Když máte pocit, že se vám svět hroutí pod rukama, potřebujete humor jako sůl, tvrdí režisér Pálmason
Melancholická rodinná skica Co nám zbylo z lásky je pozoruhodným snímkem islandského samorosta Hlynura Pálmasona. Film, který měl premiéru loni v Cannes se právě dostává do českých kin.
Výtvarnice Anna (Saga Garðarsdóttir) vytváří pozoruhodné obrazy, které jí pomáhá „malovat“ drsná severská příroda. Anna totiž plátna rozprostírá na zahradě, položí na ně ocelový plech a působením přírody se kov na plátno obtiskne, ovšem pokaždé jinak. Je to meditativní proces, který odpovídá tempu vyprávění Islanďana Hlynura Pálmasona (41). Anniny děti si na zahradě staví tajemného rytíře, zatímco jejich otec Magnús (Sverrir Gudnason) už tam nebydlí a na rybářské lodi se srovnává se svou komplikovanou povahou.
Režisér a scénárista Hlynur Pálmason zaznamenal úspěch s předchozím historickým dramatem Zapomenutá země (2022) o dánském knězi, který koncem 19. století připlouvá na Island, aby tu postavil kostel. Film Co nám zbylo z lásky se promítal v prestižní sekci Un certain regard na loňském ročníku festivalu v Cannes. Při té příležitosti též vznikal náš rozhovor.
Co zbylo z lásky působí jako rodinný film: natáčel jste okolo svého domu, se svými dětmi. Co vás k tomu vedlo?
Už někdy v roce 2017 jsem natočil, jak se boural můj ateliér. Snažil jsem se ho zachránit, ale nešlo to. Bylo mi to moc líto, tak jsem si to šel aspoň nafilmovat. Hned mi bylo jasné, že to je vizuálně silný moment. Stimulují mě takové dvojlomné obrazy; krásné i brutální zároveň. A pak jsem takhle pokračoval. Natáčeli jsme dlouho okolo našeho domu. Slepice, pes, auto, to jsou všechno mé věci. Neměli jsme peníze, a tak jsem začal používat to, co bylo kolem. Vnímám, že ve všednosti se skrývá velká krása – v „obyčejných“ věcech jako je třeba jenom střídání ročních období.
Jak obtížné bylo najít správný tón a tempo filmu?
Začal jsem u fragmentů, ale s přibývajícím materiálem si rytmus proklestil cestu sám. Hlavní natáčení trvalo jen tři měsíce, ale dva roky trvala ta eskapáda s mými dětmi a sochou rytíře, kterou si stavěly na zahradě. Postupoval jsem tak, že jsem každý týden něco natočil, poslal to do Stockholmu na vyvolání a podle výsledku jsem se pak rozhodoval, co dál. Vyprávění vznikalo pomalu, scénář jsem měl hotový až těsně před začátkem hlavního natáčení.
Zmínil jste, že jste neměl peníze – copak na Islandu nefunguje státní podpora kinematografie?
Momentálně s tím bojujeme ze všech sil. Hlavní fond se nám v posledních šesti letech scvrknul o 40 %, což je dramatický propad. Bez kontaktů v sousedním Dánsku bych pravděpodobně zkrachoval a už nemohl točit. Na druhou stranu je naše filmařská komunita obdivuhodně semknutá, neznáme žárlivost, všichni jsme si navzájem fanoušky.
Jak jste pojal práci s vlastními dětmi?
Normálně jsem jim zaplatil! Neberou herectví jako nějaké vysněné povolání a já naopak podporuju jejich vlastní sny, nesnažím se je do ničeho nutit. Tady šlo především o společnou rodinnou zábavu. Díky tomu se na plátno dostanou jemné nuance, kterým bych se nikdy nepřiblížil s cizími a profesionálními herci.
Právě vaše děti si na zahradě staví sochu rytíře, kterého jste pak nechal oživit.
Sám jsem původně netušil, jak se to vyvine. Natáčeli jsme takhle přes dva roky, než nám došlo, že postava ožila, a že je to vlastně „ona“. Vše vznikalo postupně během zkoušení s dětmi: nejdříve postava, potom rytíř, meč a dlouhé vlasy. Když se ve scénáři socha probudila, bál jsem se, že zosnuje pomstu a všechny vyvraždí. V první verzi scénáře se to skutečně stalo. Nechtěl jsem však temný konec, spíše otevřený a nenásilný.
Prvky fantasy či komedie vám ve filmu rozbíjejí existenciální problémy hrdinů středního věku. Je komedie klíčem k vážným tématům?
Jednoznačně, jde o princip přežití. Zaměstnanci v náročných odvětvích – třeba v nemocnicích – potřebují humor, aby svou práci ve zdraví přežili. Když máte pocit, že se vám svět hroutí pod rukama, což v dnešní době cítí řada lidí, potřebujete humor jako sůl. Svět kolem nás je plný absurdity a šílenství. Je potřeba se tomu umět zasmát. Jinak to s námi špatně dopadne.
V tomhle ohledu vyčnívá ironická epizoda s obchodníkem s uměním.
U psaní téhle pasáže jsem se upřímně nesmírně bavil. Běžně těžím z toho, co zažiju, a tahle postava je mixem tří nebo čtyř reálných lidí. Chtěl jsem si posvítit na povahu vztahů na umělecké scéně.
Koneckonců, umělecká díla, která Anna vytváří, jsou ve skutečnosti vaše, je to tak?
Zabývám se tím už několik let, je to taková drobná radost. Z kovových desek vyřezávám negativní tvary, pak na podzim vynesu na zahradu velká plátna a desky na ně položím. Kov začne oxidovat, rez se otiskne do plátna. Je to trochu jako práce na vinici, plátna sklízím po půl roce, až na jaře. Výsledek pochopitelně kolísá v závislosti na konkrétním počasí, na teplotě a vlhkosti vzduchu.
Jak stylizujete islandskou krajinu, aby působila živě, jako svébytná postava?
Vždy jsem měl rád knihy, které navozují vnitřní stavy hrdinů tím, jak je formuje okolní svět. Kamera to umí výborně vizualizovat. Na Islandu jsme extrémně ovlivněni drsným počasím – neutuchajícími větry, absencí sluníčka, sopečnou aktivitou. Jednou jsem trávil čas na sopečném řeckém ostrově Nisyros. Připadal jsem si tam jako doma právě proto, že jsem vysloveně cítil, jak pod povrchem pořád něco živelně vře.
Obraz nehostinného kraje doplňujete jazzovou hudbou. Byl ten kontrast záměrný?
Dlouho jsem předpokládal, že využijeme pouze hudbu, která zní z rádia, a podobně. Ale během sledování hrubých denních prací jsem si pouštěl album Playing Piano for My Dad od H. Hunta. Atmosféra hudby k těm obrazům dokonale pasovala. Zavolal jsem přímo tomu skladateli a domluvili jsme se na použití celých skladeb.
