Putinovo Rusko je diktatura v novém hávu, řekl Reflexu nobelista Mario Vargas Llosa. Včera zemřel
Originální, imaginativní, plodný, pečlivý. Takový byl ve své tvorbě peruánsko-španělský spisovatel Mario Vargas Llosa (28. března 1936 Arequipa, Peru – 13. dubna 2025), který ve věku 89 let včera zemřel. Odešel jeden z nejvýznačnějších světových literátů, souputník Umberta Eca, Salmana Rushdieho či Gabriela Garcíi Márqueze. Co před šesti lety prozradil v Praze Reflexu během více než hodinového interview? Třeba toto: „Snažím se prostě být naživu a psát, což je pro mě totéž, až do posledního dne.“
Peruánský nositel Nobelovy ceny za literaturu Mario Vargas Llosa, velikán latinskoamerické literatury a autor oceňovaných románů jako Město a psi nebo Kozlova slavnost, bude zpopelněn a nebude se konat žádné veřejné poslední rozloučení. „S hlubokým zármutkem oznamujeme, že náš otec Mario Vargas Llosa dnes pokojně zesnul v Limě, obklopen rodinou,“ stojí v oznámení, pod které se podepsaly spisovatelovy děti Álvaro, Gonzalo a Morgana. Zveřejnili ho na síti X na účtu Álvara Vargase Llosy, který je známým politickým komentátorem.
Mario Vargas Llosa před bezmála šesti dekádami odstartoval společenskokritickým románem Město a psi celosvětový boom latinskoamerické literatury. V češtině by měl do čtvrt roku vyjít jeho román s názvem Vám teď věnuji své ticho; vydá ho nakladatelství Argo v překladu Anežky Charvátové: „V románu se Mario Vargas Llosa vrací do rodného Peru a přináší příběh muže, jenž sní o sjednocení své země prostřednictvím hudby a při psaní knihy, v níž by se jeho vize ztělesnila, propadne šílenství. (...) Poslední román mistra latinskoamerické literatury Maria Vargase Llosy je plný vášní i hudby a tajemství, jemuž je jeho hrdina na stopě, odráží rozporuplnost celé jeho země,“ uvádějí webové stránky literátova českého nakladatele, Arga.
Reflex s někdejším peruánským prezidentským kandidátem pořídil díky laskavosti organizátorů Světa knihy před šesti lety rozhovor. Nositel Nobelovy ceny za literaturu i Cervantesovy ceny, nejvyššího literárního ocenění španělskojazyčného světa, s Reflexem během své první oficiální návštěvy české metropole hovořil především o nebezpečí nacionalismu, diktatur a omezování svobody, tedy o zásadních tématech velké části svého díla. Přečtěte si naše pražské interview v plném znění.
Dnešní svět je plný lákadel, ať spojených s technologiemi, nebo s popkulturou, která odvádějí čtenáře od dobrých knih. Myslíte, že literatura ztrácí význam a moc?
Nikoli, literatura je stále silná a po celém světě hraje zásadní roli v politice i věcech společenských. Je samozřejmě obtížné změřit vliv, jaký mají knihy na čtenáře, ale kdo čte, toho literatura pořád ovlivňuje. Když nějakou takovou čtete, může vám zprostředkovat zásadní zkušenost – totiž jak bezradný, plochý a chudý je skutečný svět ve srovnání s bohatstvím toho fikčního. Jsem přesvědčen, že dobrá kniha se zásadním poselstvím stále ještě může změnit svět. Četba náročnější literatury zostří vaše kritické myšlení, zbystří váš smysl pro spravedlnost, naruší vaši zdánlivou spokojenost; budete se jako občané snažit změnit věci kolem sebe.
Lidé, co nečtou, občas považují literaturu za bezvýznamnou a povrchní, s čímž zásadně nesouhlasím – ostatně hovoříme spolu v zemi, jejímž prezidentem byl dlouhá léta dramatik. Když je na umění aplikována cenzura, když moc začne omezovat svobodu slova, pak pocítíte limity společnosti. Ale v otevřené demokracii je mnohem náročnější umlčet kritiky a zamřížovat literaturu, aby byla bezzubá.
Vy se ke stavu světa nepřestáváte kriticky vyjadřovat. Jak vnímáte ten dnešní?
