Jiří Stránský: Nejsem karatel všeho lidstva, řekl spisovatel v rozhovoru | Reflex.cz
nahoru

Nejsem karatel všeho lidstva, řekl před časem Reflexu spisovatel Jiří Stránský

Renata Kalenská29. května 2019 • 22:50
Nejsem karatel všeho lidstva, řekl před časem Reflexu spisovatel Jiří Stránský
foto: Jan Zatorsky

Spisovatel, scenárista, bývalý politický vězeň a kdysi prezident českého PEN klubu Jiří Stránský by letos v srpnu oslavil 88 let. Oslavy se ale bohužel nedožil. Večer 29. května zemřel. Přečtěte si rozhovor, který s autorem Zdivočelé země vyšel v Reflexu v roce 2016, a který pro vás při této smutné příležitosti odemykáme.

Včera jsme spolu seděli u skautského ohně. Měl jste někdy ve svém životě problém z čehokoli ze skautského desatera?

Vždycky jsem měl nějaké problémy, ale právě proto jsem používal skautský slib, abych se trošku pokořil. Jak víte, včera jsme u toho ohně s Jirkou Navrátilem vzpomínali na Tři orlí péra, tedy nejvyšší skautskou zkoušku. Abychom si ji stvrdili, dělali jsme jí trojnásobek.

Zemřel spisovatel a bývalý politický vězeň Jiří Stránský. Autor Zdivočelé země odešel…

Jak jste mohl tři dny a tři noci vydržet nemluvit?

Vydržet? Naopak musíte odejít někam, kde víte, že nikoho nemůžete potkat. Chodit na ulici a nemluvit je jednodušší než být o samotě. Tam začnete po lidském hlasu toužit. Venku, kde se všude kecá, a vy víte, že všichni říkají jen voloviny, ke kterým byste se stejně jednou přidala…

To by se vám nejlíp mlčelo v parlamentu.

Samozřejmě! Podívejte se tady na tuhle tlustou knihu. To jsou stenografické záznamy z parlamentu z první republiky – z doby, kdy byl můj děda předsedou parlamentu. A to jsou věci! Procentuálně tam bylo pochopitelně mnohem víc noblesních lidí, ale taková soudružka Hodinová-Spurná skutečně ten zadek ukázala. Vylezla si na křeslo, aby byla vidět, a ukázala ho všem. Protože ji už štvali.

A když říkáte, že byste se k nim stejně jednou přidal a taky říkal voloviny… Byl i tohle důvod, že jste odmítl jít do politiky?

To ne, to s tím vůbec nemá nic společného. Děda mi ale kdysi vyprávěl, čeho všeho by mohl parlament dosáhnout, kdyby chtěl. Proto jsme včera u ohně mluvili o tom, že před pár lety někteří poslanci založili skautskou skupinu. Napsali mi dopis – a já jim odpověděl, že by mohli schválit také zákon skautský – nutný pro vstup do politiky. A součástí toho vzkazu bylo, že například pan prezident Klaus by v takovém případě nikdy v politice být nemohl.

Výročí zrodu zla: KSČ vyhrála volby slibem, že bude líp. Kde se komunisté vzali a kam …

To souvisí zase s tím desaterem. Skaut je zdvořilý. Jste zdvořilý k lidem, jako je Václav Klaus?

Se zdvořilostí je to tam proto, že to vychází z Roberta Badena-Powella (zakladatele skautingu) – být zdvořilý je anglická vlastnost. Být gentleman… Myslím, že ke Klausovi se chovám gentlemansky. Jenom gentleman je totiž schopen nadhledu. A Angličané měli nadhled. Totéž říkali o dámách: She is a gentlewoman.

A co být pravdomluvný? To vám nikdy nedělalo problém? Třeba za minulého režimu?

Samozřejmě. Lhát jsem pochopitelně musel pořád. Když mě vyhodili ze školy, říkali, že jedním z důvodů bylo, že jsem pořád lhal. A důvod? Moje maminka byla strůjcem mého vztahu k literatuře a vůbec všemu. Jejím prostřednictvím a prostřednictvím toho, co jsem četl, jsem prozkoumal český jazyk. Snažil jsem se dozvědět co nejvíc i o dějinách češtiny a o dějinách státu. A někdy vědět znamená problém. V oktávě jsme vyfasovali profesorku, která měla přednášet český realismus. Když začala mluvit, zdvihl jsem ruku a řekl, že není pravda, co přednáší. A už to bylo.

