Chyby z nás dělají lepší lidi, říká populární česká herečka Aňa Geislerová | Reflex.cz
nahoru

Chyby z nás dělají lepší lidi, říká populární česká herečka Aňa Geislerová

Marek Gregor18. prosince 2019 • 20:30
Chyby z nás dělají lepší lidi, říká populární česká herečka Aňa Geislerová

V první výraznější roli se Aňa Geislerová (43) objevila v celovečerním debutu Ondřeje Trojana Pějme píseň dohola (1990). Od té doby jde z filmu do filmu, je držitelkou pěti Českých lvů, s dalším Trojanovým filmem, Želary, se málem dočkala Oscara. Často bývá, a ne neprávem, přirovnávána k prvorepublikovým filmovým hvězdám typu Adiny Mandlové nebo Lídy Baarové. Letos natočila dva velké historické projekty, které se premiéry dočkají v následujícím roce: Lenka Wimmerová ji obsadila do titulní role seriálu o Boženě Němcové a Slávek Horák si ji do filmu Havel vybral jako manželku budoucího československého prezidenta Olgu.

Dotočila jsi dvě velké historické role: Olgu Havlovou a Boženu Němcovou. Jaké to bylo?

V životě nám ubývají věci, které se nám stanou poprvé, což je škoda, protože poprvé bývají krásné! A já letos poprvé dělala se Slávkem Horákem i s Lenkou Wimmerovou. Slávek mi před rokem napsal, že má pro mě scénář. „Skvělý,“ říkala jsem si. Domácí péče se mi moc líbila, ale protože vím, jak bohatým životem žije, doufala jsem, že to nebude pornofilm. Říkal, že ani náhodou, jen napsal, že postava se jmenuje Olga. Když mi pak přišel Havel, vůbec jsem nevěřila. Text byl skvělej a Olga je prostě Olga! S Lenkou, která režíruje Boženu, jsem taky nikdy nepracovala, ale tady za roli vděčím i Aničce Kameníkové – hraje mladší Boženu v prvních dvou dílech – to ona pro nás roli získala v náročných kamerových zkouškách. Lenka je inspirativní žena, na placu jistá, věcná, přitom citlivá a v soukromí zábavná. Prožila spoustu neuvěřitelných věcí, jen tak mimochodem vyhrála světovou soutěž o nejlepší pomerančovou marmeládu. Je dobře, že Boženu dělá žena!

Co bylo těžší? Božena, nebo Olga?

Na to se těžko odpovídá. Hrát skutečné postavy, tedy osoby, které opravdu žily a jejichž osudy jsou zcela nebo částečně zmapované, je úplně jiná disciplína než tvořit postavu fiktivní. V případě Olgy, kterou si spousta lidí pamatuje – i já jsem se s ní potkala –, práce vyžaduje víc než zodpovědný přístup. Na druhou stranu, ani jeden z těch filmů není dokument, jsou to filmové příběhy s licencí. Díky tomu, co jsem si dohledala o obou ženách – o Olze jsem mluvila i s lidmi, jimž byla blízká –, cítím, že v sobě měly něco pro mě těžkého, co není snadné zpracovat. Olga byla hodně uzavřená, za bariéru, kterou si vystavěla, se dostal málo­kdo. U Boženy bylo ještě náročnější vstřebat do sebe všechny ty obnažené city a emoce. Jak všechno probíhalo bez kalkulu, bez autocenzury, to je ryzí síla a romantismus. Božena byla silná žena, která si zároveň často nabíhala na vidle. Olga si své nitro před světem chránila, Božena se světu otevřela. Spojuje mě s nimi touha po svobodě.

Užívala sis roli Olgy Havlové?

Užívala? To není správný výraz. Ráda jsem se stala součástí filmu, ale na druhou stranu si nemyslím, že to, že její muž byl zvolen prezidentem Československa, byl pro ni happy end. Ona opravdu nechtěla být lidem na očích. Byla skromná. Zajímavé je, a málo se to ví, že se kdysi chtěla stát herečkou. Dokonce existují i fotografie.

Jak dlouho ti trvá, než se dostaneš do velké historické role?

Je to zvláštní proces. Studuješ nejrůznější materiály a nakonec se může stát, že z toho všeho zůstane pár natáčecích dnů a nakonec převažují jen záběry kouřící postavy. Všechny přípravy se lehce dají zironizovat, ale myslím si, že důležité je, aby herec byl přesvědčený, že postavu zná, aby rozuměl jejím motivacím a postojům a znal kontext doby. Ještě před Olgou a Boženou jsme absolvovaly – společně s Aničkou Kameníkovou (herečka, dcera Jitky Asterové; pozn. red.) – workshop vedený úžasným hereckým koučem a režisérem Davidem Pennem, zaměřený na hraní na kameru, na autentickou emoci, která se musí odehrát přesně ve chvíli, kdy člověk před kamerou opravdu je. Na tu pravdu! Jak se hraje člověk, který žije nebo ho máme v blízké paměti? Zeptala jsem se ho, na co se nám soustředit. Říkal: „Pravdivá musí být tvoje emoce postavy. Jakou jí předáš, takovou ji lidé budou znát. Musí věřit tomu, co prožívá, jedině tak to bude pravda. Pak je jedno, jestli budeš mít paruku, nebo hrb!“ Stejným workshopem pak s námi s Viktorem (Viktor Dvořák – představitel Václava Havla; pozn. red.) prošel i Slávek Horák. Bylo super, že režisér byl u toho. A co se času týká, jsem poctivec, jsem šprt! Četla jsem všechno, co se dalo sehnat, a uvědomila si, jak Božena žila – v současném slova smyslu – sociálně, společensky. Z její korespondence víme, jaký život vedla, v jaké se pohybovala společnosti. Víme, i co nakupovala, kolik komu dlužila, koho všeho milovala – téměř až v rovině dnešních sociálních sítí. Navíc lidi nevedli ohromnou korespondenci jen s ní, ale i o ní.

