Nordic walking? Nějak se stydím

Nordic walking? Nějak se stydím

Nordic walking? Nějak se stydím

Přijel kamarád z Německa, začal básnit o nordic walkingu a hrozně se divil, že sice jezdím na kole či vyrážím na pěší túry, ale tento nový způsob pohybu mě dosud neoslovil. Nový... Jak se to vezme, tzv. severská či hůlková chůze je známa již pár let, ale mě pořád míjí. I řekl jsem pravdivě: „Vašku, nevím, ale já se nějak stydím. Připadal bych si jako snob, možná trapnej frajírek nebo divnej rekonvalescent.“

Přijel kamarád z Německa, začal básnit o nordic walkingu a hrozně se divil, že sice jezdím na kole či vyrážím na pěší túry, ale tento nový způsob pohybu mě dosud neoslovil. Nový... Jak se to vezme, tzv. severská či hůlková chůze je známa již pár let, ale mě pořád míjí. I řekl jsem pravdivě: „Vašku, nevím, ale já se nějak stydím. Připadal bych si jako snob, možná trapnej frajírek nebo divnej rekonvalescent.“
„Nedivím se, já se své ženě před čtyřmi lety taky smál, že chodí v červnu lyžovat do parku,“ odpověděl a hned spustil svůj příběh o tom, jak on, mimochodem kdysi skvělý závodní plavec, začal předloni náhle trpět zdravotními potížemi, ucpáváním cév, a to tak, že mu lékaři nedoporučovali operaci. Místo toho radili – vrhněte se na nordic walking, vyjděte s hůlkami do parků, začněte malými štrekami a zvolna si přidávejte. Poslechl a to prý ho zachránilo, cévy se umoudřily. Dneska si musí dát denně nejméně hodinku walkingu hlavně kvůli pocitu. „V Německu tak dneska chodí skoro všichni – mladí i staří,“ pokračuje nadšeně. „V Čechách to čekejte co nevidět. Tedy ve městech, na českých horách se už walking vyskytuje. V německých parcích si takto běžně vykračují i mladí manželé, když střídavě tlačí dětský kočárek. A míjejí davy babiček a dědečků, kteří nesedí na lavičkách, jak bylo zvykem, nebo se zvolna neprocházejí parkem, ale svižně, byť přiměřeně nižším tempem, si s pomocí hůlek hrají na lyžařské běžce bez sněhu.“
Tak nějak lze totiž nordic walking jednoduše vysvětlit. Celý ten vtip či snad zázrak spočívá v tom, že chodec za pomoci hůlek (s gumovými koncovkami) přesouvá prý až 40 procent námahy z nohou na paže a ostatní tělesné partie. Tím se fyzická zátěž rozloží na všechny končetiny, čímž se výrazně uleví kyčlím, kolenům, kotníkům i páteři. Člověk jde vzpřímeně a zaměstnává přes osmdesát procent svých svalů; tak trochu jako při plavání. Z dalších kladů lze uvést: srdci prospěšná vyšší tepová frekvence, zvýšená spotřeba kalorií (snížení hmotnosti), zaručené vylepšení nálady (vyplavování endorfinů), zkvalitnění zdravotního stavu i imunitního systému. Záleží prý také na stylu, čili správné koordinaci pohybů nohou a paží, a proto již existují školení instruktoři, ba dokonce se nordic walking vyučuje na tuzemských tělovýchovných fakultách. A stranou nezůstává ani byznys. V prodeji jsou různé hůlky – obyčejné hliníkové za pár stovek, ale i de luxe, třeba karbonové, za tisícikoruny.
Při hodinové rychlé chůzi pražským parkem Grébovka, což mi k relaxování dosud bohatě postačí, potkávám dost lidí, mezi nimi pár vyznavačů joggingu (z běžeckého nestylu některých žen šílím), ale zatím žádné hůlkaře. A tak teď budu na ty první čekat skoro netrpělivě. Že by nás Němci předběhli tak moc? Vyrojí se ti první třeba již po vánocích, až vybalí hůlky pod stromečkem? A budou to mlaďoši, nebo naopak důchodci?