Proč se tomu nedivím…

Vyzvala mě, ať jdu k tabuli, že si mě vyzkouší. Dala mi první otázku a na tu jsem reagoval slovy, že ani ta otázka není pravdivá. Byl podzim 1949… Dala mi kuli, takže jsem poslal oficiální žádost, že chci být přezkoušen z českého realismu na základě nepravdivých informací profesorky češtiny. A před těmi kantory jsem z ní udělal trhací kalendář. Jako skaut jsem byl ale velice slušný. Řekl jsem: „Paní profesorko, můžu se na něco zeptat?“ A ona musela kývnout, protože ve třídě seděli další čtyři kantoři a ředitel. Položil jsem jí otázku z realismu a nevěděla nic. Mě na ní naštvalo, že z osnov vyhodila autory, které jsem měl rád. Pořád do nás cpala českou avantgardu…

Radioaktivní První máj. Po černobylské havárii se konaly oslavy v otráveném ovzduší,…

Témat jste za celý život nasbíral pro své psaní dost…

Jsem vypravěč. Ne spisovatel. Rád vyprávím v knížkách, ale nejdřív si to zkouším na těch, jimž to vyprávím.

Skončí tak v koši spousta historek?

To se nedá říct. Účelově to nevybírám. Třeba po mně chtějí, abych vyprávěl o nějakém úseku svého života, o dědečkovi… Obzvlášť po revoluci na školních besedách, kdy ty děti netušily vůbec nic. Proto byl takový poprask, když se začala točit Zdivočelá země. Komunisté pochopili, že jim šlapeme na kuří oka. Rád se přiznávám, že takto jsem činil s velkou radostí a nemusel jsem moc přemýšlet. Vždyť vy víte, že spíš ubírám. I ve Zdivočelé zemi jsme s Bočanem ve scénáři neustále ubírali.

Lhal jste jako dítě?

Co blázníte? Lhal jsem, jak když tiskne! Jakmile jsem něco zapřel, bylo o facku míň. My byli se starším bráchou zločinci. Pro ilustraci zmíním historku, jak jsme hlídali nejmladšího bráchu. Už byl skoro dvouletý. Naše vila stojí nad kanadskou rezidencí – to je strašný krpál dolů, asi dvě stě metrů. A abychom Petříčkovi udělali radost, přivázali jsme k rukověti jeho kočárku sporťáku prádelní šňůru a volným sjezdem jsme ho pouštěli ulicí dolů. Náš táta – sokol a sportovec – chodil pěšky z kanceláře z Václaváku. Někdy jel tramvají. Tentokrát šel od tramvaje a vyšel zpoza rohu a zas instinktivně zaskočil – proti němu se řítil v kočárku jeho nejmladší syn, který řval jak tur. Ale radostí, ne hrůzou. Táta rychle zalezl, bál se totiž, že se ho lekneme a šňůru pustíme. Kočárek skončil tři metry před betonovou zdí. A zas jel pomalu pozadu nahoru. Táta se opět bál, že když se ukáže a zařve, šňůru pustíme. Proto oběhl celý blok a… No to si neumíte představit, jak jsme dostali.

To je žertovná historka, ale jak to bylo se lhaním ve vyšetřovací vazbě?

Nebo jsme si bratra posadili do deštníku a pouštěli ho z prvního patra na zem. Jemu se to líbilo a nám taky. Tak jsme si řekli, že půjdeme do podkroví, což je deset metrů. Opatřili jsme si tlustý balicí papír a z něj složili velkou vlaštovku, že ho pustíme…

To jste teda byli inteligenti.

Ale naštěstí k tomu nedošlo. Kdykoli se táta zeptal, kde je nejmladší syn, a máma řekla, že Petříčka dlouho neviděla, táta zavelel: „Okamžitě všichni hledat!“

A teď ta vyšetřovací vazba.

