nahoru

Víc než 70 % trhu s drogami ovládá vietnamská mafie, říká režisér minisérie Zrádci Viktor Tauš

Tereza Spáčilová23. února 2020 • 18:00
Trailer na minisérii Zrádci režiséra Viktora Tauše
• video: 
Viktor Tauš

Když něco natočí Viktor Tauš, mluví se o tom. Platilo to u jeho prvotiny Kanárek, v níž se velmi osobitým způsobem vyrovnával se svou drogovou zkušeností, nebo u jeho snímku Klauni s duem Kaiser-Lábus. A platí to především poslední roky, kdy díky němu v televizi nevídáme pouze unifikované městské kriminálky s poirotovským finále. Minisérie Modré stíny nebo Vodník, jež si svými neotřelými estetickými postupy získaly mnoho fanoušků i nepřátel, dělají z VIKTORA TAUŠE asi nejzajímavějšího tvůrce na domácím, nejen televizním hřišti. Hodně se čeká od jeho nové minisérie z prostředí česko-vietnamského obchodu s pervitinem ZRÁDCI, jejíž první epizodu uvede Česká televize v neděli 23. února. A ne jen proto, že se v nich Tauš po letech vrací ke “svému” tématu.

Jak jste se dostal k tématu Zrádců?

Na počátku byl manuskript od Jiřího Vacka, zakladatele Národní protidrogové centrály a autora knihy Nelegál, jež se zabývala obdobím vzniku centrály a česko-německou spojkou obchodu s pervitinem. Jedním z témat knihy bylo rekrutování uživatelů, resp. dealerů drog, do řad vyšetřovatelů. V adaptaci Miro Šifry mne zaujal příběh dvacetiletého chlapce, jehož vlastní rozhodnutí přivedou do situace, kdy po něm jde mafie i policie zároveň… Houževnatost, se kterou té situaci čelí, a především otázky o tom, jak se do té situace dostal, a co jeho volby, vypovídají o světě, v němž žijeme. Miro Šifra byl pro danou látku nejlepším autorem.

Proč právě on?

Miro umí psát mladým, současným televizním jazykem. Umí psát pro mladé a o mladých. A je to, jak říká Petr Jarchovský, scenárista archeolog: umí se ponořit do světa, o kterém píše, a dozvědět se o něm vše, což mu pak umožňuje vyprávět pohledem zevnitř. Ze zmíněné původní inspirace ve výsledku mnoho nezůstalo, realita obchodu s drogami je dnes úplně jiná než dřív. Vždyť já už bych si to dnes neuměl ani koupit.

Jaký je největší rozdíl?

Víc než 70% trhu ovládá vietnamská mafie. A zatímco dřív se vše dělo přes osobní vazby, dnes se s drogami obchoduje především skrze takzvaný darknet. Najdete tam obchody, které vypadají jako standardní e-shop, kde máte na výběr z široké palety modelů, obalů či velikosti balení. Domů vám to pak přijde poštou: doručovatelé nemají ani tuchy, co se ve všech těch balíčcích s ponožkami či svetry skrývá.

Pro Národní protidrogovou centrálu toto představuje zcela nového nepřítele a nezbytnost adaptovat se do nové doby. Drogový byznys - podobně jako současné teroristické skupiny - funguje na principu tzv. letadla. Jednotlivé skupiny se navzájem neznají a je tedy téměř nemožné rozbít najednou celou síť. Detektivy Národní protidrogové centrály velmi obdivuji, jsou to pro mě novodobí rytíři.

Proč?

Protože v jejich světě neexistuje oběť. Zdánlivě tedy nikomu nepomohou, nikoho nepomstí, nedočkají se vnější satisfakce. Když policista dopadne vraha nebo zloděje, přinese tím zadostiučinění poškozeným nebo pozůstalým.  V drogové kriminalitě tomu tak není. Výrobci drog je chtějí vyrábět, dealeři je chtějí prodávat a narkomani chtějí drogy užívat. Je to de facto šťastný, uzavřený kruh, který policie narušuje. Detektivové Národní protidrogové centrály se tak opírají o víru v dobro, spravedlnost, smysl společnosti… Pravidelně například slouží mše za oběti z vlastních řad i z řad narkomanů.

Předpokládám, že právě to vás na příběhu zaujalo víc než téma drog samotné.

Zrádci nevypráví o drogách. O těch vyprávěl můj první film Kanárek, ve kterém jsem řekl vše, co k tomuto tématu říct umím. Pokud se Zrádci tématu drog nějak dotýkají, tak skrze analýzu jejich derivátních účinků -studují povahu policistů, kteří proti nim bojují, povahu lidí, kteří drogy prodávají a nedokážou skrze filozofii nabídky a poptávky vidět kontext svých činů…

Co dělají Vietnamci, když nejsou ve večerce

Stejně pro vás ale musí být zvláštní ty dvě zkušenosti, 90. léta a dnešek, srovnávat.

