nahoru

Poslední Rychlý šíp Jindra Hojer: Musel jsem se prve zeptat maminky, jestli kreslená postava může mít mé jméno

Dan Hrubý, Martin Bartkovský 23. prosince 2020 • 11:00
Jindra Hojer - 94 letý skaut a předobraz hrdiny z Rychlých šípů Jaroslava Foglara
• video: 
Martin Bartkovský

Ve věku 96 let zemřel v úterý chemik a skaut Jindra Hojer, podle kterého spisovatel Jaroslav Foglar pojmenoval jednu z postav svého seriálu Rychlé šípy. Přečtěte si rozhovor, který s ním Reflex udělal v prosinci 2018.

„Kolik myslíte, že mi je?“ vítá nás mimořádně vitální a usměvavý Jindřich Hojer. V domově platí za nejlepšího vypravěče, tvůrce a organizátora zábavy. Většinu profesního života strávil ve Výzkumném ústavu organických syntéz. Přednášel na pardubické Vysoké škole chemicko-technologické.

„Třiadevadesát?“ tipujeme podle vzpomínek členů někdejší Dvojky.

„Kdepak, přidejte.“

„Tak čtyřiadevadesát,“ zkoušíme dál.

„Už mi bylo!“ odpoví hrdě a jde vařit kávu.

Jak jste se stal členem Foglarova skautského oddílu?

Můj nejlepší kamarád Vašek Černý měl známého – jmenoval se Jar mil Mokrý Burghauser, později se z něj stal vynikající hudební skladatel, jeden čas byl sbormistrem Národního divadla, takže žádné hudební ořezávátko. Měl skautské jméno Jumbo a tenhle Jumbo, Vašek Černý a já jsme chodili do stejného akademického gymnázia v Praze na Příkopě. O přestávce se ve třídě větralo, my se procházeli po chodbě a kluci vyprávěli, jaké je to ve skautském oddíle báječné. Já poslouchal s otevřenou pusou – jak, to už vám dneska neukážu, protože mám jen horní zuby – a začal jsem doma zkoumat půdu, že bych do Skauta také rád chodil.

Co na to rodiče?

Táta zprvu řekl: „Ne, do Skauta tě nepustíme. Mohlo by se ti tam něco stát.“ Víte, já byl jedináček, ale narodil jsem se rodičům až jako třetí dítě, třetí kluk. Dva přede mnou umřeli. Takže jsem byl tak říkajíc bavlnkové dítě…

Rodiče o vás měli strach?

Chovali mě jako v bavlnce.

A maminka?

Ta byla taková pokrokovější. Přidala se na mou stranu a nakonec jsme tátu uprosili. Zároveň se v oddíle uvolnilo jedno místo. Jestřáb dbal, aby v oddíle nebylo nikdy víc než pětačtyřicet dětí, a měl jsem i dva ručitele, spolužáky Vaška a Jarmila – to museli být kluci z oddílu, kteří ručili za to, že se z nového člena nevyklube čertovo kvítko. A tak se stalo, že jsem 3. června 1936 stanul před Jestřábem. Vašek Černý povídá: „Jestřábe, tohle je Jindra Hojer...“

Jak vám bylo?

V krku jsem měl sucho. Jestřáb mě rentgenoval očima. Pak napřáhl levou ruku, já mu podal pravou – a on říká: „My si podáváme levou, ta je od srdce.“ Tak jsem mu taky podal levou a Jestřáb prohlásil: „Tak my tě tedy vezmeme na zkoušku,“ a já zůstal dalších takřka pět let. Zažil jsem i dva tábory. Jeden ve Sluneční zátoce a druhý na Moravě. Jenže to už bylo takové smutné léto. Uprostřed tábora přišel telegram, že skautské tábory jsou od nynějška zakázané a všichni musí odjet domů. To bylo v roce 1940. Brzy poté jsem také v oddíle skončil.

Odkud vlastně pocházíte?

Jsem Pražák křtěný Vltavou. Bydleli jsme v Holešovicích, z oken jsme se dívali na pivovar. V našem bloku bylo známé divadlo Uranie. Na rohu stál hotel Morávek, v přízemí restaurace, v prvním patře hotel a ve druhém a třetím patře byty. My bydleli ve třetím patře s balkónem. Byl to krásný byt. Otec byl ředitelem Československé obchodní dovozní společnosti. Dovážel z Podkarpatské Rusi sůl. Bohužel umřel, když mi bylo šestnáct.

Do školy jste chodil v Holešo­vicích?

A do Sokola také. Ten sídlil v Červených domech a chodil tam i Vašek Černý, můj celoživotní a určitě nejlepší kamarád. Jednou jsme v Sokole čekali, až nás pustí do tělocvičny, a honili se při tom v šatně. Byly tam takové silné sloupy, na kterých ten barák stál, a u jednoho z těch sloupů jsme se s Vaškem srazili. Pochopitelně nám začala téct z nosu krev. A budete se divit, místo abychom si nadávali, tak jsme se objali a ujišťovali se, jací jsme pitomci, že jsme se srazili, a tak vzniklo naše přátelství. Chodili jsme spolu do stejné třídy na základní škole, na akademickém gymnáziu. Společně jsme byli ve Skautu. Vašek to na Českém vysokém učení technickém dotáhl až na profesora.

Václav Černý se stal Jaroslavu Foglarovi předlohou pro postavu Červenáčka?

Ve Skautu jsme mu říkali Černoch a nosil takovou červenou garibaldiovskou čepičku. Na táboře ve Sluneční zátoce ho vyfotografovali, jak jede na skluzavce – ta fotka vyšla na obálce Mladého hlasatele, Jestřáb na ni koukal a jednou Vaškovi řekl: „Já tě potřebuju do kresleného seriálu. Ale rozumíš, přece tam nebudu mít Černocha. Budeš Červenáček.“

A co že vám v Rychlých šípech jméno nechal?

Je to sice jen moje hypotéza, ale jeho dědeček i otec byli Jindrové a já byl historicky první Jindra v oddíle. Jako hodný chlapec jsem se ale nejprve musel zeptat maminky, jestli souhlasí, aby kreslená postava měla moje jméno. Řekla mi: „Zeptej se pana Foglara, co to bude za kluka.“ Tak jsem to udělal a Jestřáb mi řekl: „Neboj, Jindro, ostudu ti dělat nebude.“

Na každý pád Jindrovi z Rychlých šípů, jak ho nakreslil Jan Fischer, jste byl opravdu podobný.

Přitom Fischer mě nikdy neviděl. Jestřáb mu jen popsal, jak si své hrdiny představuje. (Podle některých pramenů Foglar Dr. Janu Fischerovi ukázal snímky chlapců, nebo mu je dokonce alespoň zhruba předkreslil – pozn. autora.) A já se vlastně až někdy v roce 1986 dozvěděl, že mám s Jindrou z Rychlých šípů něco společného. Myslím víc než jméno. Tehdy se konala beseda s Jestřábem a čtenáři chtěli, abych jim také podepisoval knížky. Já se na Foglara obrátil: „Jestřábe, co mám dělat?“ A on na mě zamával, vidím ho jako dnes, držel v ruce pero, a povídá: „Jen piš!“ Prostě mi dal najevo, že je v té postavě trochu víc než jen moje jméno, a já od té doby podepisuju jeho knížky.

Vy jste to nevěděl?

Ne. Já jsem se o to vlastně ani moc nezajímal.

Jak to?

Ve škole jsme Rychlé šípy nečetli. Už jsme na to byli staří a v oddíle se o Rychlých šípech skoro nemluvilo. Jestřáb to přísně odděloval. Ano, nějaké věci si odtud vzal – tobogan, také oddílového psa Bublinu, toho jsme našli jednou na výpravě a pak s námi chodil na výlety, ale jinak platilo, že Fog­lar byl dopoledne zaměstnancem Melantrichu a organizoval čtenářské kluby Mladého hlasatele. Ty se jako Rychlé šípy řídily samy. Jestřábem se Jaroslav Foglar stával až večer. Byl vedoucím našeho skautského oddílu a ten byl jen jeden.

