Napíšu scénu, ve které někoho vraždím, a do deseti minut spím, říká prozaička Petra Klabouchová

Nakladatelství Host, kde publikujete především, si vypěstovalo silnou linii literatury psané ženami. Kateřina Tučková, Alena Mornštajnová, Dita Táborská, Viktorie Hanišová, Petra Dvořáková…

A ještě Petra Soukupová a Petra Stehlíková. Jsem hrdá na to, že patřím k svatopetrské hostovské základně.

Máte něco společného?

Jsme všechny tak trochu vysazené na lidské tragédie; soucitný a vnímavý ženský pohled může být bližší lidskému utrpení. Bylo by pro mě těžší popisovat bojové nebo agresívnější situace, ale pohled trpící matky nebo dítěte, myslím, dokážu zprostředkovat. Samozřejmě se vypisuju ze svých bolestí a zkušeností… Tak nějak přišel ženský čas. Nechci si ovšem hrát na nějakou hrdinku literatury, příčinou tohoto trendu není jen fakt, že ženy čtou beletrii podstatně víc než muži, ale především to, že literatura přestala být pro muže finančně zajímavá. Přece jen v mnohých přetrvává stresující pocit, že chlap musí být živitelem rodu. To od něj se očekává, že přinese mamuta do jeskyně a nakrmí rodinu. Muži nám zkrátka vyklidili pozice, šli za lepším, a my teď můžeme psát.

Česká literatura je maličký rybníček a vy se s ostatními autorkami Hosta – od Bianky Bellové po Ivu Hadj Moussa – nutně setkáváte. Vznikají tam nějaké jiné než konkurenční vztahy?

Jsem holka ze Šumavy a možná si žiju v růžovém světě, takže se mi vztahy mezi námi zdají ideální – nikdy jsem si nepředstavovala, že to bude tak růžové, až plyšové. Spousta žen, i známých jmen, za mnou stála, když jsem začínala. Pomohly mi při besedách, kdy bylo jasné, že čtenáři přijdou na tu známou autorku, a ne na mě. Odžila jsem si autogramiády, kdy vedle mě Alena Mornštajnová měla půlkilometrovou frontu a za mnou přišli dva čtenáři… Pocházím z hudebního světa, kde je to na ostré lokty a muzikanti si pódia kradou – pódium je jedno a buď hrajete, nebo nehrajete. Zatímco když má v literárním světě úspěch jedna česká autorka nebo autor, přitáhne pozornost i na nás ostatní. Chtěla bych věřit, že si takhle víceméně všichni pomáháme. Rodí se i přátelství, společné projekty, víkendy, dovolené… Prostě malý český rybníček, jedna velká rodina.

Jste v literárním prostoru na rok stejně dlouho jako vám co do principů a rychlosti tvorby poměrně příbuzná Petra Dvořáková – rovných dvacet let. Ona roku 2006 začínala knihou rozhovorů Proměněné sny, vy knížkou Poslední kubánské pomeranče. A pak následovaly čtyři knížky o upírech… Jak na tyhle svoje začátky vzpomínáte?

Jako na své dětské období. Ještě jsem se necítila, že bych mohla psát v uvozovkách dospělácké knihy. Kde jsem měla brát inspiraci? Mám skvělou rodinu, fajn dětství, gympl, vysoká škola, pak jsem začala cestovat, užívat si života… Neměla jsem odžito – žádná dramata, nikdo mi neumřel, nikdy jsem si nic neprotrpěla. Cítila jsem v té době, že nedokážu psát pro čtyřicetileté padesátileté lidi, když je mi jen něco přes dvacet a o životě nevím vůbec nic. Obrátila jsem se tedy ke kategorii young adult, vlastně skoro k dětem, a psala o upírech z toho důvodu, že v rockovém světě, kde už jsem existovala, to upíry žilo. Muzikanti se probouzejí k životu především večer a v noci, oblékají se do černých kožených oděvů, svoje dlouhé vlasy si barví načerno – vampýří estetika je u mnohých zjevná. Moje první knížka pro dospělé přišla vlastně celkem nedávno, Podvod zlatého faraona roku 2019 a hned poté Anglická zahrada.

Když už jsme u muzikantů, coby producentka a manažerka rockových kapel od roku 2004 cestujete po světě, od Japonska po vaši základnu v Los Angeles. Jak se zpočátku dařilo vašim knížkám bez promoakcí, autorských čtení a autogramiád?