Samozřejmě nejsem spokojen, ale kdo kdy v dějinách lidstva byl? My lidé jsme otevřenou knihou přání a stížností. Mnohé k tomu skvěle řekl velký filozof svobody, věčně pochybující a kritizující Karl Popper, už ve spisu Otevřená společnost a její nepřátelé – v našich časech je podle něj všechno špatně. Ano, musíme se snažit svět pozvedat a neustupovat zlu kolem nás, ale je třeba si uvědomit, že v historii lidstva jsme se nikdy neměli lépe než dnes. Za největší, přetrvávající celosvětový problém společenský a politický považuji jakákoli omezování svobody. Připoměňme si, co se děje v Latinské Americe, třeba venezuelskou tragédii. Potenciálně velice bohatá země, plná ropy, umírá hladem vinou předchozích let diktatury Chávezovy a posléze Madurovy. Ta země naprosto zkolabovala, všechny systémy se poroučely k zemi.
Nebo se podívejte na Kubu – šedesát let komunistické diktatury a zatím ani stopy po zlepšení, vždyť tam před pár dny kvůli ekonomické krizi spustili přídělový systém a potravinové lístky! V Evropě jsou na vzestupu populismus a nacionalismus, dva odpudivé fenomény, které zapříčinily obě zhoubné světové války a nyní jsou klíčovým negativním faktorem při budování společné Evropy. Na druhou stranu zanikl Sovětský svaz a komunistická diktatura v Číně se transformovala v diktaturu kapitalistickou; přes veškeré poukazy na porušování lidských práv se situace zlepšila. Svoboda v jednotlivých zemích světa postupně vítězí a to mi dodává sílu, takže momentálně jsem, pokud jde o budoucnost světa, mírným optimistou.
V předmluvě své česky právě vydané knihy Volání kmene o zmíněném SSSR hovoříte jako o největším nepříteli, jakého kdy demokratická kultura měla. Platí to i o současném Rusku?
Bezpochyby. Po kolapsu komunistického režimu jsme doufali, že se Rusko a jeho satelity krůček po krůčku stanou samostatnými demokratickými zeměmi a ve světě zavládne mír. Což se nestalo. Namísto toho v Rusku nastal chaos a posléze, v letech nedávno minulých, diktatura v novém hávu, svět snesitelný snad jen pro přátele a přisluhovače pana Putina a pro zmanipulované masy. Je to zkorumpovaný kapitalismus.
Velmi nebezpečné pro zbytek světa jsou pak tradiční ruské imperialistické, dobyvačné spády; jak vidíme na případě částečně anektované Ukrajiny, jsou otevřeně zakotvené v Putinově zahraniční politice. Vlády evropských států by si měly uvědomit nebezpečí a konečně jednat! Putinova diktatura je mnohem křehčí, svobodnému světu i obyvatelům samotné země méně nebezpečná než Sovětský svaz v době stalinské éry. V Rusku stále existuje opozice; ano, perzekuovaná, ale slyšitelná. Musíme ty odvážné lidi – šikanované, vězněné, vražděné – podporovat v jejich nelehké situaci.
Stejně jako Karl Popper – o němž tak jako o šesti dalších velkých filozofech hovoříte ve Volání kmene – celým svým dílem kritizujete nacionalismus, hlásáte liberalismus…
Dnes už hranice mezi termíny pravice a levice nebo konzervativismus a liberalismus nejsou tak ostré a zřejmé. Jak je zjevné mým čtenářům, zvláště pak čtenářům Volání kmene, já se snažím být liberálem, podle mě jde o nejpřirozenější výraz demokratické orientace. Je blízce spojený s demokracií od jejích začátků v řeckých městských státech a stojí za nejzásadnějšími reformami v rámci demokratického systému, za definováním a stanovením lidských práv, mnohých ideálů, institucí.
Liberalismus efektivně zajistil šíření svobody a demokratické společnosti, brání práva jednotlivců, svobodné volby, vládnutí v klidu a míru. Ekonomie by měla být v soukromých rukou občanské společnosti, měl by být zajištěn volný trh a volná soutěž, politická moc musí být neutrální a respektovat zákony i ekonomickou soutěž mezi soukromými společnostmi. Liberalismus stojí jako tvůrčí síla za nejmodernějšími a nejspravedlivějšími společnostmi současného světa. V tomto smyslu ano, snažím se být liberálem. I ti samozřejmě můžou mít své nešvary, část z nich jsou liberálové extrémní, fanatičtí, a podle mého názoru nejsou liberalismus a fanatismus ani trochu kompatibilní.