Jaké jste zažil klubovny?

Ta první byla na bývalém parníku, který stál zakotvený přímo u Rudolfina. Byl to kolesový parník, který jezdil mezi Hamburkem a Děčínem, a když šel mimo provoz a Jestřáb zrovna hledal klubovnu, rozhodl se, že ho koupí. Jen museli uříznout boční kolesa, aby projel skrz zdymadla, která jsou na cestě z Děčína do Prahy.

Foglar ho opravdu koupil? Myslím, za svoje peníze?

Koupil. Loď stála zakotvená u náplavky a vedlo k ní prkno. Podél něj byl natažený provaz jako taková psychická záchrana. Ale oboje se houpalo. Když jsem šel poprvé přes prkno, říkal jsem si: Když se teď chytnu, tak spadnu do vody i s lanem. A pro všechny budu ještě srab. No, třásla se mi kolena, ale lávku jsem přešel a pak už jsem se přes ni naučil chodit.

Jak to na parníku vypadalo?

Na parníku bylo několik kluboven. Jenže pak se ukázalo, že do lodi zatéká. V našem oddíle se v takových případech říkalo: „Ono se to nějak zatáhne.“ Tahle průpovídka se zrodila na táboře, když nám teklo do stanu. Tak jsme si říkali, že parník se také nějak zatáhne. Jenže Jestřáb musel nakonec najmout chlapa, aby pumpoval vodu. Na lodi přespával a třikrát denně pumpoval, jinak to nešlo. Pak už to bylo neúnosné, takže Jestřáb parník prodal a hledala se nová klubovna.

Jak to kluk poznal, myslím, že už je na život ve skautské družině starý?

Když se vám začala zapalovat lýtka, byl konec. Samozřejmě i škola byla stále náročnější. Já končil v roce 1940, to jsem chodil do sexty.

Takže hodně učení…

Taky jsme začali kouřit. Jenže v mém případě to bylo ještě trochu složitější. Když jsme přijeli z tábora, to už bylo za Němců v roce 1940, mluvil jsem o tom, měl otec strach, abych se do něčeho ne­namočil, a řekl mi: „Chlapče, budeš muset v oddíle skončit.“ Jestřábovi jsem to vysvětlil a někdy v září nebo říjnu 1940 přestal do Skauta chodit. Dělal jsem tehdy rádce u družiny Racků, ale nedalo se jinak, byl jsem zvyklý rodiče ­poslouchat.

Počkejte, Jindra Hojer kouřil?

No, představte si.

To je skandální!

Nedá se nic dělat. Takový byl život.

Nenesl Jestřáb těžce, když kluci zestárli a z oddílu odcházeli?

Jestřáb to nesl strašně těžce. On by byl nejradši, kdyby všichni zůstali v družině napořád. Jenže my už měli jiné zájmy… Ona měla blonďaté vlasy a modré oči, víte?! Odpadla nám poslední hodina a já jí řekl: „Tájo, máme hodinu, než ti pojede vlak, já tě doprovodím. Půjdeme pěšky na nádraží a budeme se učit.“ A jak jsme vyšli na Příkopy, tak u Dětského domu, tam, co ústí Havířská ulice, stála kaštanářka. Byl listopad, sychravé počasí, tak povídám: „Koupíme si horké kaštany.“ Tak jsme si koupili pytlík kaštanů, za korunu jich bylo deset. Kaštany jsem dal Táje do kapsy a prázdný pytlík k sobě. Vždycky jsme si sáhli do kapsy a kaštan oloupali a najednou se stalo, že do té kapsy vjely dvě ruce současně. Moje i Tájina. Kaštany už tam takřka žádné nebyly. Zato jsem měl najednou pocit, jako když vám projede tělem 220 voltů a 50 hertzů. Naše prsty se propletly, já stiskl její ruku a Tája ten stisk opětovala. Tomu nemohl ­Jestřáb konkurovat!

Dan Hrubý, Martin Bartkovský




Diskuse ke článku