Ano. Ale ne ve smyslu té primární zkušenosti. Fascinuje mě kontext, proměněný obraz společnosti. Zabýváme se konfliktem tradicionalistické kultury a té nové, kterou pro sebe nazývám kulturou startupu. V tomto konfliktu leží srdce Zrádců. Každá postava ve Zrádcích v nějakém smyslu reflektuje právě tohle téma. Nejjednodušeji Vám to mohu ilustrovat pohledem společnosti na vietnamskou komunitu. Většina společnosti na ně stále nahlíží jako na “ty z večerek”. Tento rasistický a xenofobní pohled vychází ze skutečnosti, že tady žijeme několik tisíc let, zatímco oni “jen” od osmdesátých let dvacátého století. Těchto několik tisíc let nám poskytuje iluzi, že tu zůstaneme navždy a oni zůstanou navždy v těch večerkách. Přitom už to tak dávno není. Myslím, že Vietnamci stejně jako jiné menšiny velmi dobře vědí, že naše společnost není připravena přijmout skutečný stav věcí, a tak ho raději skrývají, což je pro ně bezesporu bolestné. Tradice a kořeny nám paradoxně znemožňují vidět věci takové, jaké jsou.

Nemůžu se nezeptat: co pro vás vlastně téma drog, kdysi tak osobní, představuje dnes?

Nevyprávím příběh o drogách, tématem Zrádců je střet tradiční a startupové kultury, iluze a nezbytnost bytí v pravdě.

Což neznamená, že v něm nejsou.

Drogy pro mně neznamenají nic, jsem k nim lhostejný. Popel a prach.

Směřuji jinam: kdysi jste o svých problémech s drogami natočil film  a pak jste říkal, že vás zaskočilo, jak moc jste si tím vlastně zkomplikoval život. Napadlo mě tedy, jestli si ho vlastně nekomplikujete znovu - vaše minulost vám teď určitě bude připomínána…

To není můj problém. Svoji minulost nevytěsňuji, popřel bych tím sám sebe. O tom, co s lidskou povahou udělá odstřižení se od vlastních kořenů, jsem vyprávěl ve Vodníkovi. To, kým jsem dnes, v sobě obsahuje vše, čím jsem prošel, včetně drog. Každá životní zkušenost, každá konfrontace, se stává součástí přítomného tvaru. Svoji cestu mám rád, takovou jaká je.

Feťákem za časů abstinence

Přesto - nikdy jsem se vás na to nezeptala - nelitoval jste někdy, že jste Kanárka natočil? Život ani kariéru jste si tím rozhodně neulehčil, navíc jste se tehdy ke drogám vrátil.

A mělo by to smysl? Lítost znamená, že jsme se nevyrovnali s minulostí a nepřevzali za ni odpovědnost, což jsem udělal. Tím neříkám, že to tenkrát nebolelo. Reakci, která po Kanárkovi přišla, jsem nečekal. Respektive byla opačná, než jsem doufal. Pro lidi jsem se stal feťákem až tímto filmem, tedy v čase, kdy už jsem abstinoval.

Právě proto mě napadlo, jestli si Zrádci nemůžete ublížit znovu. Přestože jde primárně o jiné téma a přestože i osobně jste někde jinde…

Rozumím, na co se ptáte, ale nevím, jak vám lépe odpovědět. Nepřemýšlím tak. Zrádci vypráví silný příběh kladoucí si otázky, které se mne dotýkají, o stavu dnešní společnosti.

Otázky kladené na mou osobní historii ve spojení se Zrádci však vypovídají především o těch, kteří je kladou. Jsou obrazem lidské potřeby škatulkování, tedy vlastně popírají život. V jistém smyslu je to totéž, jako že má bývalá žena Eva Jeníčková bude pro média nadosmrti Vendulka utěšitelka nebo Sylvester Stallone Rocky. A bude jim jedno, co od té doby prožili, kolik jiných věcí udělali, a že se jim za tu dobu vyměnily všechny buňky v těle. Člověk není konstanta, ale pohyb.

Jak to vypadá s Amerikánkou, dlouholetým vysněným projektem, jenž se poslední rok hraje na divadle? Pořád platí “natočit Amerikánku a zemřít?”

Už dávno za nic neumírám. V čase stráveném s Amerikánkou není nic patologického ani romantického. Za těch skoro dvacet let od chvíle, kdy jsem si k ní napsal první poznámky do deníku, vzniklo asi osm od sebe zcela odlišných scénářů s odlišnými postavami a východisky - byť stále na motivy jediného životního osudu. Trvalo to tak dlouho, protože Amerikánka potřebovala, abych k ní dospěl.

Kterou verzi nakonec zrealizujete?

Celé ty roky jsem se Amerikánce snažil podat ruku a pomoci ji dělat rozhodnutí, která by jí dovedla k happy endu. S mým vlastním vývojem se toto rozvinulo do několika rozličných cest s rozdílnými východisky. Amerikánka na divadle, ve filmu či minisérii spolu mají společnou snad jen hlavní postavu.

Scházíme se zhruba dvacet let poté, co měl premiéru Kanárek, 9. 9. 1999. Viděl jste ho od té doby?

Naposledy před dvěma lety. Rád bych ho vydal spolu s Amerikánkou na DVD a VOD, neb dnes neexistuje veřejná kopie. Překvapilo mě, že nezestárl. Stále je to působivý film i životní akt.

Nedívalo se na to těžce?

Byla to radost. Vidět znovu všechny ty lidi, co jsem měl tolik rád, kteří tu cestu prošli se mnou. A vzpomenout si na toho kluka, jímž jsem býval, jak usiluje o vytvoření vlastního tvaru.

Tereza Spáčilová




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější