Autorka skvělého románu o stáří Jeřábi táhnou na jih: Jsem nerd přes chlapy, mlčení je u mnohých norma
Debutový román Lisy Ridzénové Jeřábi táhnou na jih byl ve Švédsku vyhlášen knihou roku 2024. Od té doby vyšel ve více než třiceti zemích a český překlad Lindy Kaprové byl letos mezi třemi finalisty na cenu Magnesia Litera pro cizojazyčnou knihu. Proč udělilo 350 čtenářů na tuzemském nejoblíbenějším literárním online fóru intimnímu, ztišenému románu nebývalých 92 %?
Hlavní postava, starý Bo, ve svém bytě vítá jednoho pečovatele za druhým, hladí psa a hýčká manželčinu šálu. Tu uchovává v zavařovací sklenici, aby z ní nevyprchala Fredričina vůně. Mezitím ho jeho syn Hans, chronicky přepracovaný a zdánlivě trochu necitlivý muž, chce připravit o milovaného loveckého psa Sixtena, kterého už Bo nedokáže venčit...
Jakožto socioložka se zabýváte výzkumem norem mužskosti ve venkovských komunitách na severu Švédska, kde jste vyrůstala. Co z výzkumu ve vašem románu najdeme?
Jsem nerd přes chlapy, což si překládejte tak, že se zaměřuju na muže a na obecné chápání maskulinity. Výzkumné rozhovory vedu se sámskými a švédskými muži všech věkových kategorií, kteří žijí ve venkovských oblastech na severu Švédska. Snažím se pochopit jejich životy a co je formovalo. Moje beletristické postavy jsou výplodem mé fantazie, nepoužila jsem empirická data z výzkumu, ale přečetla jsem si díky své vědecké práci spoustu studií třeba o tom, jak místo, kde žijete a vyrůstáte, a lokální normy formují vaši identitu a vaše možnosti, jak žít. Výzkum mě taky naučil i během psaní textu neustále načítat nové prameny a průběžně doplňovat a přepisovat – tak pracuju i při psaní románů.
Bo a jeho syn Hans si nakonec to nejdůležitější řekli víceméně beze slov, jsou velmi mlčenliví. Jak moc je ticho ve Švédsku významotvorné?
Mlčení je norma, zejména mezi muži Boovy generace. Když vyrůstal, učili ho, aby byl hodný kluk a dobrý muž, tedy aby neukazoval zranitelnost, nikdy nežádal o pomoc, nevěnoval pozornost svým emocím a rozhodně se s nimi nesvěřoval ostatním mužům; možná ještě tak mámě, ale jen dokud byl dítě. Staří muži na severu vesměs nedokážou mluvit o svých citech. O tom vnitřním rozporu – že něco mocně cítíš, ale nedokážeš o tom hovořit – jsem zkusila vyprávět prostřednictvím Boových myšlenek a pocitů. Možná během četby pocítíte tu nesnáz, jeho marnou snahu vyjádřit určité věci slovy. Pokud jste celý život vychováváni v tom, že otevřenost vůči okolí není dobrá strategie, pak se vaše pocity mohou proměnit v hněv nebo mrzutost.
Bo však není vždycky naštvaný, není citově oploštělý. Bavilo mě psát o jeho vztahu s nejlepším kamarádem Turem, který pochází z jiné společenské vrstvy a disponuje odlišnou podobou mužnosti. Právě on v Boovi dokázal probudit radostnou stránku a pomáhal mu odbourávat emocionální bariéry. Mimochodem, prodali jsme práva na zfilmování Jeřábů a těším se, jak je převedou na plátno.
Ve vašem národě i v těch okolních veškerou literaturu válcuje scandi noir. Máte ten subžánr ráda?
Jsem velmi citlivá a snadno se leknu, nemůžu spát, když čtu příliš strašidelné thrillery nebo dokonce horory. Ale hodně čtu Stinu Jackson, autorku skvělých krimi románů jako Pustina, Stříbrná cesta nebo Večer zbořit svět. Stina také pochází ze severu Švédska, ale už asi deset let žije ve Spojených státech.
Vaše překladatelka do češtiny Linda Kaprová se do vaší knihy vysloveně zamilovala a i díky jejímu překladu byli Jeřábi nominováni na Magnesii Literu, nejvyšší českou literární cenu. Jejich jazyk je relativně lapidární a prostý, přesto: jste v kontaktu s některými ze svých překladatelů? Konzultují s vámi často?
Linda Kaprová měla pár otázek; s některými překladateli jsem spolupracovala víc, s jinými v podstatě vůbec...
Linda Kaprová napsala dojemný dopis Boovi, s vděčností za to, že vaši knihu mohla překládat. Jakých jiných ohlasů se vám na ni dostalo?
Stále ještě mi každý den přicházejí e-maily od lidí z celého světa. Jeřábi táhnou na jih je emotivní kniha, asi proto se mi lidé svěřují s osobními zážitky. Je někdy docela těžké vhodně a empaticky odpovědět… Ale dělá mi to obrovskou radost, hlavně když píšou muži. Třeba: „Ahoj, v podstatě nečtu knihy, ale moje žena, sestra, kamarádka mi tuhle knihu daly a, bože můj, už roky jsem si takhle nepobrečel! Děkuju.“ To pro mě znamená strašně moc, že někdo není čtenář, a přesto si mou knihu po doporučení blízkého člověka přečte. Já osobně bych bez literatury umřela… A pak že můj příběh v mužích vyvolal do té doby skryté, možná netušené emoce. Pláč je pro člověka dobrý, je očistou duše.
Rozhovor s Lisou Ridzénovou si přečtěte v Reflexu č. 23/2026
