Zemřel úspěšný trenér Luděk Bukač. Český hokej dnes spíš napodobuje jiné, řekl v minulosti Reflexu | Reflex.cz
nahoru

Zemřel úspěšný trenér Luděk Bukač. Český hokej dnes spíš napodobuje jiné, řekl v minulosti Reflexu

Marek Gregor20. dubna 2019 • 17:00
Zemřel úspěšný trenér Luděk Bukač. Český hokej dnes spíš napodobuje jiné, řekl v minulosti  Reflexu
foto: Archív

Ve věku 83 let zemřel úspěšný hokejový trenér Luděk Bukač. V letech 1985 v Praze a 1996 ve Vídni dovedl reprezentaci k titulu mistrů světa, z olympijských her 1984 v Sarajevu má stříbro. O jeho úmrtí informoval na twitteru jeho bývalý svěřenec Jiří Hrdina. Rodák z Ústí nad Labem sám jako střední útočník odehrál za Československo 30 reprezentačních zápasů. Zúčastnil se světových šampionátů v letech 1961 a 1963, kde národní mužstvo získalo stříbro a bronz. Autor řady odborných publikací byl v roce 2007 uveden do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace (IIHF). Před třemi lety poskytl Reflexu rozhovor, který si dnes můžete opět přečíst.

Má za sebou neobyčejnou kariéru. Československý, respektive český hokejový tým pod jeho vedením vybojoval v letech 1985 a 1996 tituly mistrů světa. Reprezentace Československa, Německa a Rakouska vedl na pěti olympijských hrách. Jako hráč má z mistrovství světa bronz (1961) a stříbro (1963).

Do Ameriky na stáž

V roce 1964 se jako první Čechoslovák vydal do Kanady na stáž: „Pozvánka mi přišla z Boston Bruins. Miroslav Šubrt, působící v Mezinárodní hokejové federaci, i Vladimír Kostka (tehdejší trenér československého mužstva; pozn. red.) měli zájem, abych tam jel. Jenže šlo o takzvaně plánované výjezdy ČSTV a mně jako hráči to nemohlo projít. Kostka, který byl tehdy také děkanem FTVS UK, mi říkal: ,Já ti to potvrdím, ale musíš si to udělat po svém.‘

Objednal jsem si letenku a podal žádanku na ministerstvo školství. Jenže bez pasu vám letenku nikdo nevystaví. Šel jsem na mezinárodní oddělení, tam mi tvrdili, že nic nemají. Povídám jim: ,Tak mi aspoň řekněte, kam žádanky posíláte ke schválení. Neříkejte, že je posíláte do nebe.‘ Soudružka mi odpověděla, že skoro do nebe. Poděkoval jsem a šel na Spartu, že nikam nepojedu, a že tudíž budu celou sezónu s mužstvem, ať s tím počítají. Jenže naštěstí tam byla akorát schůze Sparta klubu, jehož předsedou byl Antonín Novotný, syn tehdejšího prezidenta. ,Pojedeš,‘ říkal: ,Přijď za mnou zítra po ránu do kanceláře, řekneš mi, kdo to má na starost, a já se o to postarám.‘ Zavolal ministrovi školství: ,Hele, víš, že jsem předseda Sparta klubu, no a já tady mám našeho trenéra…‘ Samozřejmě že za mnou může přijít, ozvalo se z druhé strany sluchátka. Když jsem tam dorazil, čekal na mě pas hned na vrátnici. A já mohl odjet do Oklahomy, tamní Blazers byli satelitním klubem Bostonu.

Proč je Jaromír Jágr vyvolený, proč dokáže zázraky a proč jede se Zemanem do Číny

Přijel jsem do tabuizované země, kde hokej byl nejvíc, jenže zjistil jsem, se zkušenostmi z Jihlavy a ze Sparty, že rozdíl není prakticky žádný – až na to, že nám chybí fyzično. Když se na to dívám dnešním pohledem, dávno se to vyrovnalo, pro změnu víme, že nad fyzičnem vítězí mentálno a že k mentální dominanci se dostala Kanada i Amerika. Když jsem se vrátil a mocný ruský reprezentační trenér Tarasov zjistil, kde jsem byl, volal Šubrtovi, že mě chce následující rok na soustředění s CSKA Moskva.“

Legitimaci? Ne, děkuji!