Sám jste od idejí komunismu, vzývaných po druhé světové válce intelektuály celého světa, ustoupil až po své návštěvě Sovětského svazu v roce 1968, neboť, jak píšete ve Volání kmene, „v této zemi byl disident (tím chci říct vyděděnec), nebo bych pomalu hnil v gulagu“…
Ano, v SSSR jsem poznal obrovskou chudobu, zanedbanost a neschopnost s tím vším něco udělat. Kdybych tam žil, stal bych se párijou bez skutečné existence. Ideály marxismu a sartrovského existencialismu jsem přestal vyznávat a začal kritizovat poté, co na Kubě vznikly takzvané vojenské jednotky na podporu výroby, ve skutečnosti maskované koncentrační tábory pro politické vězně, homosexuály a kriminálníky. Komunistické režimy se od té doby naštěstí proměnily – ve většině z nich dnes nemusíte nadšeně vzývat ty u moci a můžete stát jako občan mimo politiku, aniž by vás někdo zabil nebo poslal do vězení.
Poslední dva roky píšete román zasazený do středoamerické Guatemaly padesátých let, kdy rodící se demokracii převálcoval puč zorganizovaný CIA. Co se tehdy dělo?
Guatemala má smutnou historii. V roce 1950 konzervativního prezidenta Juana Josého Arévala vystřídal v úřadě jeho někdejší ministr obrany, v zemi velmi populární Jacobo Árbenz. Ten se snažil pokračovat v budování demokracie bez korupce, inspirované modelem Spojených států, v zemičce s třemi miliony obyvatel, z nichž sedmdesát procent byli Indiáni. Latifundisté a plantážníci, brutálně utiskující onu indiánskou většinu, zmanipulovali Eisenhowerovu administrativu, náchylnou za Studené války k honům na čarodějnice. USA začaly proti Arbensovi konspirovat, vykreslovaly ho lživě jako nástroj komunistické moci a roku 1953 zorganizovaly prostřednictvím CIA vojenský puč, který se ukázal být osudový nejen pro samotnou Guatemalu, ale pro Latinskou Ameriku vůbec. Kdyby tehdy USA Guatemale pomohly, aby vyrostla ve skutečně demokratickou zemi, pravděpodobně by se Kuba roku 1959 nestala komunistickou diktaturou. Jinak by dopadly i Nikaragua, Venezuela, Bolivie a další, kde se demokratická levice houfně obrátila ke komunismu a její část se radikalizovala. Guatemalský prezident dosazený Američany totiž ze svobodných voleb učinil frašku s jedinou kandidátkou, po třech letech ho zavraždil jeho osobní strážce a pak už vládu junty střídaly další a další puče. To jsou syrové základy mého románu, který by měl vyjít do konce roku 2019.
Už má název?
Má, a bylo těžké ho nalézt, ale okamžitě jsem si ho oblíbil. Našel jsem ho v dopise svaté Terezie z Ávily, jejž napsala v hloubi šestnáctého století svému příteli. Tiempos recios, Drsné časy.
O drsných časech jste napsal ještě jinou skvělou knihu – pro koho není nejoblíbenějším románem od vás Tetička Julie a zneuznaný génius, ten zpravidla miluje vaši Kozlovu slavnost (česky vyšla v převodu Petra Zavadila roku 2006 u Mladé fronty). Podobá se jí chystaný román?
Ano, podobá, jakkoli krvavý generál Rafael Trujillo krutě vládl Dominikánské republice už od roku 1930. Za oběť mu během tří dekád padlo víc než 50 000 nevinných lidí, jejichž mučení a vraždy nebo rasovou diskriminaci jsem popsal na základě historických pramenů. Víte, já jsem na diktatury expert. Diktaturu jsem zažil ve své vlasti, z čehož těží můj první román, Město a psi, spousta profesorů i studentů z naší univerzity bylo vyslýcháno, vězněno nebo odešlo do exilu, jiní byli agenty tajné policie. Dobře jsem poznal i diktatury okolních států. Koneckonců i ve Španělsku, kam jsem se vydal dostudovat, tou dobou panovala nesvoboda – na disertaci jsem pracoval za brutálního Frankova režimu v pozdních padesátých letech.
Taky jste kdysi s jedním diktátorem prohrál, a to velmi nečekaně a v důsledku tragicky, boj o prezidentské křeslo v roce 1990.
Tou dobou byl ovšem Alberto Fujimori řádný demokratický politik. Také jsem jeho vítězství okamžitě uznal; bylo výsledkem svobodných voleb, dokonce jsem mu bezprostředně po ohlášení výsledku blahopřál a popřál mu hodně štěstí v úřadě. Následující dva roky jsem strávil v tichosti v Evropě, ale poté se Fujimori přestal chovat jako demokratický prezident a uchýlil se k převratu. V tu chvíli jsem vůči němu začal vystupovat velmi kriticky, na znaky diktatury jsem značně alergický. Momentálně Alberto Fujimori sedí ve vězení, kam byl v roce 2009 odsouzen na pětadvacet let za porušování lidských práv, únosy a vraždy, jeho dcera Keiko Fujimoriová, která se loni pokusila sesadit prezidenta, je ve vězení také… Moc rodu Fujimori se scvrkává a směřuje do neexistence.
