Přední americký ekonom, bývalý poradce mezinárodního měnového fondu a profesor ekonomie a politických věd na kalifornské univerzitě v Berkeley Barry Eichengreen tvrdí, že evropská integrace dosáhla kritické fáze a roste proti odpor, protože nezajišťuje slibovanou stabilitu, bezpečnost ani růst. Eichengreen to podrobně vysvětluje v rozhovoru pro Reflex.
Varujete, že potenciální odchod Řecka z eurozóny by vyvolal krizi, která by byla ještě závažnější než ta po pádu investiční banky Lehman Brothers. Jaká je podle vás momentálně pravděpodobnost toho scénáře?
Dávám tomu spíše nižší pravděpodobnost než většina lidí. Myslím, že nejpravděpodobněji nastane to, že Řecko nějakým způsobem restrukturalizuje svůj dluh, ale setrvá v eurozóně. Z několika důvodů. Tím prvním je, že osmdesát procent Řeků říká, že euro chce. Zadruhé, je vysoce nejisté, co by nastalo, pokud by Řecko opravdu zvolilo odchod z eurozóny. A lidé nemají rádi vysoce nejisté věci. Nejasné je přitom také to, jak by reagoval zbytek Evropské unie. Ani zbytek EU si nepřeje takovou nejistotu.
Na chvíli předpokládejme, že ke „grexitu“ opravdu dojde. Co by se podle vás stalo? Došlo by k rozlití krize do dalších periferních zemí eurozóny, kupříkladu? Nebo by byl dopad ještě zásadnější, na celou světovou ekonomiku?
To nikdo neví. Žádná taková událost se nikdy nestala. Chybí tedy jakákoli historická paralela, která by nám pomohla dát věc do kontextu. Myslím, že první otázkou, kterou by si lidé začali klást, by byla ta, kdo je další na řadě…
A kdo by byl další na řadě, podle vás?
To by se vidělo. Byla by to Itálie? Francie? Nebo Portugalsko? K rozlití nemusí dojít hned zítra, ale třeba příští rok nebo až za pět let. Každopádně dopad na euro by byl velice negativní. Ukázalo by se, že členství v eurozóně není ničím trvalým. Obávám se, že lidé to vidí příliš růžově a s přílišnou mírou důvěry, když míní, že finanční trhy jsou na „grexit“ připraveny. Tak tomu není. Viděli jsme to nedávno, při výprodeji německých dluhopisů, že poměrně zanedbatelné události mohou mít značný dopad na finanční trhy.
Jedním z možných řešení řecké krize je podle některých ekonomů, například Hanse-Wernera Sinna, šéfa německého institutu Ifo, to, že by Řecko eurozónu opustilo, přijalo svoji vlastní měnu, nazvěme ji nová drachma, a tu devalvovalo. Poté, co by se díky přílivu turistů a zvýšeným řeckým vývozům, umožněným právě slabou měnou, země vrátila k ekonomickému růstu, vrátila by se třeba také do eurozóny. Co vy na to?
Říká se, že smyslem ekonomie je dokazování, že to, co platí v praxi, může také platit v teorii. Ale myslím, že ten zmíněný nápad je příkladem ideje, která může fungovat v teorii, ale ne v praxi. Zaprvé, nastává problém s nejistotou. Jakmile se jedné zemi umožní, aby si vzala „prázdniny“, aby euro byť jen na čas opustila, otevírá prostor k tomu, aby tak v budoucnosti učinily i další státy. To celý systém destabilizuje, protože investoři začnou sázet na to, že přijdou nějaké další „prázdniny“, zase v nějaké jiné členské zemi. Zadruhé, řecký problém není prostě dán tím, že by měna byla příliš silná. Nemyslím si, že devalvace je řešením. Řekové toho moc nevyvážejí. Řecké dovozy téměř dvojnásobně převyšují export ze země. Řešení řecké krize si vyžádá několik desetiletí a nějaký ten „Marshallův plán pro Řecko“. Prostě jenom začít tisknout více „nových drachem“, to by ten problém nevyřešilo.
Mnozí ekonomové, a zvláště ti němečtí jako pan Sinn, jsou ale jiného názoru.
Pro ně je to způsob, jak si nad Řeckem „umýt ruce“. Dát najevo, že to není jejich problém. Řekové, až opustí eurozónu, přece budou mít svoji měnu, a budou si tak řešit svůj problém. Jenže skutečnost je taková, že někdo, a někdo z těch příslušných lidí mluví i německy, nejprve rozhodl o tom, že se Řekové členy eurozóny stanou, už v roce 2001. Někdo Řecku napůjčoval všechny ty peníze, mezi léty 2001 a 2008. I německé banky. Takže si myslím, že v tomto smyslu Němci nesou odpovědnost i za pomoc Řecku. Za to, aby se ze své současné tíživé situace dostalo. I přesto, že Řecko samozřejmě přispělo ke vzniku té situace. To ale Německo také.
Nejen v souvislosti s řeckou krizí je stále patrnější, že narůstají tenze mezi Německem a zbytkem eurozóny. Spatřujete v tom potenciální hrozbu současné podobě evropské integrace?
Spatřuji. Je jasné, že evropská integrace dosáhla své kritické fáze. Sílí proti ní odpor. Ne pouze v Německu, ale také v Řecku. A jinde. Protože systém nefunguje. Nezajišťuje ekonomický růst a stabilitu. Lidé přitom chtějí stabilitu, bezpečnost a růst. Fundamentálně. A EU tyto věcí prostě nezajišťuje. Lidé v Aténách pak ukazují na ty v Berlíně a lidé v Berlíně zase na ty v Aténách. Myslím, že lidé v Evropě musí učinit krok nazpět a zeptat se, co vlastně chtějí. Pokud chtějí hlubší integraci, musí učinit mimořádné kroky – třeba ten „Marshallův plán pro Řecko“.
Jak si jej konkrétně představujete?
Fungoval by na bázi public-private-partnerships. Zahraniční veřejné peníze by se dávaly dohromady s penězi soukromého sektoru v Řecku tak, aby se tamní podniky restrukturalizovaly a pomohly exportu. Řecko potřebuje postavit i trochu dodatečné infrastruktury. To vše povede ke snížení dluhu.
Tématem dneška není jen „grexit“, ale také „brexit“, tedy možný odchod Británie z Evropské unie. Po nedávných volbách na ostrovech se pravděpodobnost „brexitu“ přece jenom poněkud zvýšila.
Myslím, že odchod Británie by byl zásadním problémem hlavně pro Británii samotnou. Jednalo by se o úder její ekonomice, a ostatně i londýnské City jakožto finančnímu centru. Bylo by to zlé i pro ostrovní unii, jelikož Skotové si přejí v EU zůstat. Takže negativní důsledek pro Británii by byl větší než jakýkoli záporný dopad na EU. Opět by se ale lidé začali ptát, kdo je další na řadě? Finsko? Další věcí je, že Británie dlouhodobě podporuje protržní, jenom lehké regulace v rámci EU. Takže kdyby Británie Unii opustila, země, které si přejí EU ještě více byrokratizovat a regulovat, by najednou získaly silnější hlas.
Zmínil jste nedávný výprodej německých dluhopisů. Není to známka začátku propadu cen dluhopisů? Někteří dokonce mluví o propíchnutí dluhopisové bubliny.
Nutně ne. Lidé říkají, že už máme vrchol dluhopisových cen za sebou, protože Evropská centrální banka konečně odvrátila hrozbu deflace. To mi zní jako předčasné tvrzení.
Deflaci měla odvrátit proto, že od března nakupuje ve velkém i dluhopisy členských států eurozóny, v rámci takzvaného kvantitativního uvolňování. Jak tento program vidíte?
Vezmu-li to kolem a kolem, tak zatím celkově kladně. Proti deflačním tlakům určitě zabral. Evropské ekonomice se daří lépe. Program měl také oslabit euro, což se podařilo. A měl i zvýšit ceny aktiv, jako jsou třeba akcie. I v tom uspěl.
Často kritikou těchto opatření je, že pomáhají pouze bohatším lidem, držitelům aktiv, protože podporují růst cen právě aktiv, akcií a tak podobně, kterými chudší lidé nebo ani střední vrstvy v takové míře nedisponují.
…ale růst cen aktiv je jedním z explicitních cílů kvantitativního uvolňování!
Vede se však debata o tom, do jaké míry se zvýšené ceny aktiv promítají v širší ekonomice. Třeba o tom, zda bohatý člověk, kterému bohatství díky růstu cen akcií dále vzroste, bude více investovat a tím i vytvářet pracovní místa pro méně majetné. Mnozí ekonomové o tomto efektu pochybují, říkají, že peníze zůstanou „nahoře“, třeba ve formě spekulativních obchodů.
Kvantitativní uvolňování funguje prostřednictvím několika kanálů. Třeba i oslabením měny, což širší ekonomice jednoznačně pomáhá.
…hlavně tedy ale vývozcům.
Ano. Ale měnová politika vždy určitým způsobem zasáhne pouze určité sektory ekonomiky, zatímco zásah v ostatních sektorech může být odlišný. Kdybyste mi řekl, že by bylo lepší, pokud by evropské firmy mohly těžit také z fiskálních opatření, a ne jenom z těch měnových, souhlasil bych. Stejně tak s tím, že je třeba více strukturálních reforem. Jenže nejde jen tak lusknout prstem a mít tu další realizovanou strukturální reformu. Nejde jen tak lusknout a mít tu fiskální expanzi. Takže pokud je měnová politika jedinou zbraní, kterou máme k dispozici, pak je na tom Evropa určitě lépe, když zbraň typu kvantitativního uvolňování používá.
Ale, paradoxně, čím úspěšnější kvantitativní uvolňování bude, tím objemnější káď času centrální bankéři politikům koupí, a ti tak o to méně budou motivováni strukturální reformy skutečně provádět.
V tom s vámi nesouhlasím.
Proč?
Protože je mnohem obtížnější realizovat strukturální reformy v deflačním prostředí, když ceny padají a poptávka je slabá.
Takže je podle vás jednodušší ty reformy provádět v inflačním prostředí?
Samozřejmě. Všichni to vědí. Vědí, že když ceny padají a poptávka je slabá a vláda provede reformu pracovního trhu, třeba sníží náklady propouštění a najímání nových zaměstnanců, firmy reforem využijí – v deflačním prostředí – jenom tak, že pracovníky vyhodí. Nebo se vraťme k Řecku. Pokud platí, že deflace je dobrá pro strukturální reformu, zatímco inflace špatná, měli bychom mít za sebou značné množství řeckých strukturálních reforem. Nevidím je. Prostě myslím, že realita hovoří jasně – deflace a slabý růst jsou negativní pro strukturální reformy. Nikdo si nepřeje reformy, které povedou k tomu, že lidé ztratí práci.
Prvním krokem je tedy dle vašeho názoru zvýšit inflaci a pak teprve provádět reformy?
Přesně tak. Centrální banka by ale neměla být vynutitelem strukturálních reforem. Centrální banka by měla dbát na sledování inflačního cíle. V uplynulých letech, 2011 až 2014, se Evropská centrální banka dostala do potíží, protože na sebe vzala roli vynutitele strukturálních reforem. Růst se stal nepřítelem, protože kdyby umožnila evropské ekonomice růst, pravděpodobně by k žádné reformě nedošlo. Nyní ale změnila postoj, řekla si, že to byl špatný přístup a místo toho začala kvantitativně uvolňovat, ve snaze dosáhnout svého inflačního cíle kolem dvou procent. Myslím, že teď jde po správné cestě
Nepomáhají Evropě spíše nízké ceny ropy, která loni dramaticky zlevnila?
Z toho se dělá příliš velké haló. Cokoli přispívá k deflaci je špatné. Na druhou stranu Evropa je velice závislá na energetických dovozech. Takže pokles cen ropy v jejím případě růstu přeje.
Propad ceny ropy se počátkem letoška zastavil, nyní dokonce ceny rostou. Mnozí ale spekulují, že přijde další propad.
To závisí na tom, jak to bude vypadat s globálním růstem. Když bude letos růst silnější, budou i vyšší ceny ropy. To je ale v tuto chvíli těžké odhadnout.
V lednu jste varoval před přílišnými očekáváními ohledně dalšího posilování dolaru, který zhodnocuje zhruba od té samé doby, od kdy ropa zlevňuje, od poloviny loňského roku. V polovině března opravdu dolar posilovat přestal. Takže jste se se trefil. Co bude s dolarem ve zbytku roku?
Posilování dolaru se opíralo o předpoklad, že americká centrální banka utáhne šrouby měnové politiky, že tedy zvýší sazby. Nyní panuje nejistota ohledně možného utahování, protože čísla k ekonomickému růstu v USA jsou slabší. Síla dolaru tedy bude záviset na síle růstu. Pokud růst Spojených států bude i nadále slabší, než jak se očekává, a naopak růst v zemích typu Francie zase silnější, než se předpokládá, pak dolar proti euru oslabí. Když ale růst v USA nabere na obrátkách, stane se přesný opak. Věnujme tedy pozornost růstovým číslům.
Říká se ale, že slabá růstová čísla v USA v prvním čtvrtletí byla pouze přechodná. Souhlasíte?
Mohlo to být počasím. Mohlo to být stávkami v přístavních docích. Ale také mohla být na vině chabnoucí spotřebitelská poptávka. Největší pravděpodobnost přikládám tomu, že jde o důsledek těch stávek, ale vyloučit nemohu ani slabou spotřebitelskou poptávku. Udeřila snad tak tuhá zima, že lidé ani nemohli jít nakupovat? Ne. Vždyť ani spotřebitelé ve slunné Kalifornii neutráceli v prvém čtvrtletí dostatečně.
Lukáš Kovanda je hlavním ekonomem finanční skupiny Roklen.