Už tehdy se s Luďkem Bukačem počítalo jako s budoucím trenérem československé reprezentace, jenže přišel srpen 1968: „Dvacátého srpna večer jsme se vraceli se Spartou ze soustředění z Litvínova a po cestě potkávali tanky. Ráno jsem se šel podívat do školy, tam byla pohotovost. Kantoři drželi stávku. Když jsem si uvědomil, co se stalo, okamžitě jsem odevzdal stranickou legitimaci. Se mnou ještě Jan Karger, basketbalový trenér, a házenkářka Jana Šafaříková. Tím to pro mě skončilo. Přemlouvali mě, ať si to rozmyslím. Když jsem jim říkal, že to nepadá v úvahu, přišel za mnou Kostka a povídá, ať z FTVS odejdu v klidu. Pro Spartu to naštěstí nebyl problém.“

V roce 1969 odešel Bukač trénovat do VSŽ Košice a pak se ještě přes Motor České Budějovice vrátil v roce 1973 do Sparty. Reprezentační kariéra se ozvala na konci sedm­desátých let: „Někdy na podzim 1979 jsem měl na Spartě vzkaz, že se mám dostavit na sekretariát ÚV ČSTV. Tam na mě čekal všemocný šéf československého sportu Antonín Himl. ,Že nejsi v partaji, o to se nestarej, chci, abys dělal hokej. A basta. Máš volnou ruku, můžeš si dělat, co chceš, ale uvědom si, že když budeš první, budu ti tleskat, když druhej, budu spokojenej, když třetí, tak to skousnu, ale když budeš čtvrtej, podám ti ruku a rozloučíme se.‘“

Život uvnitř klinik „léčících“ homosexualitu zachycen na drsných fotografiích

V rozmezí let 1981 až 1985 národní tým pod Bukačovým vedením postupně vylepšoval výsledky na MS: po bronzové (1981) přišly stříbrné (1982, 1983 a pak i na ZOH v Sarajevu 1984) a pak legendární triumf na pražském mistrovství 1985. Vznikl moderní československý totální hokej, postavený na brilantní obraně a herní disciplinovanosti; jedině tak bylo možné porazit tou dobou zcela dominantní SSSR. V roce 1986 odešel Bukač trénovat národní týmy Rakouska a Německa. K reprezentaci se ještě vrátil v roce 1995, s ní o rok později získal titul mistrů světa ve Vídni. O pár měsíců ale s týmem vyhořel na Světovém poháru – skončil na posledním místě po porážce 1:7 od Německa: „To byl úplně jiný tým. Přestože by si Světový pohár zasloužila většina kluků z Vídně, byla snaha, aby tam hráli hráči z NHL, tedy Nedvěd, Ručinský nebo Bobby Holík. Tenkrát jsme se sešli ve Zlíně, sehráli dva tři zápasy a jeli bez společného tréninku, s přípravou na Vídeň to nemělo nic společného.“ Od reprezentace pak odešel, ta si prošla vítězným obdobím – připomeňme olympijský titul v Naganu (1998) a zlatý hattrick (1999–2001). Teď je však národní tým opět v útlumu; na medaili nedosáhl hned na posledních čtyřech mistrovstvích světa…

Proč dnešní český lední hokej nedosahuje takových výsledků jako dřív?

Odborní pracovníci nesnesou kritické myšlení. Já byl sice vždy pod nesmírně kritickým dohledem, ale možná že jsem to měl trochu jednodušší. Měl jsem jakési razítko – hrál jsem nejen za národní mužstvo, ale taky jsem byl v Kanadě i u Tarasova. Klíčové nicméně bylo, že jsem všechny tlaky ustál, což bylo dané tím, že jsem byl kluk, který vyrůstal na ulici. Vlastně celé dětství jsem svým vývojem nikoho nezatěžoval. Sám jsem se přihlásil na hokej, na školy, všechno jsem si vyřídil. Psychická odolnost je strašně důležitá. Když ji nezískáte včas, později s tím už nic nenaděláte. Hlavním metodickým návodem byla vůle. Rád říkám, že trenérství není jen o těle, učení probíhá po ose od hlavy dolů. Jaromír Jágr – spolu třeba s Josefem Malečkem, Vladimírem Zábrodským, Vlastou Bubníkem, Jiřím Kochtou, Ivanem Hlinkou nebo Vladimírem Martincem – vůli měli. Ti jsou základním genofondem, mentálním příkladem českého zázraku, tvořivosti a spolupráce. Já vyrůstal na LTC Praha, později na ČLTK a viděl jsem tam například Jardu Drobného (mistr světa v ledním hokeji 1947 a druhý ze ZOH 1948, vítěz dvouhry na Wimbledonu 1954 a dvojnásobný vítěz mužského singlu na Roland Garros 1951 a 1952; pozn. red.), to byl sportovec na úrovni Emila Zátopka nebo Věry Čáslavské. Uvědomte si, že válkou ztratil sedm nejlepších let, kdyby k tomu nedošlo, byl by skutečným gigantem… Dneska podobné hráče nemáme a nikoho nenapadne důsledně se ptát a zkoumat, proč tomu tak je.

Zlo je v lidech, od holocaustu jsme se nezměnili. Masaryk tu zavedl zdrcující…

Proč je tedy nemáme?

Dřív o výkonnosti rozhodoval intelekt, dnes je vše metodizované. Hráči se podle pouček učí bruslit i střílet, ale to nestačí. Moc je po­učujeme! Často nemají šťastné dětství, myslím to sportovní, jinak samozřejmě mladí lidé nikdy nežili tak luxusně. Víte, moc nechápu, když například Slavomír Lener (kdysi mj. asistent Luďka Bukače u národního týmu, dnes šéftrenér českého hokeje; pozn. red.) řekne, že se musí zabudovat mladí hráči. Vždyť i on přece má zásluhu na tom, že se tak děje minimálně. Dřív všichni ti mladí přišli a ostatní je akceptovali. Proč trenéři nyní nevezmou na Světový pohár nějaké nováčky – nejmladšímu Pastrňákovi je sice dvacet, ale my v roce 1985, když jsme vyhráli titul mistrů světa, měli hned několik dvacetiletých kluků.

Vidíte světlo na konci tunelu, nějaký časový horizont, kdy by se to mohlo zlepšit?

Kouč má pracovat na tom pozitivním, co hráč má, a ne na něj řvát, co nemá. Musíme tedy vycházet z pozitivních věcí. Vy pracujete v médiích, klasickým příkladem z vašeho prostředí je pro mě nedostižný moderátor Daniel Stach a jeho pořady o vědě. S držiteli Nobelových cen hovoří jako rovný s rovným, respektují ho. Když budeme mít takových lidí víc, změní se to. Jemu opakovaně důvěřují světové kapacity svých oborů, současně tím formuje veřejné mínění. Žijeme ve třetím tisíciletí, čemuž musíme přizpůsobit i myšlení. Vždyť ještě před nedávnem jsme toho věděli tak málo. Mnoho mých kamarádů, například lékařů, kteří se věnovali vědecké práci, si ne­ustále pořizovalo výpisky, dneska nám počítače poskytují nevídané možnosti. Všechno letí dopředu úžasným způsobem, ale my jako bychom to ignorovali, tak je tomu i v hokeji… Trenéři nejsou školení, jak mají s dětmi jednat. Ty se pak neseberealizují, nezískají zdravé sebevědomí a vyrostou z nich drzí fracci. Prostředí je strašně důležité. A u nás je klamavé. Místo toho, aby byly děti kamarádské, se jejich rodiče nenávidí. Všichni to cítí a výsledkem je neúrodné prostředí. Ti Malečkové, Bubníkové, ­Kochtové, Martincové nebo Hlinkové byli jako pampelišky. Byli to odolní kluci, kteří vyrůstali na ulici. Dneska tu máme generaci orchidejí, všechno jim metodicky naplánujeme a oni se to přijdou učit s vědomím, že to do nich někdo prostě dostane. Vůbec nevědí, co to je sebeřízené učení.

Vladimír Pikora: Rudozelená politika bruselských sociálních inženýrů aneb Čistá auta…

Přitom z Kanady a USA se vrací mnoho vynikajících hráčů, kteří by mohli být vzory…

Jasně že je spousta hráčů, kteří tam uspěli, to není jenom o Jágrovi, to je třeba i Martin Straka, Martin Ručinský a řada dalších, jenže to nejsou trenéři. Dneska máme mnoho takzvaných sportovních expertů, kteří umějí hokej komentovat, ale koučování je daleko složitější a komplexnější disciplína. Pak je tu mnoho lidí v mládežnickém hokeji, kterým při koučinku chybí vášeň pro práci s dětmi. Proto je důležité pracovat a rozvíjet schopnosti jen s těmi, kdo o trénování mají opravdový zájem. Je to o vzdělanosti koučů třetího tisíciletí, o tvořivém myšlení, o komunikaci, ale také, jak jsem už říkal, o nepoučování. Tady všichni poučují. Takový Vladimír Růžička si na ledě dělal, co chtěl. Dnes vyžaduje, aby hráči v dětském hokeji – neplatí to pro hokej dospělý – stoprocentně dodržovali jeho pokyny. Místo aby je učil systémem pokus omyl. Děti jen plní příkazy, čímž z nich vlastně dělá hlupáky. Těm dětem uřízneme hlavu, říkám tomu dekapitace učením.

Jaký přesný postup bychom tedy měli uplatňovat?

S těmi, kteří o hokej projeví opravdový zájem, musí někdo umět komunikovat – nemyslím tím nějaké nesmyslné babrání v termínech, ale mluvení o skutečných věcech. Když člověk funguje na úrovni hráče a projeví zájem o trénování, zpětná vazba může být velká. Dám vám příklad. V létě jsem měl možnost mluvit s Markem Židlickým, podle mě to byl stejně skvělý a tvořivý hráč jako Honza Suchý. Říkal, že končí a že se chce věnovat tréninku mládeže. Ptal jsem se ho: „Co jsi dělal v mládí, když jsi najel před branku? Jak to probíhalo?“ – „Já nevím, jak jsem se tam dostal, prostě se to stalo. To za mě udělal mozek.“ On se rozhodoval spontánně, nevědomě. Povídám mu: „Tohle přesně musíš učit děti, chtít to od nich do těch jejich třinácti čtrnácti let. Tu drezúru jim dát jinak…“ A učit je diskusí – rozhovorem. Na podobné diskuse ale musí být připraven – podobně jako již zmíněný Daniel Stach.

Víte, kolik je dneska lidí, co umějí udělat s fotbalovým míčem divy. Klidně projdou celou Prahu, aniž se balón dotkne země. Pak je ale dáte na hřiště a nejsou schopni se chovat herně, jsou to jen artisté. My se musíme vrátit k základům. Vezměte si třeba patnáctku nejlepších hráčů v NHL – to jsou všechno do jednoho hráči s hlavou.

Dalším problémem je postupná ztráta českého know-how. Vždyť dřív jsme roztáčeli kolotoč, dnes se koukáme na jiné a často je slepě kopírujeme. Přece nemůžeme jen napodobovat, musíme zároveň zohledňovat své vlastní prostředí, máme nějakou tradici. To není věda, ale zpřítomnění poznání třetího tisíciletí.

Unikátní maskování: Továrna Boeing byla za války ukryta pod falešnou obytnou čtvrť

Vede tudy cesta, jak se zbavit toho mnohokrát kritizovaného korupčního prostředí v našem mládežnickém hokeji?

Jasně, máme tu problém, že hokejové prostředí ovládají lobbisté, což vedlo ke komercializaci hokeje mládeže. Přitom podle mě – až do kategorie staršího dorostu – hokej nemůže být záležitostí byznysu, má být záležitostí společnosti. S hráči pod touto věkovou kategorií by se zásadně nemělo obchodovat. To, co se dnes děje, je amorální a neekonomické. Práci s mládeží dotuje společnost a rodiče jsou často postaveni před fakt, že své děti musí za statisíce vykupovat z klubů, ve kterých si nemohly prodloužit šanci dosáhnout kýženého cíle. Stačilo by, kdyby vznikl řád, který by sledoval především výchovné cíle, nikoli komerční. A mladým umožňoval po sezóně, když nejsou spokojení, jít hrát někam jinam.

