Zákon Helena je tři roky starý dokument. Na internetu jsou snáze než film dostupné desítky rozhovorů, jež na něj reagují. Mají společné téma, které je sexy: mladá, hezká holka se dotkla zla. Je to pořád váš nejdůležitější film?
Původně to byla školní práce, mělo se jednat čistě o portrét policistky Heleny Kahnové, jež společně s kolegou rozkryla Berdychův gang, čítající bezmála padesát lidí. To byla neskutečná věc. Chtěla jsem ukázat silnou ženskou v mužském světě a hranice jejího hrdinství. Ovšem tenhle koncept se mi postupně rozpadl jako domeček z karet a z filmu se stal můj první celovečerák, který jsem dokončila až po magisterských státnicích na FAMU.
Co se stalo?
Do příběhu začaly vstupovat nové situace, noví lidé – převážně zločinci. Takže nejvíc síly mi sebrala snaha obhájit před ostatními i sama před sebou bobtnající projekt. Nakonec jsem tomu, že to vznikne, věřila jenom já. Čtyři roky jsou čtyři roky. Ale když jsme to dotáhli a já na festivalu dokumentů v Jihlavě uviděla reakci diváků, věděla jsem, že to stálo za to. Tajně jsem se rozplakala dojetím.
Bylo to tak silné?
Všichni vstali, tleskali, a kdyby to šlo, debata by asi trvala dodnes. Ano, je to můj nejdůležitější film.
I pro ten strach, který jste přestála?
Já si fakt nechtěla povídat s kriminálníky. Jenomže najednou nebyla cesta zpátky.
Kde se to zlomilo?
Uvědomila jsem si, že najednou točím zásadní film o dobru a zlu. Vždycky jsem chtěla takový natočit. Věřila jsem, že se lidé mohou změnit, ale netušila jsem, jakou bolest při tom zakoušejí. David Berdych mi z vězení napsal, že si čte Dantovu Božskou komedii, ale pouze Peklo. Očistec a Ráj se ho prý netýkají. To, že film bude pouze o Heleně, jsem si myslela jen do chvíle, kdy mi Helena řekla: Já se Berdycha nebojím, jsme přátelé.
To zní šíleně.
Taky mě to zarazilo. Mně se ale líbí život složený z paradoxů. My jsme pak natočili setkání Kahnové s Berdychem u vína po jeho propuštění. Vlastně si moc nepokecali, byly tam spíš rozpaky, ale v tom mlčení tkvěla celá pravda. Helena ho poslala do kriminálu, on se ke všemu přiznal, pomáhal při vyšetřování, odseděl si jedenáct let trestu a teď je to pro ni zase člověk, jenž může dostat novou šanci. Ona není soudce, ctí fakta. Nemá problém se s ním potkat. Když někoho honíš deset let a on ti tolikrát vyklouzne, chtě nechtě vznikne vztah.
To je ten zákon Helena?
Ano! Uvědomila jsem si, že Helena se ve světě temnoty pohybuje řadu let a geniálně to zvládla. Ona fakt věří ve spravedlnost, celý život pracuje na tom, aby oddělila dobro a zlo, a přesně ví, kde je hraniční čára. Hodně pomohlo, že na případu dělali s partnerem, Tomášem Gregorem, byli celé dny spolu, mohli si důvěřovat.
Pokud tomu dobře rozumím, musela jste poznat Heleniny protihráče, abyste ji poznala v celku.
Ano. Když jsem se poprvé setkala s člověkem, jemuž říkají Samopalník, říkala jsem si: Proboha, byl první Tarantino, anebo tihle lidé? Prostě je to subkultura, jejímž prostřednictvím lze pojmenovat zlo, což je užitečné, neboť stíny, jak o nich píše už Jung, v sobě máme všichni. A u nich jsou dobře vidět, jelikož je mají vyhozené do extrému. Odešli na stranu temnoty. Samostatnou kategorií pak byli samotní policisté z nejvyšších pater, kteří v tom jeli s nimi. Oni byli zlo převlečené za dobro. Tím hůř. Ale tohle zmatení funguje ve společnosti po staletí.
Mluvíte o Tarantinovi, zjevně jste o světě zločinu měla dost romantickou představu. Kdy jste si uvědomila, že to není romance, ale čirý hnus?
Romantická představa je dobrá v tom, že ji vyvolává kreativita, jež vám pomáhá jít dál. Kdybych si pořád neříkala, že v mém filmu jde o něco vyššího, co lze zobecnit, zhroutila bych se.
Kdy jste si uvědomila zlo v jeho plné šíři?
Když jsem se setkala s oběťmi Berdychova gangu, který vydíral a mučil podnikatele. Například jim kladivem rozmlátili nohy. Když jsem spatřila rodinné kontexty, koho všeho to zničilo. Potkala jsem maminku oběti, co z toho má dodnes rodinné trauma, jedna z manželek ztratila řeč, přestala mluvit. Oběti šly do desítek, ačkoli oficiálně bylo prokázané jediné úmrtí.
Berdychův gang měl kolem padesáti lidí. S kolika jste mluvila?
Okolo patnácti.
Kriminálníci si vymínili, že rozhovory v závěrečném sestřihu autorizují. Kolik z toho, co vám řekli, jste mohla zveřejnit?
Tak třicet procent. Kdybych tam dala všechno, musela bych odletět na kraj světa.
Mluvili o dalších lidech?
Nejmenují, ale pochopíte, že zlo je v různé míře prorostlé celou společností. Zjistíte, že svět je nespravedlivý a že jediné, co můžete, je udělat si pořádek sám v sobě. A v tom je to očistné.
Toužila jste najít nějakou uklidňující logiku v tom, proč to dělali?
Pravda bývá obsažena v dětství. Ti lidé mi mimo kameru vyprávěli o svých dětských zraněních, která byla tak velká, že jakmile to šlo, šli a poslali to zranění dál. I oni začali ubližovat. Všichni chtěli rodinu, někam patřit, mít pocit výjimečnosti, a zároveň to chtěli strašně rychle, protože nejspíš nedostali od rodičů tu moudrost, že všechno se musí odpracovat. Jejich svět je svět bez laskavosti, pokory a úcty.
Měla jste během natáčení krizi víry v systém?
To ne, ale občas mívám pocit, že tu všichni tak nějak kolektivně trpíme za Zemanovo dětství.
Velký rozhovor s Petrou Nesvačilovou si přečtěte v tištěném Reflexu >>>
