Reflex.cz zahajuje pravidelné „Páteční rozhovory“, jež se pokusí jiným způsobem nahlédnout na dění v České republice. Právě proto se v nich nebudou objevovat jen politici, jak je to obvyklé jinde, ale i odborníci z jiných oblastí života – ekonomové, lékaři, vědci či umělci. Jako první se představuje významný český expert LUKÁŠ KOVANDA, který je hlavním ekonomem finanční skupiny Roklen, pedagogem, publicistou a autorem mnoha knih o hospodářství a financích.
V rozhovoru pro Reflex.cz například Kovanda říká, že česká ekonomika může růst rychleji, ale jen pokud bychom dokázali silně omezit přerozdělování a sociální stát. To ovšem považuje v současnosti za politicky neprůchodné.
Jak je na tom v současnosti ekonomika České republiky z nepolitického pohledu odborníka?
Momentálně zase ne tak úplně špatně. Rosteme nyní jedním z nejrychlejších meziročních temp v celé Evropské unii. To je dáno trochu i tím, že loni v prvním čtvrtletí jsme na tom byli opravdu zle. Skoro tak zle, že hůře už být nemohlo. Avšak i tak je nynější růst až překvapivě svižný. A měl by být i v dalších měsících.
Lidem ale nepřipadá, že bychom zažívali nějaký skvělý růst. Co je potřeba udělat pro to, aby naše ekonomika rostla třeba o pět procent jako Singapur, Turecko nebo Čína?
Nebuďte hned tak hrrr... Buďme rádi, že jsme v plusu. Pět procent je zatím pro nás nedostižná meta. Vyspělé ekonomiky světa, včetně Česka, se podle některých ekonomů musí sžít s takzvaným novým neutrálem, tedy stavem, kdy už míry růstu nebudou jako před finanční krizí, jež svět postihla v minulých letech. Možná že podstata, z níž Západ žil až do finanční krize, se opravdu do značné míry vyčerpala.
Jak vysoký máme dnes státní dluh?
Každý Čech, včetně nemluvňat a důchodců, dluží aktuálně zhruba 161 tisíc korun. To zní děsivě. Těšit se můžeme alespoň tím, že v Evropě je na tom spousta států hůře, i tím, že loni dluh narostl nejpomaleji od roku 1996.
Neutěšovala bych se tím, že jinde jsou na tom ještě hůř. Proč máme dluh tak vysoký?
Výše dluhu odráží neudržitelnost konceptu sociálního státu a masívního přerozdělování. Stát nám v kapse šátrá hlouběji a hlouběji, ale přesto to nestačí. Většina snah o alespoň částečnou nápravu veřejných financí je torpédována politiky, kteří moc dobře vědí, že svým předstíraným zájmem o potřebné si naženou politické body. Je to zakletý kruh, z něhož nás nakonec dostane, obávám se, jen nesmírně bolestivý naprostý rozvrat veřejných financí.
Takže nám hrozí podobný bankrot třeba jako Řecku?
Bezprostředně určitě ne. Pokud ale lidé budou volit politiky podle toho, co ti jim naslibují, a nikoli podle realističnosti a dlouhodobé realizovatelnosti jejich slibů, pak nepochybně jednou jako v Řecku skončit můžeme. Dosud nevidím relevantní sílu, jež by byla schopna a ochotna otočit rázně kormidlo směrem od prohlubování zaopatřovacího státu. Nevidím ji ani u nás, ani v Evropě.
Je možné přesto státní dluh snížit?
Veřejné finance jsou v udržitelném stavu buď tehdy, když dluh v poměru k hrubému domácímu produktu klesá, což je jasné, ale také tehdy, když dluh v poměru k hrubému produktu vykazuje konstantní úroveň. Jinými slovy, teoreticky není třeba snižovat dluh, pakliže ekonomika poroste dostatečně rychle, a přitom udržitelně. V praxi je asi nejlepší mít od obojího trochu. Střídmě a uvážlivě redukovat výdaje, například ty sociální, a omezovat přerozdělování, a to přitom tak, aby otřes, který redukce může v ekonomice způsobit, úplně neumrtvil ekonomický růst. Zvyšování daní od určité úrovně sazby růst jednoznačně umrtvuje, neboť lidi demotivuje. Z hlediska politika je však stále jednodušší zvýšit daně než provést opravdu hluboké, strukturální reformy spočívající třeba právě v omezení přerozdělování.
Vláda nedávno schválila růst platů státním zaměstnancům o 3,5 %. Kdy myslíte, že se zvýší platy i lidem v soukromých firmách?
Lidem v soukromých firmách – čili, mluvou statistiků, v podnikatelské sféře – se v prvním čtvrtletí mzdy reálně zvýšily o 3,4 procenta v meziročním srovnání, v nepodnikatelské sféře pak o dvě procenta. Čísla jsou sice poněkud zkreslena tím, že loni se nevyplácely bonusy (ty zaměstnavatelé mimořádně vyplatili v předstihu, tedy už v roce 2012, aby zaměstnanci nemuseli odvádět takzvanou solidární přirážku), ale i tak jde o povzbudivý údaj. Domnívám se, že v prvním čtvrtletí souvisel i s růstem spotřebitelských výdajů. Mimochodem, myslím si, že růst těchto výdajů byl mnohem spíše podnícen právě růstem mezd, a nikoli intervencí České národní banky při oslabování koruny.
Zdá se, že hodně lidí má také problém se sháněním práce. Jak jsme na tom u nás s nezaměstnaností?
Ta naštěstí v poslední době klesá, byť spíše jen pozvolna. Letos v dubnu zaznamenaly v celé EU nižší míru nezaměstnanosti, než máme my, pouze tři země, a to Rakousko, Německo a Lucembursko. Takže z hlediska míry nezaměstnanosti patříme do elitního klubu. Tím samozřejmě neříkám, že míra nezaměstnanosti nemůže být o dost nižší než současná hodnota 6,5 procenta. Může a měla by. Avšak fatálním problémem u nás nezaměstnanost není. To spíše v řadě jiných evropských zemí.
Dobrá. To je EU. Ale země jako Island, Norsko nebo Švýcarsko mají nezaměstnanost mnohem nižší. Čím lze nezaměstnanost snížit pod pět procent?
Třeba ve velkých městech a obecně mezi mladou a střední generací si u nás práci najde kdokoli, kdo opravdu chce a něco pro to dělá. Horší situace je pochopitelně v případě lidí nad padesát let a ve strukturálně postižených regionech, třeba na Ostravsku. Když je tolik životních osudů svázáno s cenou jedné jediné komodity, totiž uhlí, jde vlastně o obrovské životní riziko těchto havířů. Řada z nich se navíc pro své povolání rozhodla ještě za socialismu, kde bylo hornictví protežovanou profesí, a to i finančně. Myslím, že je to varování pro nás všechny. Nespojujme svůj běh životem s jednou profesí, s jednou komoditou s jednou lokalitou. Pěstujme odolnost vůči ekonomickým krizím, ta právě skončená finanční rozhodně nebyla tou poslední. Přijdou další.
Co je vlastně na ekonomii tak zajímavé, že se jí v takové intenzitě věnujete?
V porovnání třeba s pohybem planet ve vesmíru je naše pozemské hemžení jeden velký chaos. Ekonomie nám ukazuje, že i pod nánosem chaotična lze nalézt určité zákonitosti, pravidelnosti, nebo alespoň tendence. V tom je trochu jako Kinder vejce pro děti, ukrývá v sobě překvapení: Nikdy úplně přesně nevíte, na jakou pravidelnost nebo tendenci narazíte, když odstraníte ten a ten nános. Možnost překvapení je velká. V astronomii vidíte vše hned – stačí pořádný dalekohled. Samozřejmě přeháním, ale snad je jasné, co chci říci.
V čem nám tedy mohou být ekonomové prospěšní?
V celé řadě ohledů. Ale jen a pouze ti, kteří si zpupně nedomýšlejí, že lidskou společnost lze nakonec popsat podobně přesně vědecky jako ony pohyby planet. To nejde a nikdy nepůjde. Naštěstí. Mnozí ekonomové, mám ten dojem, však míní, že ano. Jsou i takoví, kteří jsou odtaženi od reality, o níž si myslí, že si ji rovnicemi podmaní. Nepodmaní. Realita se jim naopak vysměje. Okolí se jim vysměje. Je totiž mnohem emocionálnější, nevyzpytatelnější než planety.
Lukáš Kovanda, Ph.D., působí jako hlavní ekonom finanční skupiny Roklen a přednáší na národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze. Kromě jiného i svůj vlastní předmět Pop-ekonomie. Je členem správní rady think-tanku Prague Twenty a odborným garantem Platformy pro internetovou ekonomiku. Od roku 2007 uveřejnil knižně i časopisecky více než stovku rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími globálně známými osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Napsal několik knih o ekonomii a celou řadu odborných statí.
