Jan Zajíc, Jan Palach a hladovka roku 1969 očima svědka | Reflex.cz
nahoru

Hladovkou po smrti Palacha jsme chtěli zabránit dalším lidským pochodním. Pak se ale upálil Jan Zajíc

Tereza Koudelová25. února 2019 • 10:40
Přemysl Vachalovský (74). Po smrti Jana Palacha byl členem skupiny hladovkářů u Národního muzea. Po revoluci pracoval v občanských komisích, které prověřovaly policisty. V roce 2000 spolu s Johnem Bokem vydal knihu KATO: Příběh opravdového člověka a několik dalších publikací.
Přemysl Vachalovský (74). Po smrti Jana Palacha byl členem skupiny hladovkářů u Národního muzea. Po revoluci pracoval v občanských komisích, které prověřovaly policisty. V roce 2000 spolu s Johnem Bokem vydal knihu KATO: Příběh opravdového člověka a několik dalších publikací.
• foto: 
Ondřej Szollos

Na protest proti sovětské okupaci Československa se 16. ledna 1969 zapálil (a tři dny nato zemřel) student Jan Palach. V reakci na to vyhlásila skupinka studentů na Václavském náměstí hladovku, 25. února 1969 se pak upálil Jan Zajíc. Jak na dění vzpomíná jeden z přímých účastníků Přemysl Vachalovský (74)?

Devatenáctého ledna 1969 jsem se zastavil u studentů, kteří drželi pod rampou Muzea hladovku. Nabídl jsem jim, že se pokusím sehnat dva spací pytle a stan. Zašel jsem do půjčovny Metro a vypůjčil nakonec pět spacáků a dva stany. Požádali mě, abych tam s nimi přes noc zůstal. Nakonec jsem s nimi strávil u kašny pět nocí.

Kdo celou věc organizoval?

Šlo o spontánní akci. Hladovku u rampy zahájil jeden ze dvou studentů teologické fakulty, tam se ale nijak neřešilo, kdo byl první. Když jsem se zapojil já, jediný reprezentant „dělnické třídy“, bylo nás sedmnáct. Po mně se jako poslední k protestu připojil Jan Zajíc.

O co vám šlo?

Vyvolat širokou podporu Palachovým požadavkům, aby nedošlo k tomu, že se zapálí další lidská pochodeň. Proč by měli zbytečně umírat mladí lidé kvůli šmejdům, kteří na ÚV a v Kremlu rozhodovali o našem bytí a nebytí?

Jaká tehdy panovala atmosféra?

Úžasné bylo, jak byl celý národ semknutý. Nejen v Praze, ale po celém Československu probíhaly pietní a protestní akce. Václavské náměstí bylo přes den zaplněné, v noci byly u sochy sv. Václava a u nás stovky diskutujících lidí. Horkým čajem nás nonstop zásobovali dělníci ze staveniště federálního shromáždění a přes den prodavačky z Domu potravin. Vrátní a pracovnice Muzea nám po celou dobu zajistili přístup na toalety a umývárny. Vždy jsme tam šli minimálně ve dvou, měli jsme tak jistotu, že nikdo hladovku neporuší.

Jan Palach: Slušný a mírumilovný kluk, kterého zajímaly dějiny a filozofie

Jak jste akci ukončili?

Ve čtvrtek 23. ledna v půl páté ráno mne probudil řev. Policisté strhali stany, nacpali nás do antonů a odvezli na policejní stanici do Krakovské. Cestou jsme se domluvili, že se po propuštění zase sejdeme u kašny. Několik kluků a holek mělo vysoké teploty, tak je převezli do nemocnice, takže ti hladovku ukončili nedobrovolně. Ostatní se postupně vrátili k rampě, kde opět bylo obrovské množství lidí. Stany a spacáky byly pryč, tak jsem ještě s jedním studentem běžel zpátky do Krakovské, kde jsem podal na zasahující příslušníky trestní oznámení. Asi po týdnu jsem ztrátu v půjčovně nahlásil, popsal kdy a za jakých okolností ke zcizení věcí došlo, tak po mně nechtěli jejich zaplacení. I bez stanů a spacáků jsem společně s pěti studenty vydržel do dalšího dne. To bylo také naposledy, co jsem se viděl s Janem Zajícem, jenž následoval Jana Palacha a upálil se.

Jak jste se o tom dozvěděl?

S hladovkáři jsme se sešli na Jugmannově náměstí, když se k nám donesla zpráva, že se na Václaváku upálil člověk. Paradoxní bylo, že ve stejnou dobu slavili komunisté na nedalekém Staromáku Vítězný únor. Právě když jsme k domu pod Jaltou doběhli, zdravotníci vynášeli nosítka. Plášť přehozený přes nosítka se kousek shrnul a pod ním bylo vidět světlé, kudrnaté vlasy. Napadlo mě, že je to Zajíc. Kluci mě ale přesvědčili, že to není možné, co by prý dělal v Praze. Když jsem dorazil domů, z rozhlasu jsem se dozvěděl, že upálený mladík byl Jan Zajíc. Večer pro mě přijeli domů esenbáci, zabavili fotky, písemnosti včetně kontaktů. Podstoupil jsem stejně jako ostatní hladovkáři mnoho dní u výslechů. Později jsem se dozvěděl, že všichni byli ze škol vyhozeni. Následně nastoupil husákovský režim, který se začal hroutit právě dvacet let po Palachově smrti, v lednu 1989, když už nová generace uctila na Václavském náměstí památku Jana Palacha a a dalších a komunistická moc proti ní zase použila násilí.

Jak tedy vnímáte současnou situaci padesát let poté?

V lednu 1999 jsem se při vzpomínkovém aktu sešel po třiceti letech se všemi (sedmnácti) kolegy z hladovky, chyběl jen Jan Zajíc. Při diskusi jsme se shodli, že bylo zásadní chybou, že nebyla zakázaná komunistická strana. Nikoho z nás by tehdy ani ve snu nenapadlo, že v době 50. výročí Palachovy smrti budou komunisté opět u moci.

V Reflexu číslo 9 vyjde velký rozhovor o Janu Zajícovi s historikem Petrem Blažkem.

Herečka Stárková: Užívám si své tělo, Most! není Dallas a má jasný konec. Rasistům…
Jaime Lannister, králokat i milenec vlastní sestry. Podívejte se na další role herce ze…

Tereza Koudelová




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,650
22,530
29,600
Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější