Fotograf Kratochvíl: Nefotím kvůli senzaci, ale svědectví. Ve venezuelské věznici jsem ani neviděl, co fotím
Fotograf Antonín Kratochvíl (79) dokáže vystihnout charakter slavných umělců, nezměrné utrpení obětí válek, beznaděj odsouzených, odhodlání sportovců i přírodní scenérie. V Centru studií genocid ve Wieserově domě v Terezíně je k vidění jeho očitá výpověď o mechanismu zla a lidské nezlomnosti.
Výstava vašich fotografií v Terezíně nese název Bezpráví. Toto téma vás doprovázelo odmala.
V roce 1949 mému otci sebrali živnost v Lovosicích i občanská práva a vystěhovali nás z našeho domu do polorozpadlého statku ve Vinoři. Tátu jsem pět let neviděl, odvezli ho na práci někam do továrny, nejstarší sestru umístili do internátu.
Když přijedete do Lovosic, zabolí vás ještě ta křivda, nebo už rány zahojil čas?
Žil jsem tam jen dva roky. V roce 2000 mi udělili čestné občanství a dali mi fotku našeho domu, který už je dávno zbouraný. Tátův fotoarchív a další dokumenty zničil náš příbuzný. Chtěl mi to nejdřív prodat, ale pak to raději zlikvidoval.
Kde jste ve Vinoři bydleli?
V chlívě. Žilo tam několik rodin. Pršelo na nás, zdi byly promáčené. Pod dírami ve střeše stály kýble a hrnce. Každý vydával jiný zvuk, jak o něj cinkaly kapky deště. Byla to úplná symfonie. V noci dospělí drželi hlídky a zaháněli krysy, které nás kousaly do obličeje.
Francouzská režisérka Roshane Saidnattarová, která se narodila v Kambodži a za Pol Potova režimu se v šesti letech ocitla na takzvaných vražedných polích, mi vyprávěla, že se bála usnout, aby ji neokousaly krysy…
Krysy ve Vinoři byly taky hladové. Házel jsem po nich kameny, naučil jsem se je zabíjet.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
