Ne každá země může být vaše jen proto, že si ji dokážete vzít, říká režisér Edmunds Jansons

Stejně jako ve vašem prvním filmu Jacob, Mimmi a mluvící psi začíná i v Tajemství džungle dobrodružství ve chvíli, kdy se děti ocitnou bez rodičů. Měl jste to v dětství podobně?

Spíš jsem v dětství miloval příběhy, v nichž se musí děti protloukat samy. A své filmy vyprávíme vlastně sami pro sebe, v tomto případě pro své dětské já.

Tentokrát jste ale evropské město, které osobně znáte, vyměnil za amazonskou džungli. Proč?

U filmu Jacob, Mimmi a mluvící psi se mi moc líbilo, že se odehrává ve skutečném městě, kde znám každý roh. Snadno jsem si v jeho ulicích postavy představil. Tajemství džungle nicméně vyšlo z osudu cestovatele a průzkumníka Aleksandrse Laimeho. Znal jsem ho jako legendární postavu, ale nevěděl jsem, že žil v džungli i se svými dětmi. Právě tahle informace se stala zárodkem našeho filmu. Začali jsme přemýšlet, jaké to je, když přivedete své děti do takového prostředí, i jaké to může být pro děti, kterých se nikdo neptal, jestli chtějí žít v džungli.

Hlavní hrdinkou filmu je devítiletá dívka. Chtěli jste se vymezit vůči genderovým stereotypům?

Mám dceru i syny, i v předchozím filmu je hlavní postava holka, přijde mi to přirozené. Příběhy dívek je důležité vyprávět. Především to ale vyšlo z faktu, že Laime měl taky starší dceru a mladšího syna.

Navštívili jste vy sám někdy Amazonii?

Ne, o tom prostředí jsem nic nevěděl, ani hlavní výtvarnice Elīna Brasliņa ne. Od začátku jsme si řekli, že vytvoříme imaginativní džungli. Podobně jako Henri Rousseau, jehož obrazy se staly jednou z našich referencí. I on maloval džungle, aniž tam byl. Chodil do muzeí a své tygry maloval podle vycpaných zvířat. Proto vypadají, jak vypadají, s vykulenýma očima. I my jsme si dovolili vydat se na imaginativní místo. Všechny naše fantazie ovšem vycházejí z věcí, které známe. Spojíte pár prvků a postavíte z nich něco nového.