Dokážu namalovat opravdu kohokoliv, říká geniální padělatel Wolfgang Beltracchi

Wolfgang Beltracchi je umělecký génius. Je fascinující naslouchat jeho znalostem o historií umění i vyprávění o bouřlivém životě.

Po několik desetiletí zůstávaly jeho práce, podepisované jmény slavných autorů, neodhalené. Legenda začala praskat v roce 2008. Maltští majitelé obrazu podepsaného jménem nizozemského malíře Heinricha Campendonka, který zakoupili v aukci za téměř tři milióny eur, si nechali vypracovat vědeckou analýzu. Na plátně byly nalezeny stopy titanové běloby, pigmentu, který Campendonk nemohl použít, protože v té době ještě neexistoval. K Beltracchiho smůle nebyl uvedený ve složení barvy. Právní zástupce kupujícího podal žalobu u okresního soudu v Kolíně nad Rýnem a požadoval vrácení kupní ceny. Následovaly další znalecké posudky s rozporuplnými výsledky. Nakonec byli 27. srpna 2010 Wolfgang a Helene Beltracchiovi zatčeni a vzati do vazby.

Beltracchiho a jeho ženu Helene německý soud odsoudil k šesti a čtyřem letům vězení. Vyšetřovatelé a odborníci na padělky uměleckých děl se zaměřili na 55 podezřelých obrazů, které se na trhu s uměním objevily od počátku 90. let. Vzhledem k nedostatku důkazů se soudní řízení nakonec týkalo 14 obrazů. Ty manželům údajně vynesly celkem asi 16 miliónů eur.

Případ Beltracchi se stal největším padělatelským skandálem poválečné éry. Mezi odhalenými byly práce podepsané jmény Maxe Ernsta, Fernanda Légera, Heinricha Campendonka, Andrého Deraina nebo Maxe Pechsteina. Ovšem Beltracchi obrazy nekopíroval, ale, jak sám říká, „zaplňoval mezery“ v jejich tvorbě. Vytvářel vlastní díla v jejich stylu. Padělky se stávaly v okamžiku, kdy ke svým obrazům přidal podpis zvoleného umělce.

Tvrdíte, že umíte namalovat úplně všechno. Sbíráte umění?

Ještě v 80. letech jsem sbíral současné sochaře, například Agustína Cárdenase nebo Césara Baldacciniho. V Paříži jsem si koupil drobnost od Francise Bacona. Další, koho mám rád, je Antony Gormley. A pak staré mistry: Giovanniho Belliniho, Raffaela, Tintoretta, ale také například Gio­vanniho Battistu Tiepola. Teď kupuji obrazy od mladých malířů, někdy anglických, zkrátka to, co se mi líbí, třeba za 50 000 eur. Během posledních dvou let jsem pořídil několik obrazů od kanadského malíře Andrewa Salgada, kterého zastupuje londýnská BEERS Gallery. V Londýně je teď obrovská galerijní krize. Některé soukromé zkrachovaly, některé přišly až o 90 procent svých příjmů a majetku. Především ty, které vlastní spoustu současného umění ze 60. až 80. let. U mnoha věcí ceny padají, nikdo je nechce. Občas to vidím i na aukcích v Paříži. Týká se to ale i nejslavnějších Němců. Pokud si koupíte současného Anselma Kiefera, prohloupíte. Věřte mi. Mám rád jeho dřívější obrazy, ale nyní je to tovární výroba. Minule jsem v Paříži viděl jednoho dvoumetrového Kiefera za 150 000 eur. To některé moje obrazy jsou dražší než některé obrazy Baselitze nebo Kiefera.

Proč jste si vzal jméno své ženy?

Jmenoval jsem se Fischer a moje žena, křestním jménem Helene, se s tímto spojením nechtěla smířit. Udělala dobře: jedna z nejznámějších popových hvězd v Německu se jmenuje Helene Fischer. Když jsem si to dal dohromady, Wolfgang Beltracchi mi vůbec neznělo špatně, i když Barnabáš Beltracchi by bylo ještě lepší. Jediný problém byl, že v Německu žádná jiná rodina tohohle jména nežila; jedna byla v Itálii a jedna ve Švýcarsku. Takže to mělo jisté nástrahy v tom, že když vás začnou hledat, dostanou vás okamžitě.

Jednou ze svých sérií – Salvator Mundi – zpochybňujete pravost stejnojmenného obrazu Leonarda da Vinci, který se v roce 2017 v aukční síni Christie’s v New Yorku vydražil za 450 miliónů dolarů?

Neexistuje žádný obraz Leonarda da Vinci, který by se jmenoval Salvator Mundi. Přestože na tohle téma vzniklo několik knih, jsou to samé hlouposti a smyšlenosti. Jsem o tom přesvědčen, ten ­obraz jsem viděl na vlastní oči. Když mi ukážete kresbu starého mistra, během několika vteřin dokážu rozpoznat, zda autor použil pravou, nebo levou ruku. U malby to trvá o trochu déle, je to o světle, vrstvách a struktuře. Už když jsem viděl fotografie zmíněného obrazu, bylo mi jasné, že autor maloval pravou rukou. Leonardo byl levák, navíc maloval úplně jinak, poznám strukturu jeho práce. Když se všichni ti experti dojímali a oslavovali „velký“ objev, nejdřív jsem jim odpovídal, že možná by to mohl být někdo z jeho dílny. Vím to, mám velkou sbírku historických knih o starých italských ­mistrech, kde jsou uvedeni všichni, kteří s Leonardem pracovali.

Kolik jich bylo?

Ne moc, kolem dvaceti, ale jen pět nebo šest by bylo schopno podobné malby vytvořit. Dnes jsem si jistý, že to nenamaloval ani jeden z nich. Ostatně podobného názoru byl i manžel Dianne Dwyer Modestiniové, která obraz restaurovala. Ještě před svou smrtí se vyjádřil, že to není Leonardo, ale obraz malíře o generaci mladšího, k čemuž se přikláním i já.

Kolik svých obrazů jste podepsal cizím jménem?

Přibližně tři stovky, 120 autorů, žijících ve čtyřech rozdílných stoletích. Opravdu dokážu namalovat kohokoli.

Jsou mezi nimi i čeští autoři?

Ano, jsou. František Kupka a Emil Filla.

Před procesem se prý vyšetřovatelé a odborníci na padělky uměleckých děl zaměřili na 55 podezřelých obrazů, které se na trhu s uměním objevily od počátku 90. let. Odhaleno bylo jen 14 obrazů, které vám měly vynést 21 miliónů dolarů.

Jejich problém byl, že nebyli schopni uspořádat skutečný proces. Soud začal 12 měsíců po mém zatčení. Řekli, že zachytili 14 prací, ale neobvinili mě kvůli zfalšovanému obrazu, obvinili mě z padělání podpisu. Všechny mnou odbavené obrazy měly kunsthistorické a vědecké expertizy, často od největších světových specialistů v oboru. Nikdy jsem neprodal obraz bez ověření pravosti. A než jsme šli za odborníkem, udělali jsme si vlastní chemickou zkoušku. A ještě před tím, než jsem se pustil do malování, jsem si udělal předběžný průzkum barev. Měl jsem jednoho známého analytika, který mi vždy zrevidoval použité barvy a pigmenty. Všechno bylo vždy na sto procent. Jinak jsme to nepustili ven.

Jak jste začínal?