Tam po mně nechtěli pravdu, chtěli, abych jim potvrdil jejich smyšlenou verzi.

To šlo o vlak svobody z roku 1951, se kterým jste neměl nic společného. Když vás mlátili, neměl jste chuť jim to už odkývat?

Říkali: „Když nám všechno řekneš, možná dostaneš milost.“

A nebyl jste na vážkách?

Ne. Když věci zpětně popisuju, uvědomuju si, že to v sobě mělo tragikomickou věc. V lágru jsem vyprávěl klukům, co se při výsleších dělo, a oni se divili, proč jsem se nechal mlátit. „Ty vole, víš, co sis mohl ušetřit? Stačilo po třetí ráně omdlít a nechali by tě bejt!“ Takže jestli si myslíte, že mě někdo litoval, tak ne. A já se tohle naučil. Musel jsem pak ale vydržet třeba to, že na mě nalili kýbl vody a já se ani nehnul.

Hladovkou po smrti Palacha jsme chtěli zabránit dalším lidským pochodním. Pak se ale…

Máte dodnes nějaké noční můry z korekce?

Teď už ne. Naposledy jsem je měl tak před dvěma lety, když jsem se v televizi díval na film o Tomáši Sedláčkovi. V tom dokumentu jsem taky hrál – a natáčelo se přímo na lágru, kde jsem byl taky. Zpívali jsme tam: „Já starej vůl, proseděl jsem života půl…“ Při natáčení jsme se bavili, ale když jsem si to pustil v televizi, byl jsem pak v noci v maléru.

Zažívala to s vámi i vaše žena?

Když jsem se vrátil z prvního vězení, měl jsem sny o mučení.

Jitka z toho byla absolutně zoufalá. Držela mě v náručí, hladila mě, snažila se mě vzbudit, ale nešlo to. Měl jsem šíleně nízký tlak a spal hluboce.

Jak se vám žije ve svobodě? Uvědomujete si ji? Už je to přes čtvrt století.

Kdykoli se něco stane, třeba když to prasklo s Babišem a Čapím hnízdem, volají mi novináři, co si o tom myslím. Říkám jim: „Mladý pane, když se ráno vzbudím, tak děkuju pánubohu, že jsem se toho dožil. Včetně toho vašeho pana Babiše.“

Na druhou stranu vám přečtu své staré verše, které jsou dnes myslím dost aktuální.

Ty

kdo chceš klnout klínu prostitutky

či se chceš plazit pod nohama světce

nejdřív se přesvědč nevidíš-li v očích

za znamením prodejnosti znamení čistoty

či naopak není-li čistotou zakryta prodejnost

Neboť už mnohokrát pomáhaly Magdalény

s křížů snímat matkám těla synů

která na kříže odsoudili

světci

Takže je asi zbytečné ptát se, jestli někdy upadáte do nějaké trudnomyslnosti.

To se mi nestává, ale vadí mi, jak se hodnotí minulost. Když předseda KSČM řekne, že nechápe, jak je možné, že veřejnoprávní Česká televize vysílá 45 dílů Zdivočelé země, které jsou od prvního do posledního dílu lež, tak to nechápu…

Má cenu se proti tomu bránit?

Bráním se. Vždyť mě znáte. Někdy ten člověk, jenž tohle říká, je pod mou úroveň. Ne že bych se tak vyvyšoval, ale není to na té úrovni, kterou umím.

Je Vojtěch Filip pod vaši úroveň?

Jistě že jo. Ale navíc on byl v rozvědce, takže mi z něj naskakuje husí kůže. Potkal jsem se s ním jen jednou, nikdo nás naštěstí nepředstavil. Stačilo mi se na něj podívat.

A co třeba z prezidenta?

Z prezidenta ne. Zeman není ani bývalý estébák, ani není levák. Levák je v muklovském slangu člověk, jenž ve vaší blízkosti lže, a vy to víte. A to se myslím Zemana netýká. V lágru jsem v tomto směru býval takový lakmusový papírek. Třeba mě přivedli na cimru mezi mukly, mezi nimiž byl pravděpodobný bonzák. Kluci na mě koukli – a když jsem řekl, že nic, že mi husí kůže nenaskočila, brali to tak, že tam bonzák není. Tohle se u mě vyvinulo jako pudová obrana proti těmhle lidem. Moji strážní andělé se domluvili, že mi dají tuhle idiosynkrazii. A dodnes to funguje. Dokonce i přes obrazovku.

