ARNOŠT GOLDFLAM, herec, režisér, pedagog. Známý hlavně jako Arnošt z komedie Dědictví aneb Kurvahošigutentag, nebo Lustig z pohádky Lotrando a Zubejda. V posledních letech je ale i plodným autorem dětských knížek, kterých má na kontě deset, a povídek pro dospělé. S léty se trošku zapomíná, jak zásadní je jeho přínos pro vývoj hnutí malých českých divadel; dlouhou, legendární éru prožil v prostějovském Hanáckém divadle, později brněnském HaDivadle. Za všechno mohla – nešťastná láska.
Jak se může někdo dostat k herectví kvůli nešťastné lásce?
Protože jsem si tehdy řekl, že musím změnit svůj život. Zhubl jsem ze smutku o 14 kilo, pracoval v Brně ve fabrice a po večerech jsem maloval a dělal grafiku, scházel se s kamarádama a mladýma lidma s uměleckou ambicí. Měli jsme takové žertovné, umělecké sdružení Brněnská bohéma; Brno bylo výborné pro tyhle věci a je dodnes. Štvalo mě chodit do fabriky každý den, vstávat ráno v pět. Kamarádil jsem se s Provázkama a oslovila mě režisérka Eva Tálská, že prý su divné kořeň a jestli bych nechtěl hrát v její Alence v říši divů za zrcadlem. To byla moje první herecká akce.
A pak jste se přihlásil na JAMU a…
Režii na JAMU jsem vystudoval a od té doby se tomu věnuju. Začínal jsem v Satirickém divadle Večerní Brno, odtud jsem ovšem utekl a chystal se znovu do fabriky. Ale naštěstí jsem potkal kolegu Miloše Maršálka a ten zrovna nastupoval do Hanáckého divadla v Prostějově a že prý tam mají málo lidí, jen asi čtyři, a že by někoho ještě vzali. Tak jsem tam nastoupil jako režisér a herec a přes těžkou dobu tam strávil osmnáct krásných let, byla to slavná éra. A pak díky paradoxům tehdejší doby najednou převedli HaDivadlo do Brna. Našli jsme si malý hrací prostor a byli jsme šťastní, měli jsme svou kancelář i dílničku. Začali jsme pravidelně hrát, hostovat v Praze Na Chmelnici. Chodili na nás i disidenti v čele s Václavem Havlem - a my jsme je ctili pro osobní statečnost, protože jsme šli jinou cestou.
Cestou vstupu do strany?
Já jsem byl ve straně, ano, někdo na to šel zase přes VUML, přes SSM, jak kdo mohl. Měli jsme rozdělené role, brali jsme to jako mimikry. Každý jsme si to nějak zařídili, ale nepovažuju to za prohru, vůbec. Udělali jsme ta rozhodnutí cílevědomě, brali jsme to jako nutnou obranu našeho divadla. Asi jsme mohli jít sofistikovanější, rozvážnější cestou, ale na nic lepšího jsme tehdy nepřišli. Díky tomu jsme celá ta léta mohli dělat věci, které bychom nikde jinde neprosadili. Vznikaly společné projekty s Provázky, mohl jsem dělat Kafku, Ladislava Klímu a další inscenace, na které se tehdy chodilo. Dodávalo nám to odvahu a sílu a doufali jsme, že to snad děláme i dobře.
Velký profilový rozhovor Veroniky Bednářové s Arnoštem Goldflamem čtěte v tištěném Reflexu číslo 1, který vychází ve čtvrtek 3. ledna 2019.
