodinný klenot.

Lidi od vás asi očekávají, že Haškovo dílo dokonale znáte a že možná i svou kariéru a život podřídíte slavnému dědictví. To asi není úplně nejlehčí.

Petra: Ode mě se vždycky přepokládalo, že budu Haška číst a budu o jeho díle vědět všechno. A taky že podědím spisovatelského ducha. To se mi bohužel obloukem vyhnulo. Mám ale ráda humor a smích, beru je jako nejlepší lék a způsob sebereflexe.

Martin: V dobách, kdy mě Jules Verne bral do tajuplných světů a s baterkou pod peřinou jsem hltal mayovky, táta neustále umisťoval Švejka vedle mé postele. Když mi bylo osmnáct, konečně jsem ho poprvé celého přečetl – do té doby jsem měl mnohem raději filmové zpracování s Rudolfem Hrušínským. Postupně jsem přečetl i další díla a musím říct, že mě ta cesta k pochopení Haškova života i historických a válečných souvislostí, které se toho týkají, baví čím dál víc. Jako od potomka „nejslavnějšího bohéma“ ode mě zároveň skoro každý čeká, že si s ním v hospodě sednu a dáme si společně pivo. Taky ve mně lidi hledají geniálního baviče. A protože mám pivo rád, tak si ho s nimi dám. I když, jak říká moje žena, která vůbec ­alkohol nepije, měl bych si nimi prý spíš dát nějaký dobrý čaj. Podle všech haškologů byl Jaroušek intro­vert sužovaný častými depresemi, takže o nějaké veselé kopě nemůže být asi moc řeč.

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.