Padesát ve stínu, kunafa v kapse a Brežněv ve sborovně: Jak v Abú Dhabí přežít návrat do školy
Teplota v Abú Dhabí v srpnu? Vystupuji z klimatizovaného Letiště Zayeda, dva kroky a – rána do tlamy neviditelným, horkem ztvrdlým hadrem s klasickou směsicí poletujícího písku. Vítejte zpátky v pekle, čtyřicet tři stupňů, pocitová teplota 55. Můj obličej okamžitě nahazuje ikonický arabský finish: zóna T se během čtyř vteřin mění v aktivní ropný vrt. Žádný matující pudr na této planetě nebyl vyvinut pro stav, kdy vám z obočí teče vlastní mozková míza a tvář svítí jako maják v Hormuzu. Já už tady nechci být!
Jaká je první povinnost každé správné blonďaté náplavy? Nájezd na obchod s abajami. Protože v tomhle černém hedvábném stanu sice na Instagramu vypadáš jako tajemná pouštní princezna, ale v reálném životě pod tím nosíš jen zničené kraťasy. Ale hej, priorita je styl! A navíc tenhle černý pytel naprosto geniálně maskuje ta tři kila, co jsem přes léto v Evropě nabrala z prosecca, smažáku a absolutního odmítání pohybu.
Minulé pondělí – návrat do školního procesu.
Vstupuji do sborovny a rychle uskakuji islamistce s našpulenými rty. Všechny kolegyně se po prázdninách vidí poprvé a na scéně sledujeme masivní líbací maraton. Všude samé objímání, výskání a pusy na tvář v rytmu cmuk-cmuk-cmuk. Vypadá to přesně jako slavná fotka, kde se líbá Brežněv s Honeckerem u Berlínské zdi, jen v mírně luxusnějším vydání, s perfektním obočím a očními linkami ostřejšími než čepel skalpelu.
„Jak se máš? Jaké byly prázdniny, Habibi?“
„Moc krátké,“ odpovídám na první pokus a hned se opravuji do školní etikety: „Báječné, prostě skvělé! Ale teď jsem již extrémně natěšená na nové žáčky a na začátek nového, nejúspěšnějšího školního roku.“
Učitelky přes prázdniny totiž tak nehorázně zleniví a uvolní se, že se v počátečním prázdninovém rauši dokonce usmívají a relaxují (nemuslimky za silné podpory alkoholu, muslimky se uchylují k datlím a šíše). Sluneční svit a dva měsíce bez dětí z nich udělají téměř lidské bytosti. Téměř.
Romantika pedagogické lásky trvá přesně do chvíle, než přecházíme k dělení teritoria. V naší škole totiž platí jedno úžasné pravidlo: všechny místnosti i třídy se zásadně mění každý boží rok. Proč? Aby učitelky náhodou neměly pocit jistoty a po prázdninách si neválely šunky – ehm krůtí (halal)! Nová sborovna se během deseti minut mění v bojiště u Slavkova.
Kdo, s kým a kde bude letos sedět? Intelektuálky s tituly z prestižních univerzit se mění v agresivní loupežnice. Nastává otevřená válka o stoly, židle a strategické pozice blízko zásuvky nebo klimatizace. Učitelky bezohledně popotahují nábytek přes celou místnost, kradou si židle přímo pod zadky, a když si někdo naivně označil své vybojované místo papírkem „RESERVED“, další kolegyně ho s chladnokrevným úsměvem strhne, vyhodí do koše a židli si suverénně přerezervuje kabelkou Gucci. Džungle v praxi, kde vyhrává ta s ostřejšími nehty a dražším parfémem.
Než zachráním alespoň jeden pochromovaný stůl, přichází rána pod pás od vedení: učitelské parkoviště patří ode dneška do placené zóny.
„A kde mohu tedy parkovat zdarma?“
„No přece nikde.“
Geniální. Takže já neplatím jenom vlastní duší a potem v tomhle skleníku, ale teď budu platit i za parkování. Příště nám možná zpoplatní i vzduch z klimatizace a spláchnutí na záchodě (2 dirhamy za malou a 5 za velkou potřebu).
Kreativní vrchol týdne nastává při výzdobě nově přidělené třídy a žádostech o vybavení. V bláhové naději posílám oficiální požadavek na základní survival kit: elektrické ořezávátko na tužky, nůžky, smeták s lopatkou a sadu barevných fixů. Výsledek? Zamítnuto v plném rozsahu. Místo toho mi skladník s majestátním gestem předává erární příděl na celý školní rok: jednu (1!) modrou propisku, jednu tužku tvrdosti HB2, rolku izolepy a... malou arabskou čokoládu s příchutí kunafa. Jako vážně? To mám ty děcka učit matematiku tak, že jim budu kreslit do písku prstem a za odměnu jim dám líznout rozteklé kunafa čokolády?
Ale já nejsem žádný nováček, abych podlehla systému. Volím taktiku profesionálního mrchožrouta. Obcházím třídu po třídě a s odzbrojujícím úsměvem se ptám: „Holky, nemáte nějaké staré dekorace, co už nechcete?“ A světe, div se – arabská pohostinnost funguje! Kolegyně se zbavují starých zásob a já si z téhle spanilé jízdy odnáším plné náruče plakátků, girland a zalaminovanou abecedu, kde chybí F, S a T. Výsledek? Třída svítí novotou, vypadá to jako designové centrum pro mladé talenty a já jsem neutratila ani jediný dirham. Šach mat, školní rozpočte!
Jak se ale blíží den D, ta letní uvolněná nálada se rozpadá jako domeček z karet. Učitelský sbor začíná kolabovat. Prázdninový zen je ten tam a nastupují ranní žaludeční neurózy. Jedna kolegyně tráví mládí na záchodě se zácpou, druhá s průjmem, z prachu na starých nástěnkách naskakují kontaktní alergie a osypané obličeje a ještě před nástupem studentů přichází totální fyzické i psychické vyčerpání. Atmosféra ve sborovně houstne – letní úsměvy střídá nefalšovaný boj o přežití.
Celý týden se při lepení vyžebraných girland a okusování tužky HB2 děsím jediné zásadní věci: Kolik Mohamedů a Fatim mi proboha naformátují do třídy tentokrát? Jaké rozmazlené emirátské ropné dědice, které rodiče vychovávají pomocí nejnovějších iPadů a slibů, že k desátým narozeninám dostanou vlastního geparda, mi osud nadělí?
Přípravný týden plný potu, líbání, krádeží nábytku, úspěšného žebrotoče, přídělu jedné izolepy a tělesných selhání je konečně pryč. Třída vyzdobená zadarmo, parkovné strženo z účtu, nová abaja vyžehlená, židle uhájena, kunafa čokoláda snědená v rozčilení, střevní mikroflóra zatím drží a obličej se pořád leskne jako psí koule.
Zítra je to tady. Zítra ráno se otevřou brány a přijdou žáčci. Držte mi všichni palce, ladím klimatizaci na osmnáct stupňů, nahazuji úsměv číslo pět a vyrážím na bojiště.
Ahlan wa sahlan!
