„Angličanky přijely na rozlučku se svobodou v jedenáct, v poledne už byly opilé a neuvěřitelným způsobem řvaly,“ říká ve druhém dílu dokumentární série Komu patří město? herečka a zastupitelka v polském Krakově Alina Kamińska. Čtyřdílný cyklus České televize kromě extrémního turismu uvnitř jihopolské metropole nahlíží i na fenomény jiných měst v rámci Visegrádské čtyřky – na měnící se tvář brněnské lokality Cejl neboli takzvaného Bronxu nebo development Bratislavy či sociální aktivismus v Budapešti.
Česká televize během letošního jara představila řadu nových seriálů. Mezi nimi byl možná lehce nenápadně představen čtyřdílný dokumentární cyklus Komu patří město?, který si ovšem pro svůj přesah pozornost rozhodně zaslouží.
Gentrifikace = negativní, nebo pozitivní fenomén?
První ze čtyř dílů je věnovaný Brnu – konktrétně čtvrti Cejl, které se přezdívá mezi místními Bronx. Tato lokalita s mnoha starousedlíky, umělci a aktivisty se vyznačuje velice specifickou atmosférou – drahé a lukrativní developerské projekty ovšem místo pozvolna mění. Takováto ukázková gentrifikace – tedy proces socio-kulturní proměny dané doposud méně prosperující a leckdy vyčleněné lokality, k níž vede skupování pozemků bohatší vrstvou obyvatel – je ústředním tématem úvodního dílu.
Za sérií stojí kvarteto tvůrců – brněnský a krakovský díl si vzalo společně na starost duo Petr Kačírek a Jan Hubáček, epizodu o Bratislavě zpracoval slovenský filmař Dominik Jursa a zbývající segment o Budapešti pak doplnila Klára Trencsényi.
Stěžejním prvkem všech dílů jsou rozhovory s pečlivě vybranými respondenty – v případě brněnského dílu se jedná o zastupitele Davida Oplatka, umělkyni Kateřinu Šedou, hlavního architekta města Brna Michala Sedláčka, socioložku Ivanu Rapošovou, nebo dokonce brněnskou primátorku Markétu Vaňkovou. Jejich pohledy na vývoj dané lokality spolu často výrazně kontrastují, díky tomu jsou zastoupeny víceméně všechny pohledy na danou záležitost – to se nejlépe ukazuje například v debatě o vnímání gentrifikace, kdy u všeobecného negativního vnímání tohoto fenoménu architekt Sedláček nabízí rovněž pozitivní severoamerický přístup.
Vyškrtnutí z UNESCO?
Další z dílů pojednává o polském Krakově. Druhé největší město českého souseda trápí jiný problém – a sice extrémní turistifikace. Divák se dozvídá o poměrně nedávné proměně Krakova ve vyhledávanou turistickou destinaci i kvůli několik let starému heslu lákajícímu na „100 kostelů a 100 hospod“.
Tíživou situaci, kdy se především starousedlíci stahují z části starého města zvané Stardom a z původně židovské čtvrti Kaziměř, perfektně vystihují majitelé hotelu, manželé Beáta a Marek Wawrzeniecovi: „Město má samozřejmě velký zájem o to, aby zde turisté utráceli své peníze. O místní obyvatele se ale nezajímá.“
Výpovědi místních starousedlíků, aktivistů a politiků, ale i turistů jsou pravidelně doplňovány archivními záběry z nedávné doby, jež dotvářejí velice komplexní příběhy všech čtyř středoevropských měst.
Město bez komunit a obyvatel jednoduše neexistuje, což si uvědomují lidé z krakovských čtvrtí Stardom a Kaziměř stále intenzivněji, nicméně přerod svého města vlivem turismu sledují zpovzdálí bez možnosti zasáhnout – dokonce zazní obavy, aby se neopakoval odstrašující příklad anglického Liverpoolu, který byl v roce 2021 vyškrtnut ze seznamu UNESCO.
Developeři a aktivisté
Další druh potíží souží Bratislavu – aktivní developeři své projekty často nekonzultují s městem. To vygraduje až k politické krizi ohledně výstavby nové tramvajové linky, u níž se ne a ne shodnout, kudy má vést kolem Slovenského národního divadla. V Budapešti zase autoři seriálu divákovi připomenou události z roku 2004, kdy v 8. obvodě Jóžefvároši proběhl největší městský rehabilitační projekt ve střední Evropě, v rámci něhož se původní obyvatelé museli vystěhovat – někteří z nich získali nové bydlení, ale na druhé straně utrpěli především sociálně slabší. V současnosti si pak skupina budapešťských aktivistů bere nejistou hypotéku na starou tovární budovu, čímž se snaží pomáhat nejzranitelnější části obyvatel.
Tvůrcům se podařilo velice detailně zachytit autentickou atmosféru daných čtvrtí a měst – ať už se jednalo o nezaměnitelný ráz brněnského Cejlu, u Krakova je to zase frustrace místních z přílišné turistifikace, v Bratislavě pak vře střet s developery a u Budapešti je to pocit sounáležitosti a společenské angažovanosti. Důležitým prvkem je i zvolený observační přístup, publiku není vnucován žádný názor. Každý divák si tak může vybrat, jaké zastávat stanovisko v dané záležitosti.
Komu patří město? je precizní a důležitou sondou do čtyř významných měst Visegrádské čtyřky – díky ní se každý z nás může zamyslet, jak co nejcitlivěji přistupovat k vývoji míst a lokalit, ve kterých žijeme.