Všichni řádně zvolení prezidenti Peru za posledních čtyřiatřicet let byli souzeni a vězněni, ať už kvůli objednávání vražd, nebo zkorumpovanosti. Proč si Peruánci opakovaně volí do svého čela potenciální zločince?
Zajímavé, co? Je to systémová chyba. Dřív byli největším problémem latinskoamerických států diktátoři; dnes už diktatur tolik není, ale nahradily je zkorumpované demokracie. Ale zkorumpovaná demokracie je pořád lepší než jakákoli totalita. Ve zkorumpované demokracii, ať jsou její systémy jakkoli prohnilé, stále ještě existuje naděje, že na korupci díky svobodě slova a možnosti kritického postoje bude někdo upozorňovat, že s ní výkonné složky moci zatočí. I díky tomu máme ten luxus, že jsou naši zkorumpovaní prezidenti za mřížemi, pokud tedy nespáchali sebevraždu jako Alan García (zastřelil se 17. dubna 2019 v souvislosti s vyšetřováním korupčního skandálu; pozn. red.). Jeho předchůdce Alejandro Toledo zase kvůli úplatkům a praní špinavých peněz utekl do Spojených států. A víte, kolik si náš někdejší prezident Ollanta Humala nakradl v letech 2011 až 2016, kdy byl u moci? Tři miliony dolarů, břídil! To Toledo od nadnárodní stavební společností Odebrecht, která uplácela všechny peruánské politiky včetně prezidentů, inkasoval dvacet milionů! Dokážete si to představit? To je na tak chudou zemi, jako je Peru, náramný úspěch!
Už čtvrt století jste nejen občanem Peru, ale také Španělska, a jste velmi kritický k nedávným katalánským snahám o samostatnost. Ve Volání kmene několikrát odkazujete na Josého Ortegu y Gassett, který už před téměř sto lety ve své první knize Roztříštěné Španělsko. Nástin několika historických myšlenek mnohokrát označil katalánský a baskický separatismus za největší soudobé zlo v našem Španělsku a jednu z největších hrozeb pro budoucnost své vlasti…
Poslechněte, to je naprosto nerealistické, o co se snaží, dokonce bych řekl pitomé! Vždyť není jediného dne v dějinách, jediného dne, kdy by Katalánsko bylo nezávislé! Nejprve bylo součástí Aragonského království a pak Španělska. Na španělském území v minulosti existovalo mnoho regionů, které jsou dnes provinciemi, ale dříve byly nezávislými královstvími – Valencie, Navarra, Granada… Ale samostatné Katalánsko nebylo nikdy. V devatenáctém století byla uměle vytvořena představa jeho autonomie, ale šlo spíše o kulturní a lingvistické důvody a hnutí, což bylo autentické a akceptovatelné, nad tím se nikdo nepohoršoval.
Dnes má Katalánie nejvyšší míru politické a hospodářské autonomie, jakou kdy disponovala, zajištěnou v ústavě, s níž prostřednictvím svobodných voleb souhlasila i velká většina Katalánců. Odtržení Katalánska by bylo tragédií nejen pro Španělsko, ale i pro celou Evropu. Pokud by se stalo nezávislým, Baskicko by usilovalo o totéž, pak Galicie, pak Baleáry – a Španělsko je pryč! Symptomy nacionalismu vidíme po celé Evropě od Nizozemska přes Maďarsko k Turecku a nikde nejsou ku prospěchu. Měli bychom Evropu budovat, ne dekonstruovat.
Katalánští politici, kteří před téměř dvěma lety vyhlásili po referendu nezávislost katalánského státu, jsou už více než rok ve vazbě, dvanácti z nich hrozí trest vězení v součtu zhruba dvě stě let. Není to příliš tvrdé?
Ještě nebyl vynesen rozsudek, takže zachovejme klid a počkejme si, jak dopadne soud. Ale když někdo vystupuje proti ústavě a své vlasti a podněcuje k tomu i ostatní, proti vůli většiny, je to nezákonné a tak to bude souzeno, samozřejmě nezávislou porotou. Proces bude trvat měsíce, možná roky – ale bude demokratický, to by nás mělo uklidnit.
Chvála macechy a Pětinároží, dvě vaše prózy, které česky vyšly těsně před Světem knihy 2019, jsou plné svádění a erotiky. Není dnes tělesné lásky v umění až příliš?
