Lidé milují příběhy. A hudba je umí vyprávět, říká ředitel festivalu Dvořákova Praha Jan Simon
Mezinárodní festival klasické hudby Dvořákova Praha startuje v sobotu 5. září – a jeho ředitel Jan Simon se nedočkavě těší na reakce diváků. Do Prahy jeho zásluhou míří Vídeňští filharmonici, Tonhalle-Orchester Zürich s Paavem Järvim, Magdalena Kožená, Yunchan Lim, Brad Mehldau a další představitelé klasiky, kteří se představí i v nečekaných žánrových souvislostech. Koncertování před publikem ředitel festivalu sám dobře zná, má za sebou úspěšnou klavírní kariéru a díky tomu i pochopení pro všechny nevyzpytatelné situace a rozjitřené emoce, které mohou na pódiu i v zákulisí nastat.
Festival začíná dnes. Jak se vám spalo?
Mně se spí vždycky dobře, a pokud se mi v noci něco zdá, tak si to nepamatuju. Festival se mi do spánku nepromítá, aspoň na té vědomé úrovni. Samozřejmě jsme před zahájením všichni mírně napjatí, hudební festival tvoří lidé – umělci a publikum – a nikdy nevíte, co se může stát. Připraveni jsme maximálně, ale jak se říká: chceš-li Pánaboha rozesmát, sděl mu svoje plány.
Má letošní ročník specifické téma?
Téma je jasně dané a neměnné: důsledně mapujeme Dvořákovou tvorbu, ať už je to hudba symfonická, vokálně-instrumentální nebo komorní. Druhým rokem se zaměřujeme na písňovou tvorbu a pokračujeme i ve scénickém provedení oper, letos nás čeká Dvořákova přelomová opera Jakobín. Druhá podstatná součást je Dvořákův odkaz pedagogický, to je jeden z důvodů, proč je v našem programu tak vysoký podíl koncertů pro mladé interprety.
Do Prahy letos míří řada světových hvězd: Vídeňští filharmonici s Tuganem Sokhievem a Hilary Hahn, Tonhalle-Orchester Zürich s Paavem Järvim a Josefem Špačkem, Brad Mehldau a Kiril Gernstein, Magdalena Kožená, klavírista Yunchan Lim, dirigentka Elim Chan nebo houslista Gil Shaham. Můžete takhle významným osobnostem a orchestrům mluvit do programu
Samozřejmě čím větší jména a čím slavnější instituce, tím méně je tam prostoru pro nějaké vyjednávání. Ale zase funguje kontinuita vztahů, takže čím lépe se známe a čím častěji se setkáváme, tím otevřenější máme cestu k diskusi. Třeba v případě Vídeňských filharmoniků se nám několikrát podařilo implementovat celý program, například při koncertu s Jakubem Hrušou v roce 2023, kdy zazněla Osmá Dvořákova symfonie a Brahmsův Druhý klavírní koncert. Bylo to zrovna v roce Brahmsova výročí, což Vídeňákům nemohlo být proti srsti. Setkaly se tam zájmy všech a podle toho ten koncert vypadal. Samozřejmě jsou osobnosti, s nimiž vyjednávání o programu nepřipadá v úvahu. Třeba jako v případě fenomenální klavíristky Marty Argerich, kterou se nám v roce 2022 podařilo po padesáti letech dostat do Prahy. Ta už hraje jen tam, kde ji to baví, a jen s tím, s kým chce. Jen to, že svolila a přijela, byl malý zázrak.
Překvapí někdy takováhle persona, okolo které téměř chodíte po špičkách, tím, že je úplně normální?
To je dokonce velmi častý úkaz. Ti, kteří stojí na tom absolutním vrcholu, mívají obrovský pocit vnitřní zodpovědnosti. Řekl bych, že čím víc toho umějí a čím jsou dokonalejší, tím jsou zodpovědnější. A když při koncertě částečně naplní svoje očekávání – částečně říkám, protože ti největší perfekcionisté se sebou nejsou stoprocentně spokojeni nikdy – spadne z nich napětí. Zatímco před koncertem to s nimi bývá, jak se říká, „nekrmit, nedráždit“, tak po koncertu se dají zažít lidsky velmi příjemné chvíle. Takové to bylo právě s Martou Argerich, se kterou jsme po koncertu seděli u Davida Marečka v ředitelně v Rudolfinu a užili si strašně prima povídavou večeři. Nezapomenu taky na to, když tady byl ve svých čtyřiadevadesáti švédský dirigent Herbert Blomstedt s Vídeňskými filharmoniky. Na generální zkoušce se orchestr pořád o něčem dohadoval a Blomstedt tam jen tak stál, usmíval se a trpělivě čekal. Řekl si jen o ručník, aby si otřel čelo. Vyzařoval z něj naprostý klid. Prostě čím jsou ti lidé výjimečnější, tím větší míru pokory mají.
Dopřejete si v každém ročníku Dvořákovy Prahy koncert tak trochu pro sebe? Tím myslím, zda si zvete své oblíbené klavíristy a klavíristky.
To určitě ano, na druhou stranu mám tak vysoké nároky, že se zcela jistě setkávají s přáními odborníků i posluchačské veřejnosti. Nikdy bych na festival nezařadil interpreta či skladbu, o nichž bych nebyl přesvědčen, že to je dramaturgicky správné. Je to spíš tak, že mám nějaký umělecký ideál a ten se prostřednictvím programu snažím naplnit. Ale máte pravdu, díky festivalu si plním celoživotní sny – a jak jinak to udělat než sem ty špičkové hudebníky zvát?
Kdo to bude letos?
Jsem nadšený, že přivítáme klavíristu Yunchana Lima, který vzešel z generace okouzlené Lang Langem a má potenciál být dalším v řadě hráčů takového formátu. Také uvítáme Rafała Blechacze, jednoho z nejvýraznějších laureátů Chopinovské soutěže ve Varšavě – za celou její historii. A jestli bych mohl mít nějaký sen, tak pozvat Krystiana Zimermana s druhým Brahmsovým koncertem. Ale s ním je to těžké, už deset let prohlašuje, že chce s koncertováním skončit.
Co všechno čeká Magdalenu Koženou, která je vaší letošní rezidenční umělkyní?
Magdalenu chceme publiku představit v celé šíři jejího portfolia včetně kořenů, ze kterých vyšla – což byla barokní hudba. V rámci festivalu bude společně s Komorním orchestrem České filharmonie a dirigentem Andreou Marconem zpívat Händela a Vivaldiho. Druhá oblast je Dvořákova písňová tvorba, kterou Magdalena uchopila v konfrontaci s Dvořákovými zahraničními vrstevníky i následovníky. Písňový recitál provede s Kirillem Gersteinem, který se představí v méně časté roli spolupracujícího pianisty. A velmi se těším i na mladé pěvecké talenty, jimž je Magdalena dlouhodobou mentorkou.
Tomáš Netopil letos uvede scénické provedení Dvořákovy opery Jakobín s Kateřinou Kněžíkovou a Adamem Plachetkou. V čem je pro vás tenhle příběh z doby Velké francouzské revoluce současný?
Jakobín je o návratu domů a o hledání kořenů a svého místa na tomto světě – což se týkalo i Antonína Dvořáka. Když se toto rozkryje, má ta opera stále obrovskou platnost. Z hudebního hlediska jde o naše systematické mapování Dvořákova operního díla. Na festivalu jsme uvedli už jeho prvotiny, například operu Král a uhlíř, v níž Dvořák teprve hledal sám sebe, a samozřejmě i jeho vrcholné dílo – Rusalku. Jakobín je v tomto kontextu zlom, díky němuž se Dvořák stal velkým operním autorem.
Těšíte se letos na nějaké překvapení? Čeká nás třeba světová premiéra Dvojkoncertu pro housle, violoncello od Jana Kučery s houslistou Danielem Matejčou a violoncellistkou Sakurou Tobou a také společný koncert Brada Mehldaua a Kirilla Gersteina, který bude založený na improvizaci jazzového a klasického klavíru.
Těším se velmi, u Jana Kučery znám jeho kompoziční profil, tak tuším, jakou cestou se vydá, ale v případě Brada Mehldaua a Kirilla Gersteina, kteří spolu začínají fungovat teprve v této sezoně, to bude překvapení úplně pro všechny. Jazz i klasika jsou velmi široké pojmy a jsem zvědavý, co nastane, když je propojí improvizace.
Tenhle koncert spadá do vaší nové „rozvolněné“ řady Bez kravaty. Loni v jejím rámci vystoupili třeba fantastičtí Phlilharmonix, kapela složená z hráčů berlínské filharmonie. I letos se sem Berlíňané chystají, ovšem s violoncelly. O co půjde?
To bude koncert dvanácti berlínských violoncellistů, z nichž každý je potenciálně sólista. Tohle uskupení vzniklo už před padesáti lety, když německý rozhlas natáčel nějakou skladbu pro dvanáct violoncell – a z toho původně studiového projektu se stal projekt trvalý. Našli svůj hudební jazyk, hrají díla napříč hudebními žánry, která buď sami aranžují, protože jsou mezi nimi lidé kompozičně zdatní, nebo si je přepracují k obrazu svému. Hrají vše od klasiky přes filmovou muziku, evergreeny až po klasická díla. Výsledek je naprosto strhující a zábavný.
Budete stíhat navštěvovat všechny koncerty, o kterých se bavíme
Nevynechávám vůbec nic kromě koncertů, které se časově kryjí. Snažím se každý rok stíhat maximum, ale obnáší to i jiný problém než časový – tím, že vnímám obrovskou zodpovědnost, si koncerty už neumím užít jen na té emotivní vlně. Pořád hlídám, jestli vše běží, jak má, držím kolegům palce a jsem za ně nervózní. Momenty, kdy na vše zapomenu a nechám se unášet hudbou, jsou čím dám vzácnější. Naštěstí ale stále přicházejí.
DVOŘÁKOVA PRAHA 2026
5.–23. září
Kde: Rudolfinum, Dvořákova síň a Sukova síň; dále Anežský klášter, Artium by KKCG na Bořislavce, Divadlo X10 a Koncertní sál Pražské konzervatoře.
Programové tipy Reflexu
5. 9. Filarmonica della Scala, Riccardo Chailly, Julia Hagen
Rudolfinum, Dvořákova síň
Zahajovací koncert – Dvořák a jeho Novosvětská i Violoncellový koncert.
7. 9. Magdalena Kožená & Kirill Gerstein
Rudolfinum, Dvořákova síň
Rezidenční umělkyně festivalu v programu písní Dvořáka, Janáčka, Schulhoffa, Rachmaninova a Bartóka.
9. 9. Brad Mehldau & Kirill Gerstein
Rudolfinum, Dvořákova síň
Musical Dialogues in Concert – setkání jazzového a klasického klavíru, včetně improvizace.
10. 9. Česká filharmonie, Semyon Bychkov, Yunchan Lim
Rudolfinum, Dvořákova síň
Dvořák, Ravel, Smetana.
12. 9. Vídeňští filharmonikové, Tugan Sokhiev, Hilary Hahn
Rudolfinum, Dvořákova síň
Dvořák a Prokofjev – jeden z vrcholů festivalové řady Světové orchestry.
19. 9. Dvořák: Jakobín
Koncertní provedení Dvořákovy opery. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Tomáš Netopil a Pražský filharmonický sbor.
23. 9. Česká filharmonie, Elim Chan, Gil Shaham
Závěrečný koncert festivalu s díly Martinů, Prokofjeva, Dvořáka a Stravinského.