Je hokejové prostředí schopné udělat tento krok a je lepší než to fotbalové?

Těžko říct, lobbistické síly, které přehlížejí výchovné cíle, jsou podobné v hokeji i ve fotbale. Ovládají prostředí a jsou tak silné, že pokud to půjde, tak jen po malých krůčkách. Ale příklady tady jsou – stačí se podívat do Kanady, která se od nás dříve práci s mládeží učila. NHL tam nemá do hokeje mládeže dosah. A ani o něj nemá zájem. Nebo do skandinávských zemí. V tamních klubech mají děti obrovské, s námi nesrovnatelné zázemí, a to včetně vý­uky ve školách. Kladou tam důraz na celkové vzdělání, ne jen na hokej. Dítě získá psychickou odolnost, zdravou touhu po sebeprosazení, sebedůvěru… Proto nám mladí utíkají do zahraničí, podívejte se na Pastrňáka a Vránu, jak ve Švédsku vyrostli. Základním problémem je nastavení. To, že jsou děti už jako malé přesvědčeny – a jsou tím zpravidla živeny rodiči –, že se budou živit hokejem. Až to skončí tak, že najednou nemají ani školu, nemají ani sportovní kariéru, nemají nic.

Váš třináctiletý vnuk nehraje lední hokej, ale softbal. Je výše popsaná situace důvodem, proč se tak rozhodl?

Vnuk hokej hrál, ale sám přišel s tím, že ho to nebaví, že mu to nepřináší prostor pro zábavu. Místo zábavy je pro něj hokej stresem, psychickou zátěží. Čili že ta hra vlastně hrou není. Jasně že musíte mít základní genetické vybavení, ale dneska spočívá vývoj člověka především v prostředí, tedy v tréninku a výchově. Genetické předurčení není ve finále tím nejdůležitějším, to určuje sám jedinec a zmíněné prostředí. Koučové by měli pro děti vytvořit jakési jeviště, aby se na něm mohly roztancovat. To je umění, to jsou ti Guardiolové, Fergusonové, synci z chudých rodin. Ostatně Alex Ferguson nakonec dostal nabídku k sérii přednášek na Harvardu. Oni dokážou hráče doslova roztancovat. Klíčové je, co koučování a trénink vloží do paměti dětí.

Dnes je doba velkých realizačních týmů. Mimochodem, kolik vás bylo v týmu kolem hokejistů v pětaosmdesátém, když jste získali titul?

Asi čtyři. Podívejte se dneska. Třeba holka, nadějná golfistka, má od deseti let psychologa. Copak Zábrodský potřeboval psychologa? Ne, on potřeboval víru, důvěřovat sám sobě.

Bohumil Pečinka: Vstoupí Benešová do Čapího hnízda?
Bohumil Pečinka 18. dubna 2019 • 14:50

Bohumil Pečinka: Vstoupí Benešová do Čapího hnízda?

Dojemné poslední snímky sloní královny s kly až na zem. Podobných už žije jen kolem 20 …



Klíčová slova: Luděk Bukač, rozhovor, úmrtí, hokej


Volby 2019 do Evropského parlamentu

Kandidáti Jak volit Online Orgány EU Pravomoci EP Celoevropští lídři Volební systém Voličský průkaz Volební komise Kdy budou další volby

24. a 25. 2019 proběhnou v Česku volby do Evropského parlamentu. Celoevropsky volby výrazně ovlivní brexit, neboť dosud není, jasné, kdy nastane. Víte, proč má ČR 21 poslanců? Voby do Evropského parlamentu jsou také zajímavé v tom, že v nich občané států EU mohou volit a být voleni i mimo svůj domovský stát. Jak cizinci ovlivní volby v Česku? A jak volby 2019 dopadnou? Reflex má svůj exkluzivní odhad. Přečíst si můžete také to, jak se liší eurostrany a eurofrakce v EP

Živý přenos, galerie a zajimavosti z voleb.


Kurzy měn
25,730
22,990
29,330
Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější