Martin Tvrdý, Bonus, Bourek. Kdysi raper, dnes skladatel scénické hudby i filmových písniček, zvukový i grafický designér, občasný kurátor výstav a producent alb. Martin Hůla se od anarchisticky laděných rapových desek Konec civilizace a Náměstí míru dostal k mnohem jemnějšímu ohledávání zvuků, ale i ke skládání hudby pro legionářská dramata v Národním divadle. V aktuálním Reflexu č. 22/2019 si s ním přečtěte rozhovor o čistých tónech i špinavých penězích. Zde vizte mimo jiné to, co se na papír nevešlo...
Vaše album Náměstí Míru bylo před sedmi lety oceněno na prvním ročníku cen české hudební kritiky Apollo, za desku U nás v garáži, kterou jste nahrál s Václavem Havelkou ze skupiny Please The Trees, jste byli nominováni na cenu Vinyla a na žánrového Anděla v kategorii alternativní hudba. Co si myslíte o hudebních cenách nebo o cenách obecně?
Umění není sport. Ale Náměstí míru cena Apollo hrozně pomohla, deska se najednou z undergroundu dostala k mnohonásobně víc posluchačům a vím, že pro spoustu lidí představovala generační výpověď, rozčarování z reality. Vždycky mi přišlo důležité využívat dostupný prostor, nebránit se publicitě, šířit svoje myšlenky, postoje. V tom můžou ceny hodně pomoct. Jenže co umělce nejvíc formuje, není fakt, že ho někdo objeví, vytáhne nahoru a dá mu cenu, ale to, že si projde léty nezájmu okolí, jezdí po zapadlých klubech a hrozných hospodách a naučí se spoustu věcí, od soběstačnosti po pokoru.
Jako Bonus jste útočil na maloměšťácké hodnoty, na rasismus a konzumerismus. Změnily se od té doby vaše názory?
Vůbec. Pořád jsem straight edge, nejím maso, nepiju alkohol, stále se považuju za anarchistu. Jen jsem mnohem introvertnější, nedělá mi už dobře chodit před lidi a křičet to na ně. V poslední fázi plánování budoucnosti Bonuse jsem se chtěl zabývat právě problematikou introverze a toho, jestli ti slabí můžou mít silný hlas, jestli můžou stát ve světlech a ovlivňovat veřejné dění, když vlastně ze své podstaty mluví málo a potichu a do kapitalistické soutěže se moc nehodí. Cítil jsem sám na sobě, jak je to složité – na pódiu jsem se posouval víc a víc do tmy, až jsem nevylezl vůbec.
Jak přesně se projevuje váš anarchismus?
Nevěřím na autority, jsem pro horizontální uspořádání společnosti. Věřím, že si všichni můžeme a máme být rovní. Pro mě je podstata anarchismu v rovnoprávném dialogu. Snažím se chovat tak zodpovědně, jak to jen jde. Zároveň jsem daleko od toho, abych někoho moralizoval; vím, že věci jsou složité. Čisté peníze neexistují, všechny jsou ušpiněné, ale bez nich to teď a tady nejde. Tak aspoň dělám práci, kterou mám úplně pod kontrolou, vybírám si pečlivě, s kým do čeho půjdu a jaký bude mít přínos nebo dopad.
Grafice se věnujete v rámci sdružení Carton Clan. Co všechno lámete?
Používáme kolektivní identitu, ale Clan tvoří Kristýna Šlajchrtová, Jirka Vaněk a já plus průběžně pár stážistů. Po těch deseti nebo kolika letech naší existence už nám nikdo nezadává kraviny – všechno, co nám přijde pod ruku, je zajímavé. Většina naší práce je v oblasti kultury nebo neziskových aktivit, případně malých, nezávislých byznysů našich známých. A poučení knižní nakladatelé nás oslovují s tím, co nám podle nich sedne.
Vám sedla třeba obrovská kniha o architektuře Brasília – město – sen z roku 2017. Asi není běžná praxe, že grafik čte celou knihu…
Asi ne, ale já je většinou čtu od začátku do konce. Tahle kniha, vydaná Yvonnou Fričovou a jejím mužem, fotografem Pavlem Fričem, v nakladatelství Titanic, byla opravdu titánská a velmi speciální. Takhle komplexně se o Brazílii a její urbanistické koncepci a architektonické ideji dosud nepsalo v žádném jazyce. Dědečkem Pavla Friče byl Alberto Vojtěch Frič (etnograf a antropolog, cestovatel po Jižní Americe a Mexiku, fotograf, spisovatel a „lovec kaktusů“; pozn. red.), i oni dva znají dobře Jižní Ameriku. Jejich zájmy se pohybují ve velkém rozpětí, od architektury a fotografie po indiány a šíření Fričova odkazu, a takové knihy také vydávají. Brasília – město – sen pro mě byla velkým objevem, je to úžasný příběh o otevřených hlavách s velkou fantazií a ohromným zápalem a přesvědčením.
Vaše sestra je výtvarnice a režisérka Galina Miklínová, spolupracoval jste s ní na písničkách pro animovaný snímek Lichožrouti. Jaké to je, pracovat se ségrou?
U animovaného filmu je problém, že se hrozně dlouho musí dělat, aby bylo vůbec něco vidět – z pěti let se tři roky makalo do zdi, než bylo něco prezentovatelného na světě. Moje děti Lichožrouty viděly rozpracované snad šestkrát. Neměl jsem strach, že by Galina selhala – my jsme vycepovaní, bohužel i bohudík, a máme asi po tátovi tuhej kořen i sicflajš. S Galkou máme společnou vášeň pro nové animované filmy. Chodím se svými syny hodně do kina, i doma se díváme, na pixarovské a další mainstreamové věci, a potom si s Galinou voláme: Tak co, viděla jsi Kung Fu Pandu trojku? Troufám si říct, že Lichožrouty udělali opravdu dobře, přes všechny porodní bolesti, kterými si ten film prošel. Nevypadá vůbec česky – to myslím pochvalně. Na to, že ho dělalo dvacet třicet lidí v Nuslích a ne studio s dvěma sty animátory… V poslední době trochu nestíhám s Galinou spolupracovat jako grafik na všech jejích knížkách, chybí mi to. My spolu totiž nevyrůstali, poprvé jsem se viděli, až když Galině bylo osmnáct a mně devět, ale právě díky práci jsme se hodně sblížili a skamarádili. Máme ještě jednu sestru, šperkařku Janu Dvořákovou...
