Cannes nabídlo divadelní romantiku v zákopech, kamery Bílého lotosu a zážitky, které diváky dokonale pohltí
V posledních dnech canneské soutěže se čekalo, jestli někdo překvapí, jestli si dramaturgové schovali nějaký klenot. Španělské muzikálové queer drama La bola negra dle nedokončené práce básníka Federica Garcíi Lorcy si vysloužilo téměř dvacetiminutový potlesk
Režiséři La bola negra, Javier Calvo a Javier Ambrossi, tu sledují osudy tří mužů během let 1932–2017. V příběhu se mihne i slavná Penelope Cruz. „Neřeším, kolik minut na plátně dostanu,“ řekla herečka v Cannes s tím, že důležitější je pro ní být součástí něčeho, na čem jí záleží. „Filmy nedokážou změnit svět, ale občas můžou něco zlepšit,“ zhodnotila. „Zážitek z kina, který trvá dvě a půl hodiny v kině, vám může dát víc, než tři roky studia.“
Byl jsem zvědavý na novinku Lukase Dhonta Coward. Za koncentrovanou transsexuální výpověď Dívka (2018) získal v Cannes cenu pro nejlepší debut Zlatá kamera. Pak natočil křehké klukovské drama Blízko, s nímž už vyhrál Velkou cenu v hlavní soutěži. Aktuální Coward je bohužel krokem zpátky. Odehrává se během první světové války, plachého vojáka Pierra (Emmanuel Macchia) deptá dril v zákopech, přenášení munice a odnášení padlých kamarádů. Dhont je v těchto pasážích režijně vynalézavý, s minimem zdrojů dokáže vytvořit sugestivní válečný obraz, kterým konkuruje i nedávnému filmovému zpracování románu Na západní frontě klid. Pierre tráví volný čas poblíž party divadelníků – vojáků, kteří se na frontu z nejrůznějších důvodů nehodí. Pierre se tu sblíží s principálem Francisem (Valentin Campagne). Ovšem zatímco zbabělý Pierre sní o tom, jak se z válečného třeštění vyvléct, Francise vojenské divadlo baví a bojí se vrátit k civilnímu povolání krejčího. Pozoruhodné je, že sám Dhont jako kdyby se bál zajít se svými postavami trochu dál než za kašírované slzy a umělý sníh. Rozpad díla v poslední čtvrtině je smutný.
V závěrečném soutěžním thrilleru Histoires de la Nuit potom francouzská režisérka Léa Misius inscenuje variaci na hororový subžánr „domácí invaze“. Monica Bellucci hraje malířku, Benoît Magimel pak nevítaného vetřelce. Premiéra přivedla na červený koberec výkvět francouzského herectví, což se ale do kvality snímku neotisklo. A tak mnozí na bulváru Croisette spíš hledali, kde je zrovna štáb Bílého lotosu. Tvůrci využili festivalovou kulisu a některé scény natáčeli přímo v ulicích, a to především v okolí festivalového paláce.
Stejně jako v předchozích letech, i tentokrát mě v Cannes bavilo sledovat vývoj virtuální reality a projekty v imerzivní soutěži. Mezi devíti zážitky mě nejvíc uhranul interaktivní dokument Katàbasis z tunelů newyorského metra od Uga Arsaca. Divák proplouvá temným prostředím, které vidí v opalizujících konturách, a naráží na množství postav: sprejeři, dobrodruzi, fanoušci urbexu, ale taky opraváři a zaměstnanci metra. K mé radosti Katàbasis celou soutěž letos vyhrál.
Stejně tak se mi líbila i změna pojetí prezentace jednotlivých projektů. Loni byl prostor ve sklepě hotelu Carlton rozdělen na menší kóje, většina zážitků byla určena pro jednoho diváka. „Takhle se teď imerzivní práce obvykle prezentují v galeriích,“ říká mi Elie Levasseur, ředitel canneského imerzivního programu, když se potkáváme mezi jednotlivými projekcemi, zatímco okolo nás proudí diváci do velkého sálu. „VR vyprávění je fajn, ale chtěli bychom kolektivní zážitek – taková byla loni zpětná vazba, jíž jsme se snažili letos vyjít vstříc,“ říká Levasseur. „Loni nám vyhrál projekt, který se odehrával na 100 metrech čtverečních a zabral 45minutové okno. A i když jsme ho měli pořád vyprodaný, celkem ho vidělo jenom 90 lidí. To je přece škoda. Takže teď máme na každé projekci alespoň 100 míst.“ Ředitel vyzdvihuje, že díky této ekonomizaci se podařilo dostat program i do hlavního systému elektronických vstupenek. „To je hlavní důvod, proč letos vítáme spoustu diváků, kteří dosud žádnou imerzi neviděli. Většina z nich přichází z tradičního filmového sektoru,“ říká Levasseur, spokojený s aktuální expanzí své imerzivní soutěže, která se během tří let stala osvěžující součástí canneského programu.