Takže u kterých čelných politiků vám naskakuje husí kůže?

Je jich dost. Ale nikoho nebudu zmiňovat. Ani mě nehne. To bych je prozrazoval.

To vadí?

Vadí… nevadí… My jsme se v kriminále navzájem vychovávali tak, že tohle všechno se děje a my si u toho musíme zachovat čistý štít.

Co si přejete k pětaosmdesátinám?

Politika mě hrubě nebaví, takže v tomto směru nic. Hlavně proto, že jsem byl od dědečka vyučený, že tehdy to takhle nešlo. Za první republiky i nejprostší člověk, když se chtěl dostat do parlamentu, musel každé své tvrzení umět doložit. Ti lidé museli mít nějaký cíl a směr. Jiří Stříbrný tím byl pověstný. Jeho politický cíl byl provokovat. A to dělal. Když se ptali Honzy Masaryka, co bylo cílem Stříbrného, odpověděl: „Já jsem přesvědčený, že on umí celého Machiavelliho nazpaměť.“

Co chtějí dnešní politici? Mají nějaký politický cíl? A je mezi nimi nějaký machiavelista?

Na Machiavelliho oni nemají. Ale musím říct jednu věc. Drtivá většina poslanců, kteří jdou do politiky, tam jde proto, aby si polepšili. Ne proto, aby prosadili svoji ideu.

Proč tam šel Babiš?

Aby si pohoršil? Teď vážně. On tam šel proto, aby měl přehled, co se o něm ví. Chtěl držet ty nitky. Všichni podřízení v ANO mu podávají hlášky. Proč myslíte, že chce Babiš Stropnického za prezidenta? No aby se ho zbavil! Babišovi vadí lidé, kteří si to umějí v hlavě srovnat, a to i pokud jde o Babiše. Proto udělal Martina Stropnického šéfem pražské organizace – aby měl „jiné“ starosti.

A vám by se Stropnický na Hradě nelíbil?

Heleďte, můžu vám na to odpovědět? Ale to nemůžete napsat. Na to se přesně hodí, co říkával děda Loubal, což byl mukl, kterého v sedmdesáti odsoudili na dvacet let. „Jakmile je v tom ,by‘, víš, za co to stojí?“ A my ostatní odpovídali: „Za hovno.“ Děda Loubal byl skvělý. Naučil mě spoustu věcí.

Co vás naučil?

Učil mě tím, že mi kladl boční otázky. Třeba: „Viděls někdy, že by se příroda rozčilovala? A nepleť do toho bouřky. To se rozčiluje pánbůh.“ On měl v sobě klid z lesa. To jsou přesně věci, jež se nenaučíš za měsíc. Básník Honza Zahradníček mi ve vězení říkal, že čím dřív se zbavím své touhy po pomstě a nenávisti, tím dřív se mi uleví. „Když se toho nezbavíš, budeš první obětí.“ Zalykal jsem se nenávistí, ty komunisty bych postřílel. Ale naštěstí se Zahradníčkovi podařilo mě přesvědčit. Jinak bych nepřežil.

Od té doby jste se s nenávistí v sobě nesetkal?

Ne. Po těchto učebních letech ve vězení jsem netoužil. Ale měl jsem obrovskou kliku – a proto se moje první knížka jmenuje Štěstí –, že jsem nemusel objevovat Ameriku. Objevovali mi ji jiní lidé. Moudrosti světa jsem taky nemusel objevovat – kolem mě ve vězení byla spousta moudrých. Sám sebe jsem nevychovával. Takhle mě vychovávali lidé ve vězení. Heřman Tyl tam vyvážel přenosné hajzly a říkával: „Kdyby to takhle bylo i v životě, že by si člověk ty svoje hovna mohl vzít a vyvézt někam pryč… Zbavit se jich…“ Ze všeho jsme si dělali srandu a líp jsme to tím pádem přežívali.

