Vláda: Moc a sláva je divácky poměrně náročný seriál, v jehož osmi hodinových dílech se politickými šachy a komplikovanými konverzacemi s odkazy pro zasvěcené nešetří. Vedení státu a snaha o nápravu světa zřejmě nebudou tak jednoduché, jak je vidí diskutéři na mediálních webech.
Viceprezidentka, Dobrý boj, The Wire – Špína Baltimoru, Dům z karet; to jsou nejlepší politické seriály posledních let. Špičková kvalita ovšem nemusí pocházet jen z anglofonního prostředí, jak dokazuje dánský seriál scenáristy a showrunnera Adama Price Vláda, v originále Borgen. Jeho dlouho očekávaná čtvrtá řada s podtitulem Moc a sláva je od počátku června konečně na světě, konkrétně na Netflixu.
V prvních třech řadách, které se na dánské veřejnoprávní televizi vysílaly v letech 2010–2013 a v roce 2020 si je na Netflixu pustil celý svět, jsme byli svědky vzestupu Birgitte Nyborgové, jež se nečekaně stane vůbec první dánskou premiérkou. Výtečně vykreslené zákulisí politiky a její prorůstání do osobních životů hlavních aktérů i tvrdé střety ideálů s realitou jsme sledovali i prostřednictvím spin doctora Kaspera Juula (hrál ho Pilou Asbæk a ve čtvrté řadě pohříchu chybí) a jeho osudové ženy, novinářky Katrine Fønsmarkové.
Budoucnost patří ženám
Po devíti letech od poslední řady se divák musí vžít do nového nastavení rolí: Birgitte Nyborgová (ztvárnila ji známá a ceněná dánská herečka Sidse Babett Knudsenová) má víc šedin a míň ideálů; už není premiérkou, je ministryní zahraničí ve vládě vedené její koaliční partnerkou a zároveň sokyní Signe Kraghovou. Někdejší adeptka špičkové politické žurnalistiky Katrine Fønsmarková (Birgitte Hjort Sørensenová) se pro změnu stala ředitelkou zpravodajství největší televizní stanice v zemi. Obě protagonistky se zabývají převážně ropou a mocenskými tanci kolem ní: spor kolem nově nalezeného obrovského ropného ložiska v Grónsku hrozí propuknout v mezinárodní diplomatickou krizi. Nyborgová si musí dávat pozor nejen na podezřelé ruské a čínské byznysmeny i americké stratégy, ale také aby svou zemi neprezentovala jako koloniální velmoc vykořisťující Grónsko, a zároveň aby nepřipravila státní kasu o tučná procenta z prodeje ropy – kterou jakožto bojovnice za klimatickou změnu vůbec nechce těžit…
Silných žen je ve Vládě – v kontrastu kupříkladu s českou realitou – opravdu hodně (ostatně hned první díl nese název The Future Is Female, tedy Budoucnost patří ženám), přesto jedna citelně chybí: v Grónsku si hraje mocenské šachy sám se sebou bez jakéhokoli zásahu grónské premiérky její ministr zahraničí a surovin. Až do posledního dílu si nebudeme jisti, jak to dvě hlavní hrdinky, balancující na velmi vratkých židlích konstantně podkopávaných jak podřízenými, tak zdánlivými partnery v dialogu a v neposlední řadě samotným systémovým uspořádáním, ustojí. Sociologové sice tvrdí, že 21. století je stoletím ženy, ale jak zpívají Nedvědi: Víš… holky těžší to maj.