U Olgy tu jsou pořád někteří z těch, kteří jí byli nejblíž. Můžeš si s nimi povídat, Anička Freiman­nová (v letech 1990–2003 tajemnice Václava Havla pro literární a divadelní agendu; pozn. red.) mi o ní vyprávěla tak krásný věci, díky nimž mám pocit, že ji znám o trochu víc než ostatní. Zajímavé je, že asi ještě rok před tím, než vznikl scénář, jsem si říkala: „Havla tak adoruju, přitom jeho věci moc neznám.“ Tedy, že to jsou spíše slepence vědomostí. A začala jsem dočítat texty, které jsem neznala. Četla jsem úplně všechno, co se mi podařilo dohledat. Michael Žantovský ve své knize píše o Havlově prvním uvěznění a jeho takzvaném selhání. Když byl poprvé ve vězení, podepsal prohlášení, že už nebude politicky aktivní a že se bude věnovat pouze dramatické činnosti, což komunisti pak otiskli. On sám si to nikdy neodpustil, trápil se a považoval to za své selhání. Současně si myslím, že tahle záležitost ho posunula v jeho boji a upevnila v postojích, že to chtěl odčinit. V sobě, pro sebe. Když mi od Slávka přišel scénář, byla jsem nadšená, že to tam je. Chyby z nás mnohdy dělají lepší lidi, posouvají nás dál, tříbí charaktery. A naopak – něco hrozně dobrého v nás může zabít nějakou nespravedlnost a z dobrého úmyslu se najednou stane strašné zlo!

Zůstala v tobě – za ta léta – nějaká z tvých postav? Nebo přijdou, odžiješ je a odložíš?

Takhle o tom vůbec neuvažuju. Spíš je zvláštní, že k mým nejstarším filmům už nemám ten sebekritický pocit typu: Ježíšmarjá, jak jsem něco takového mohla tak strašně zahrát? Spíš se občas přistihnu, že se na sebe dívám jako na vlastní dceru. Se shovívavostí i s pocitem typu: Ty jsi byla roztomilá nebo ty jsi byla ale pitomá. Zároveň jsem šťastná, že ten záznam – pracovní deníček – svého života mám, ale abych řekla, že ta nebo ta role ve mně zůstala, to ne. Můj život je sám o sobě dost náročnej film – a to jsem pořád stejná Aňa.

Loni touhle dobou – před vánočním dvojčíslem – jsem si před rozhovorem s Ivanem a Ondřejem Trojanovými znovu uvědomil, jak je z dnešního pohledu Ondřejův film Pějme píseň dohola nadčasový. Tys tam měla vůbec první významnější roli…

Uvědomila jsem si, že ten film musím pustit dětem. Zůstal ve mně pocit fascinace, že mě k tomu někdo pustil, jako že můžu být herečka. A taky jsem se při něm seznámila s Jirkou Strachem nebo Vaškem Chalupou, s nimiž jsem se propíjela dospíváním, a stále se máme rádi. Nevím, proč to funguje, asi proto, že jsme byli v tom zvláštním pubertálním významu slova suverénní, čili i vyděšení, autentici a klaplo to!

Že jste nasáli tu zvláštní sklepáckou bezprostřednost?

To já tehdy moc neřešila a Sklep ani neznala. Byli jsme parta puberťáků. Prožívali jsme jiné příběhy. Pašovaly jsme šampaňský, abychom ho pak mohly vypít s klukama. V téhle souvislosti mi vždycky přijde legrační, když se mě novináři ptají, co jsem očekávala od sametové revoluce. Co jsem asi očekávala? Vždyť mi bylo čtrnáct! Řešila jsem, že budu mít dvojku z češtiny... A zřejmě jsem byla přesvědčená, že se to všechno děje kvůli mně, protože chci začít žít!

A já si shodou okolností z té doby – konce osmdesátých let – pamatuju tvého tátu, který tehdy pracoval v pražské redakci japonských novin Jomiuri šimbun. Díky němu jsi všechno musela mít v přímém přenosu, ne?

Vítejte v

Premium

Pokračování článku patří
k prémiovému obsahu Reflexu

S předplatným získáte:

  • Neomezený přístup k prémiovému obsahu, který
    nikde jinde nenajdete
  • Exkluzivní komentáře, kauzy a speciální editorialy
  • Nekorektní vtipy kreslířů Reflexu
  • Vybrané články z tištěného Reflexu dříve než ostatní
  • Mobilní aplikaci pro snadný přístup k prémiovému obsahu
Součástí předplatného není elektronická a tištěná verze týdeníku Reflex. K zakoupení na iKiosek.cz.
  • Měsíční předplatné49 Kč*

    *Cena 49 Kč platí pro první měsíc
    pro nové předplatitele (Týká se pouze platby kartou). Následující měsíc stojí 99 Kč.

    Objednat
  • Roční předplatné990 Kč

    Ušetříte 2 měsíce oproti měsíčnímu předplatnému.

    Objednat
  • Náhled darkového poukazu ReflexDarujte roční předplatné990 KčObjednat

Možnosti platby
?

Měsíční předplatné je možno zaplatit platební kartou nebo pomocí SMS.

Roční předplatné je možno zaplatit platební kartou nebo platbou online.

  • Kartou
  • Platba online
  • Platba SMS




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější