Leierosauři na tripu: Diplomaticko-spisovatelský pár strávil třicet let na cestách, viděli i pohřeb Barbie
„V Česku dobrý a lidi by nemuseli tolik brblat,“ říkají MARTINA LEIEROVÁ (58) a MARCEL SAUER (58), spisovatelé, světoběžníci a momentálně velcí znalci Itálie. „A nejvíc názorů na kulturu mají ti, co si ji dávají jako nádech v televizní estrádě.“ Díky Marcelově diplomatické profesi po revoluci často měnili země pobytu, poznávali osobnosti kultury a své tři děti prováděli kulisami tak okouzlujících a rozličných měst, jako jsou Řím, Tokio, Vídeň a Washington.
Martina složila hold New Yorku a Japonsku v Domě s vypůjčeným výhledem (2017), další román Tohle město, tahle řeka (2021) reflektoval proměnlivost života v jednom činžáku, následovalo loňské Století mužů o světě, ze kterého zmizela lidskost. Marcel pracuje na svém již třetím poeticko-obrazovém průvodci po dalším italském městě – po Římě a před měsícem vydaných Benátkách se vrhl na Neapol. V aktuálním Reflexu č. 26/2026 s manželskou dvojicí najdete velký rozhovor, zde je pár bonusových otázek a odpovědí.
Na všech štacích jste potkali zajímavé lidi. Místní, krajany, lidi z kultury...
Marcel: Potkáte stovku lidí, s částí z nich si sednete a hrstka vám jich zůstane navždy. S těmi jsme i po letech pořád v kontaktu a píšeme si a sledujeme se, jak žijeme, co děláme, i když žijeme na jiném kontinentu. Člověk ve světě může narazit na zajímavé osoby, které jsou mimo hlavní proud, dělají neobvyklé věci a ovlivňují duši města, ve kterém žijí. Třeba mě napadá umělecký šéf divadla Scena Theatre Robert McNamara ve Washingtonu. S ním jsme pořádali scénická čtení, třeba Ze života hmyzu. V jeho divadle jsme viděli San Quentin Drama Workshop – vězně z nejstarší věznice v Kalifornii uchvátilo divadlo a Samuel Beckett tam přijel a nacvičil s nimi Krappovu poslední pásku nebo Čekání na Godota a oni, když byli propuštěni, s tím představením jezdili po světě a byla to jedna z mála inscenací, která se stále hrála v Beckettově režii. Potkali jsme ve Washingtonu taky třeba Johna Antona, výtvarníka, který provozoval galerii ve výkladní skříni, za kterou se skrývala tajná telefonní ústředna Bílého domu, a pořádal různé kulturní projekty. Třeba pohřeb Barbie.
Martina: Člověk se dotkne tolika zajímavých osudů a je to silný pocit, když vám své příběhy vyprávějí ti lidé samotní. To člověku otevře jakkoli omezený obzor. A když vidím opravdové utrpení, říkám si, že si nikdy nesmím na nic stěžovat. Mnozí lidé jsou tak inspirativní! Třeba jsme potkali Charlottu Kotíkovou, pravnučku T. G. M., kurátorku a skvělou vypravěčku, která nás provedla Brooklynem. Nebo jsme se ve Státech spřátelili s Kánskými, tedy s rodinou dcery Milady Horákové Jany. které bylo sedmnáct, když komunisti její maminku popravili. Její dopisy dostala až o čtyřicet let později.
Marcel: Ve Washingtonu jsme byli na návštěvě u Medy Mládkové a mohli si prohlédnout kus její sbírky, ještě než zavítala do Prahy. Před pár měsíci za námi zas na nějaké recepci přišel americký farář, který nám vyprávěl, jak v sedmi letech s rodiči utíkal z Mexika do Ameriky přes poušť… Nesmírně inspirativní lidi, silné příběhy.
Martina: I česká komunita ve Vídni byla úžasná a mnoho z těch lidí zůstalo v našem životě doteď. Být mezi lidmi, které formuje svět a potřeba prosadit se v novém místě, je inspirativní v každé zemi, protože je plná neuvěřitelných příběhů. A co se týče české komunity v zahraničí, tam platí, že se s mnohými lidmi díky podobné zkušenosti rychle sblížíte.
Přátelíte se s rodinami jiných diplomatů? A vnímáte své působení v cizí zemi podobně?
Martina: Potkáváme se, s někým se přátelíme, zas nám někdo zůstane, každá ta rodina je úplně jiná, má úplně jiné návyky a zájmy a úplně jinak vstřebává nový svět, který se jim otevřel. Taky ho někdo nevstřebává vůbec. My danou zemi chceme vždycky poznat a tím, že je náš pobyt omezen obvykle na čtyři roky, si člověk uvědomuje, že zde nebude věčně, a tak se intenzitou poznávání hodně liší i od místních, protože nemají časově ohraničený pobyt. Často je překvapíme tím, co všechno jsme stihli vidět. Ale to je perspektiva, kterou najednou člověk pochopí a která by mu měla zůstat, i když je doma. Povědomí dočasnosti a vědomí, že nejde věci odkládat. Většina lidí si v novém domově najde svoje věci. Někdo za oceánem naladí Českou televizi a vzpomíná na domov, jiný se vrhne na sport, někdo horoleze, jiný si pořídí pejska nebo partnera z dané země. A pak se stane, že přijedete do města, které vás osloví a učaruje vám.
Marcel: Jako v našem případě Řím. To je místo, kam se člověk potřebuje vracet, kam se chtějí vrátit i diplomaté z hodně zemí světa.
Je běžné si nechávat byt v Praze nebo obecně v Česku, jak jste to ve svých začátcích před třemi dekádami učinili vy?
Martina: Člověk se může cítit doma na spoustě míst, ale Praha pro nás zůstává vždycky ten hlavní domov. Vůbec jsme to nemuseli řešit nebo plánovat, zachovali jsme tu místo, kam se vracíme, kam se děti vždycky těšily a díky němuž jsme neztratili kontakt s kulturou a lidmi. Povedlo se nám si zachovat přátele a i děti mají hodně kamarádů a zázemí v Praze.
Jste velmi orientováni na rodinu. Jak jde vybudovat kariéra, aniž by se člověk soustavně snažil?
Marcel: To je dobrá otázka a je na ni těžké odpovědět. Možná i tak, že člověk dělá, co ho baví, a pak má za sebou práci, podle které je hodnocen. Jsou lidé, kteří postupují rychle, protože je to pro ně důležité. My se doma vždy bavili o tom, kam pojedeme a jaké to pro nás bude, a až pak jsem se někam hlásil. Mít práci v místě, kde bude šťastná i rodina, bylo důležité. Ale samozřejmě, jak děti vyrůstaly, taky čím dál těžší.
Martina: Mně už se moc nechce pryč z Evropy. Žila jsem na třech kontinentech v mnoha zemích a projeli jsme s Marcelem půlku světa, ovšem přijde mi skvělé být Evropanka, být z České republiky, kde všichni máme podstatně kvalitnější život než velká část světa, jen si to lidi někdy neuvědomují. To jsou věci, které nezahlédnete během krátké návštěvy. Mám na mysli třeba úroveň vzdělání, dostupnost školek, zdravotní péči, způsob, jakým lidé kombinují práci a soukromí, co upřednostňují a co je frustruje. Člověk po letech prohlédne i různé strachy a obavy místních, které třeba v Česku neznáme. Takže abych to shrnula, v Česku dobrý a lidi by nemuseli tolik brblat. A měli bychom si víc vážit lidí kolem nás i místa, kde žijeme.
Marcel: Nastavení lidí změní až několik příštích generací. Děti vystudují v cizině a ideálně se zase vrátí, protože si uvědomí, že je to tady fajn. Dá jim to perspektivu, ale mění se to pomalu.
Martina: Člověku dává specifickou energii i to, co musí překonat. Třeba my jsme s každým stěhováním začínali do jisté míry znovu. I děti pokaždé začínaly znovu. Nové prostředí, nový systém, nové místo, noví spolužáci. Většinou to byly mezinárodní školy, protože potřebovaly studovat v angličtině, nešlo je dát z japonské školy do italské. Vedle angličtiny jim zůstala i italština, trochu japonština, a představa, že jsou cizí jazyky běžnou součástí života. Takže dcera teď studuje psychologii v angličtině a oba synové studují na Univerzitě Karlově v Praze historii, kulturní antropologii, jazyky. Nejstarší teď dělal státnice z arabštiny, k tomu studuje farsí, tádžičtinu, nedávno absolvoval kurz balúčtiny a na Duolingu piluje vietnamštinu… Nejmladší si k angličtině přibírá zase spíš keltské jazyky, gealštinu a irštinu, se kterou začal taky na Duolingu. Nikdy jsme je k tomu nenutili. Svět se před nimi otevřel a oni se s tím vyrovnávají takhle po svém.
Marceli, jak jste se stal z kulturního atašé ekonomickým diplomatem?
Marcel: Kulturním věcem jsem se věnoval patnáct let, a jak sama jako kulturní redaktorka víte, je to dost nevděčné, protože na kulturu má každý svůj osobitý názor, který často bere jako měřítko, a ne vždy je kultura priorita. A nejvíc názorů na kulturu mají ti, co si ji dávají jako nádech v televizní estrádě. Prezentoval jsem věci, které mi změnily život, a potřeboval jsem je předat dál. A fungovalo to. Vycházely recenze ve Washington Post, chodili místní a vědělo se o nás. Kdybych ale pokračoval, tak se budu už jen opakovat. Začal jsem taky tu energii dávat do psaní a oddělil jsem život a práci. Pak byla příležitost přihlásit se do Tokia jako ekonomický diplomat, tak jsem z klobouku vytáhl své ekonomické vzdělání. Na ministerstvu se dělá konkurz na každé místo a člověk si tak může rozmyslet, kam chce zamířit, protože třeba americké diplomaty do destinací posílají, ti si na rozdíl od nás moc nemůžou vybrat.
Jaký je diplomatický život z hlediska práce ze dne na den?
Marcel: Mluvíte, nasloucháte, čtete, píšete, díváte se. Potkáváte zajímavé lidi, dostanete se na ne běžně přístupná místa, jste v práci přes den i večer. Když jste v Praze na ministerstvu, je to spíše úřednická práce. Když jste na velvyslanectví, je to kreativnější a vedle předepsané sestavy můžete být v práci dost invenční. A teď dávám invenci nejen do práce diplomata, ale i do knížek, které píši tak, jak mě to baví a čtenáři to přijmou a nechají se vézt. Nebo ne...
Martina: Já Marcela doprovázím a díky tomu, že se domluvím několika jazyky, nejsem jako doprovod ztracená. Setkáváme se s diplomatickou komunitou z celého světa. Navíc ve Vatikánu je specifické to, že vedle recepcí se chodí na mše, recepce bývají třeba ve Vatikánských muzeích, v zahradách, na krásných místech. Je to úžasné prostředí, najednou místo politiků máte duchovní. Premiérem je kardinál, ministrem zahraničí arcibiskup. A už jsme několikrát mohli potkat i papeže Lva XIV., potřásl nám rukou, požehnal nám. To byl jedinečný zážitek.
Jste manželé přes třicet let, chodili jste spolu od vysoké školy. Celý svět se rozpadá, vy se nerozpadáte…
Martina: Je to šílené, ale ono se to zase spraví. Teda to s tím světem. My jsme dlouhodobě celkem v pohodě, řekla bych.
Marcel: Děláme, co nás baví. A do toho paří i to, že nás baví být spolu. Smějeme se stejným věcem a opájíme se v podobném úžasu. Možná i pohyb po světě dává člověku perspektivu, se kterou si uchovává schopnost radovat se i z věcí, které trvají.
V Tokiu byla často zemětřesení, kdy s vámi najednou v noci popojížděla postel, kdy se skříně dávaly do pohybu, absolvovali jsme na přivítanou městské školení, kdy jsme se nosili na nosítkách a hasili oheň. Každý člen rodiny měl u dveří stále připravenou taštičku s helmou, vodou a sušenkami. Takže u nás tam bylo naskládaných pět tašek. A vidíte tak, že svět ani život nejsou úplně stabilní a ještě se odehrávají na planetě, která se dost rychle točí.
Martina: Mnohde je situace neutěšená, ale člověk ví, že vše je v pohybu a že se nakonec zase přiblížíme nějaké rovnováze, i když všechno kolem vypadá vychýleně. To zlé víceméně vždycky pomine.
Rozhovor s Martinou Leierovou a Marcelem Sauerem si dočtěte v Reflexu č. 26/2026.
