Miroslav Hanuš (56). Showman, komik, bavič. Mnohostranný divadelní herec. Úspěšný režisér. Dramatizátor netradičních literárních děl; jediný český tvůrce, který by zvládl převést na jeviště i telefonní seznam. Milovník padlých hudebních i divadelních žánrů, autor textů jevištních písní, představitel nesympatických hrdinů v televizních seriálech. Když ho potkáte, začnete se smát do třiceti vteřin. A tenhle Miroslav Hanuš promluvil v přímém přenosu taneční soutěže StarDance o svém dlouholetém boji s těžkými depresemi. Před 1 300 000 diváky řekl: „Před třemi lety bych si vůbec netroufl do něčeho takového jít.“
V Anglii se v televizi princové William a Harry také nechali slyšet, že smutek ze smrti princezny Diany v sobě skrývali tak dlouho a dovedně, až se z toho v dospělosti oba zhroutili. A že kdokoli, kdo má deprese, se o tom nemá stydět mluvit a má vyhledat pomoc. Británie má své prince, Česko má teď vás.
No jistě, já jsem přece taky princ! Princ Miroslav! Moje žena Jana se smála, že jsem si proslovem o depresi ve StarDance vytvořil největší psychoterapeutickou skupinu na světě. Tu řeč jsem si sice podrobně nepřipravoval, ale věděl jsem, že bude úlevné a správné to s lidmi sdílet. Vím, že depresí česká společnost trpí v obrovském procentu; a přímý přenos je výjimečná věc. A to, že ještě před třemi lety bych si na StarDance netroufl, je čistá pravda. Odešel jsem ale v září po dvaceti letech z angažmá v Divadle v Dlouhé, jsem na volné noze, měl jsem výjimečně okno ve zkoušení, zdá se mi to jako zlom. Tak jsem si říkal, že to zkusím.
Jak přesně jste se z deprese „vyléčil“?
Jednoduchý to není. To si musíte vyrvat vlastní duši z těla a předělat se. Já si začal rvát duši z těla až po čtyřicítce, což je hodně divný. Před dvanácti lety mě hospitalizovali v nemocnici ve Střešovicích, pak jsem šest a půl roku chodil na skupinu do střediska psychoterapeutických služeb. Každé úterý hodinu a půl. V divadle už věděli, že mi v úterý nemají dávat těžká představení, protože jsem ze skupiny chodil urvaný, jako bych složil vagón uhlí.
Jak vydrželi lidi ze skupiny?
Právě že nevydrželi. Dokázali to, tuším, čtyři z nás. Začínalo nás dvanáct.
Proč těch osm lidí uteklo?
Většina kvůli egu. Zažil jsem tam spoustu chlapů, velikých jako já nebo mnohem větších, kteří začali křičet a utíkat. To už jsem věděl, že je něco strašně bolí, a proto utíkají. K smíchu bylo, jak k nám během let přicházeli noví pacienti a jak se opakovaly stejné situace. Třeba jsme někomu řekli: „Ty seš jak malý dítě,“ a on začal křičet: „Já jsem ředitel firmy!“ Pak jsme jen viděli, jak balí aktovku a s křikem odbíhá do svého světa, aby už nikdy nepřišel. Terapie je hrozně zajímavý zážitek. I pro herectví.
Berete dodnes léky?
Někdy jo, někdy ne. Někdy trochu. Jsem zkušený pacient, jak říká můj doktor a dodává k tomu: „Stejně ti nikdo do palice nevidí, ty už to znáš, tak se podle toho zařiď.“ Mimochodem, i pes jedné mé kolegyně, jezevčík, který se dožil šestnácti let, měl od doktora předepsaná antidepresíva. Když mu bylo třináct, začal být nesnesitelný, ale od chvíle, kdy dostal prášky na psí depresi, skákal až do smrti radostně jako štěně. Farmacie je na něco dobrá, dává nám naději. U lidí je to samozřejmě složitější. Léky samy nepomůžou, myšlení nezmění.
Rozhovor s Miroslavem Hanušem si přečtěte již zítra v novém tištěném Reflexu >>>