Lásky není nikdy dost, ve všech jejích podobách bychom ji měli pěstovat co nejvíce. Psát o ní pro mě představuje rozkoš, číst o ní zase evidentně těší mé čtenáře. Sám považuju za svoji občanskou a mravní povinnost psát angažovaně a kriticky, ale to nemůžeme dělat všichni, někdo taky musí čtenáře bavit a rozptylovat.
Během veřejného rozhovoru s hispanistkou Anežkou Charvátovou jste zmínil, že si jeden z vašich nejoblíbenějších autorů, Gustave Flaubert, předčítal texty, na nichž pracoval, nahlas, aby věděl, zda spolu slova ladí. Kdo čte jako první vaše díla?
Flaubertovu metodu vskutku nepoužívám. To, co napíšu – a to mimochodem zásadně perem na papír, miluju ten ševelivý zvuk hrotu – pak opakovaně čtu a přepisuju, dokud nejsem úplně spokojený. Když už knihu uzavřu, tak jen proto, že mám pocit, že jinak ta kniha dodělá mě, pokud okamžitě neskončím. Od Flauberta jsem se ovšem naučil mnohé, ten taky stále přepisoval, dokud si nebyl jist, že už nedokáže žádnou z jazykových rovin, žádný aspekt textu vylepšit. Knihu dávám z ruky až v momentě, kdy je zcela hotová – to ji pak rozešlu velmi malé skupince důvěrných přátel, jejichž názoru a literárnímu vkusu léta věřím; jeden z nich je spisovatel, další jsou velcí čtenáři. Oni mi ji pak připomínkují, navrhují změny, často velmi zajímavé, které sice nepřijmu vždy, ale pokaždé se nad doporučeními přinejmenším zamyslím. Člověk zcela ztratí nadhled a nedokáže být objektivní, když jde o dílo, s nímž se mořil léta. Pak tu věc odešlu nakladateli a tím pro mě cesta končí – jakmile je kniha vydána, už ji nikdy nečtu znova.
Nejraději ze svého díla máte sedmisetstránkový, padesát let starý román Rozhovor u Katedrály. Frustrovaný novinář Santiago Zavala v něm rozmlouvá s někdejším rodinným řidičem Ambrosiem a dozvídáme se nejen o jednom zpackaném životě, ale také o nešťastném osudu zkorumpovaného, nestabilního Peru padesátých let. Kterou ze svých knih byste dnes oželel nebo raději vůbec nenapsal?
Na všech jsem pracoval velmi tvrdě, na žádné z nich nedám dopustit, všechny mám rád. Ale kdybych měl vybrat své nejoblíbenější, je to skutečně Rozhovor u Katedrály (hispanistka Anežka Charvátová knihu přeložila pro nakladatelství Argo, vyšla roku 2021; pozn. red.). Samozřejmě je to opět příběh vojenské diktatury, té, v níž vyrůstala moje generace. Když se Manuel Odría dostal v roce 1948 k moci, byli jsme velmi mladí, a když ho o osm let později vystřídal Manuel Prado, byli z nás muži, naše mládí nám bylo ukradeno. Trvalo mi hrozně dlouho, než jsem Rozhovor u Katedrály dopsal. První rok psaní jsem byl naprosto slepý vůči všemu ostatnímu, jak jsem byl zahlcen prameny. Netušil jsem, jak uspořádat všechny ty dějinné události; psal jsem takové epizody, útržky, aniž bych měl představu, jak je pak integrovat do díla o tom, jak zkorumpovaná vláda dokáže všechno zničit.
Jste znám jako autor velice disciplinovaný a pilný; píšete dennodenně od šesti ráno, pracujete sedm dní v týdnu, dvanáct měsíců v roce. Nebojíte se, že tahle tvrdá, rutinní práce nedává dost prostoru fantazii a inspiraci? Nepotlačuje radost z tvorby?
Přemýšlím o tom často, celoživotně se bojím poklesu kvality svého psaní a toho, že mě opustí nadání i nápady. Teď víc než kdy dřív, to už přichází s věkem. Ale co můžu dělat, takhle jsem si navykl a starého psa novým kouskům nenaučíš. Psaní pro mě není práce, ale radost; nic mě nebaví víc. Ano, tvorba potřebuje řád a zabere mi hodně času, ale už můj oblíbený Gustave Flaubert o povolání spisovatele říkával, že nejde o zaměstnání, ale o životní styl; že literatura vyžaduje naprostou oddanost. Snažím se prostě být naživu a psát, což je pro mě totéž, až do posledního dne.
