Spoluzakladatel Činoherního klubu, renomovaný český divadelní dramatik a režisér Ladislav Smoček (88) věnoval Reflexu vzpomínku na spolupráci s Libuší Šafránkovou, která v Činoheráku působila v letech 1972–1995. Ladislav Smoček s ní mimo jiné nazkoušel jednu ze svých legendárních inscenací, Goldoniho komedii Poprask na laguně. Více se dočtete v tištěném Reflexu v cause Libuše Šafránková.
Nikdy jsem s ní neměl žádnou práci. Nebylo třeba rozebírat s ní roli slovy, ostatně proč, když vše intuitivně uhodla. Důležité bylo nechat ji být. Herců podobné síly osobnosti máme v české krajině samozřejmě víc; člověk se pak na ně dívá v úžasu a nemá vůbec pocit, že hrajou.
Což je pak vždycky strhující.
Protože oni nehrajou. Oni jsou.
Zkoušelo se s ní krásně, nádherně, právě proto, že jsem jí nikdy nemusel dávat žádné režijní připomínky. Vše se naučila sama, instinktivně, už v předstihu.
Zkrátka vždycky všechno uhodla. Byl to dar od Boha.
Ve své práci nikdy nikoho nekopírovala, a tudíž se ani nemohla nikomu podobat; byla od základu svá.
Vždycky, pokaždé byla jiná. Naprosto podle potřeby. Jakou duši měla daná postava, takový duševní rozměr jí Libuška dodala: zvládla uštěpačnou, zlou, hodnou, dobrotivou i vychytralou. Bez problémů obsáhla oba póly lidského bytí, od postav dobro vyzařujících až po ty negativní. Nezůstala žádné figuře, kterou hrála, nic dlužna. Člověk si nikdy neřekl: měla by bejt trochu zlejší, trochu hodnější! To vše zvládala její duše; z té vycházelo i její herectví.
Podobných lidí je málo.
Fascinující bylo, že to přitom byla pořád ona – jen postavy byly pokaždé jiné.
Přišla do našeho divadla v roce 1972 proto, že normalizační doba zničila Divadlo za branou Otomara Krejči a náš Činoherní klub jí tehdy na popud Jaroslava Vostrého nabídl angažmá.
Nikdy před tím jsem ji, přiznám se, neviděl naživo, dokonce ani na jevišti ne. Přišla a hned mnou byla obsazena do hry Poprask na laguně, což je nádherně týmové divadlo pro muže i ženy. Inscenace zůstala zachována na záznamu, čemuž jsem velmi rád. Zkoušel jsem totiž Poprask i na jiných evropských scénách, mimo jiné ve Finsku a Švýcarsku; nikdo z těch evropských herců však nehrál jako Šafránková se Somrem.
Vzápětí jsme spolu zkoušeli Chrousta, to je erbovní hra českého klasika Jiřího Mahena. Hrála tam schovanku bytné, mimo jiné s Jiřinou Třebickou, Petrem Čepkem a Josefem Abrhámem; tehdy se, tuším, s Pepíkem Abrhámem také seznámili. Libuščina schovanka hlavně stlala, moc nemluvila; ale i tak ji Libuška zvládla tak, že jste si ji zapamatovali.
Třetím a posledním titulem, na kterém jsme spolupracovali, byla Cesta dlouhého dne do noci amerického dramatika Eugena O´Neilla, kde shodou okolností hrála taky služku, Cathleen. Byl to úspěšný titul, obsazeni byli Petr Čepek, Josef Abrhám, Josef Somr a fantastická Jiřina Třebická. I tahle naše inscenace je, což jsem rád, natočena – nafilmoval ji o své vlastní vůli režisér Jiří Menzel, což byl jediný člověk v tehdejším Československu, který v roce 1978 vlastnil filmovou kameru. Navíc to nasnímal tak, že se na to dá koukat dodnes; však to občas u nás v divadle pouštíme.
Mrzí mě zpětně, že Libuška neměla třeba i ve zralejším věku úkoly, které by pro ni byly duševně náročnější.
Bezpochyby by je skvěle splnila.
Velký text o Libuši Šafránkové přináší tištěný Reflex č. 25 >>>