A co že si to přejete k těm pětaosmdesátinám?

Nedávno tu byl dramaturg Kristián Suda a taky se mě ptal, co si přeju. Odpověděl jsem mu, že si hlavně přeju, abych je přežil. Jednou jsem se ale zeptal Luďka Munzara, jak se cítí v osmdesáti. A on mi řekl: „Člověče, je to úžasný. Když je ti osmdesát, tak už nic nepotřebuješ. Ani žrát.“ Mně se opravdu stane, že si ve tři hodiny řeknu: „Hergot, obědval jsem? Nebo ne?“ Pocity jako hlad jsou v mládí mnohem živelnější. Mám z toho radost, nestěžuju si. Ještě bych se mohl zbavit té pneumatiky, kterou mám z injekcí… ¨

Žádnou nemáte. Cítíte se někdy sám?

Někdy se cítím sám. Ale ono je to vlastně zdání. Samozřejmě jsem byl celý život zvyklý – kromě samotek v base –, že v určitých situacích jsem mohl někomu něco říct nebo se na něco zeptat. Tady, v bytě, jsem sám, bydlím tu sám. Má to pro mě obrovskou cenu v tom, že jsem nikdy neudělal tolik práce jako tady, v bytě. Ale přes to všechno se přistihnu, že bych se potřeboval zeptat. Když jsem bydlel napůl u přítelkyně Stáni, tak ona – protože je nemilosrdná – mi opravovala mé fejetony. A vy sama dobře víte, že fejetony umím. Stejně ale vždycky něco našla. A tak bych občas potřeboval nějakou korekci.

To snad ani ne.

(Smích) Kdyby tu byl někdo z mé rodiny, rozhodně by řekl: „To by teda potřeboval.“ Dcera Klára se mnou dost zkusila, když jsem teď čtyřikrát umíral. A teď jsou pro změnu zas všichni zděšení, jak jsem v kupě.

Ironicky o sobě říkáte, že jste Karatel všeho světa…

To je samozřejmě jen vtip. Tyhle nadsázky jsem se naučil pro chvíle v kriminále, kdy nám bylo ouzko a někdo to vždycky zlehčil, abychom se zasmáli. Stresové situace tam samozřejmě byly. Tohle se snažím dělat celý život. Když se Václav Havel v roce 1989 vrátil z kriminálu, ptal se, co se děje. Všichni mu v té hospodě odpovídali: „Vašku, je to všechno v háji. Vždyť víš, že my jsme vždycky horší než Rusáci.“ Tehdy jsem řekl: „Je to všechno pitomost. Já jsem ochoten ti slíbit, že do konce roku jsi prezident.“ Strašně jsme se tomu tehdy smáli. A ono se to stalo. Přitom jsem skutečně jen chtěl uvolnit to napětí. A to mi zase připomíná, že ve vězení jsme v takových chvílích vždycky prohlásili: „Pánové, je nejvyšší čas na vzorec na záchranu lidstva.“ Jinak jsme to neuměli pojmenovat. Když to všichni odkývali, bylo jasné, že nejsme down. Že pořád ještě jsme schopni dělat si z toho srandu.

Takže tím se vracíme ke skautskému zákonu – skaut musí být veselé mysli.

V kriminálu jsme věděli, že jestli nadhled a veselou mysl ztratíme, je to cesta do pekel. Proč bych na tom teď něco měnil…

Přelomový sjezd KSČ: Československé komunisty ovládl Klement Gottwald a podřídil je Moskvě

Renata Kalenská



Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary 2019

Program Jak koupit vstupenky a passy Hosté a hvězdy Historie Ubytování během festivalu Brigáda Hlavní soutěž Soutěž dokumentů Filmy 2018

54. ročník Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary začne v pátek 28. června. Mimo soutěže se představí řada nejen českých premiér. Časopis Reflex přiveze unikátní film Moje Svoboda. Hlavní hvězdou festivalu bude americká herečka Julianne Moore. Do Varů se po dvou letech vrací i Casey Affleck a mezi hvězdami bude i Patricia Clarkson.


Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější