Blanka Solařová: Írán je rakovina a USA infarkt myokardu. A my čekáme, jestli přijde jen chřipka
Další geopolitický infarkt, nebo jen blízkovýchodní chřipka? Ostrá slova Donalda Trumpa a opětovná eskalace napětí kolem Hormuzského průlivu rozvířily obavy na světových trzích i v každodenním životě obyvatel Blízkého východu. Spolupracovnice Reflexu Blanka Solařová nabízí pohled přímo z centra dění, dlouhodobě žije ve Spojených arabských emirátech.
Donald Trump na summitu NATO v Ankaře prohlásil, že příměří s Íránem považuje za ukončené. Íránské vedení označil za „lháře“ a „nemocné lidi“ a svou velmi ostrou rétorikou znovu vykreslil Írán jako jeden z hlavních problémů regionu.
Silné slovo.
Jenže na Blízkém východě se člověk někdy ptá, jestli celý region nepotřebuje spíš kardiologa.
Trumpova slova opět rozvířila obavy v celém regionu. Když se totiž do hry zapojí Spojené státy, následuje geopolitický infarkt myokardu – srdce světové ekonomiky se na chvíli rozbuší, ropa vyskočí, burzy znervózní a obyčejní lidé začnou přemýšlet, co to bude znamenat pro jejich každodenní život.
V Emirátech není cena ropy jen číslo na obrazovce finančních zpráv. Každý měsíc od prvního dne se upravují ceny benzínu podle vývoje světových trhů. Geopolitická krize tak může nakonec doputovat až k čerpací stanici – zatímco politici hrají šachy kolem Hormuzu, řidiči sledují, jakou cenu uvidí na stojanu příští měsíc.
A co se vlastně stalo?
Tentokrát to nezačalo jen jedním ostrým prohlášením.
Spojené státy nejprve zvýšily tlak na Írán prostřednictvím sankcí a omezení jeho ropného exportu. Cílem Washingtonu bylo oslabit finanční zdroje Teheránu a přimět íránské vedení ke změně politiky.
Írán odpověděl zvýšeným tlakem v oblasti Hormuzského průlivu – strategického místa, kterým proudí významná část světových dodávek ropy. Jakmile se začne mluvit o Hormuzu, svět zpozorní. Je to místo, kde se geopolitika okamžitě mění v účet za benzín u evropské pumpy.
Následovala další eskalace. Po útocích na lodi v oblasti Hormuzského průlivu Spojené státy podnikly vojenské údery proti íránským vojenským cílům, včetně prvků spojených s námořními a raketovými kapacitami.
Írán následně oznámil odvetné raketové a dronové útoky proti americkým vojenským pozicím v regionu, včetně cílů v Bahrajnu a Kuvajtu. Rozjel se tak znovu známý blízkovýchodní kolotoč: sankce, hrozby, útoky, odveta a potom otázka, kdo jako první nabídne cestu zpět k jednacímu stolu.
A zatímco politici hrají velkou geopolitickou šachovou partii, běžní lidé sledují ceny benzínu, kontrolují letenky a možná někde v koutku duše přemýšlejí, jestli není čas nakoupit zásoby. I když doufejme, že to neskončí scénářem „všichni běžíme do obchodu pro rýži, vodu a plechovky s velbloudím gulášem“.
Moje první reakce?
„Á, zase válka.“
Jenže po pár hodinách jsem si řekla: klid.
Zase Trumpův styl „kecy mecy“? Nebo jeho typická strategie maximálního tlaku?
Na Blízkém východě totiž často platí, že mezi ostrými výroky a realitou bývá pořádný kus cesty. Jeden den se mluví o válce, druhý den o jednáních a třetí den už nikdo přesně neví, co bude platit večer. A kdo zná Trumpův politický styl, ví, že jeho metoda je často založená na maximálním tlaku, silných slovech a nečekaných prohlášeních. Pro jedny je to chaos, pro druhé vyjednávací taktika.
Ne každá ostrá věta automaticky znamená, že zítra začne velká válka.
Íránská strategie mi zase někdy připomíná pohádku:
„Hormuz, otevři se!“
A vzápětí:
„Hormuz, zavři se!“
Jednou se vyhrožuje uzavřením Hormuzského průlivu, za pár hodin se objeví signály, že obchod musí pokračovat. A mezitím finanční trhy létají nahoru a dolů.
Tentokrát už ale přišla konkrétní reakce. Cena ropy po eskalaci vyskočila o více než pět procent. Investoři okamžitě zareagovali na obavy, že by mohl být ohrožen provoz v Hormuzském průlivu, kterým prochází přibližně pětina světového obchodu s ropou.
Pokud by napětí přetrvávalo, vyšší ceny ropy se postupně promítnou i do cen pohonných hmot v Evropě.
Bezpečnostní analytik Andor Šándor upozorňuje, že ani Spojené státy, ani Írán nemají zájem na dlouhé regionální válce. Tvrdá rétorika je často součástí politického tlaku a nemusí automaticky znamenat rozsáhlý vojenský konflikt.
SAE už podobné krize přežily
Spojené arabské emiráty nejsou v podobné situaci poprvé. V letech 2019 až 2022 region zažil útoky na tankery v Hormuzském průlivu, raketové a dronové útoky Húsíů a v lednu 2022 také útok na Abú Dhabí.
Mnozí tehdy čekali, že investoři utečou, turisté přestanou přijíždět a ekonomika se zastaví. Nestalo se. Emiráty krizi přežily. Ekonomika pokračovala v růstu, turistický ruch se obnovil a trh s nemovitostmi se po krátkodobém zpomalení opět rozběhl.
SAE navíc dlouhodobě investují obrovské prostředky do bezpečnosti a protivzdušné obrany. Země se naučila zvládat krizové situace tak, aby běžný život pokračoval co nejvíce normálně.
Právě nemovitosti budou jedním z nejzajímavějších ukazatelů nálady investorů. Krátkodobě může geopolitické napětí přinést opatrnost, zpomalit některé nákupy nebo způsobit dočasnou stagnaci cen. Dlouhodobý pohled je ale jiný.
Historie ukazuje, že kvalitní nemovitosti v Abú Dhabí a Dubaji mají schopnost překonávat krize. Investoři se po předchozích otřesech vraceli, protože SAE nabízí něco, co je v dnešním světě mimořádně cenné: stabilitu, bezpečnost, moderní infrastrukturu a prostředí vhodné pro podnikání.
To samozřejmě neznamená, že ceny budou růst bez přestávky. Každá krize může přinést období nejistoty. Jedna geopolitická bouře ale sama o sobě nemusí změnit dlouhodobý příběh Emirátů.
A co běžný život?
Jako mezinárodní učitelka, která v Emirátech žije a pracuje, nevnímám podobné zprávy jen jako vzdálenou geopolitiku z televizní obrazovky.
Když se řekne Írán, Hormuz a vojenská eskalace, člověku samozřejmě proběhne hlavou:
„Co to bude znamenat pro můj život?“
A přiznám se – někde v koutku duše se objeví i trochu sobecká myšlenka: kdyby se situace náhodou zhoršila a školy přešly na online výuku, možná bych ještě chvíli nemusela balit kufry a vracet se zpátky do Emirátů.
Člověk je zvláštní tvor. Dokáže sledovat světovou krizi a zároveň přemýšlet, jestli by se mu náhodou lépe nepracovalo z obýváku s kávou v ruce. Ale právě proto je důležité zachovat nadhled.
Za titulky o raketách, ropě a politických prohlášeních jsou miliony lidí, kteří chtějí úplně obyčejné věci – chodit do práce, posílat děti do školy, podnikat a žít normální život.
Turisté zatím žádnou dramatickou změnu necítí. Hotely fungují, obchodní centra jsou plná a letadla létají. Letecké společnosti mohou podle vývoje situace upravovat některé trasy a vyšší cena ropy může časem zdražit letenky i pohonné hmoty.
Čeští občané žijící nebo cestující do SAE samozřejmě sledují situaci pozorněji než lidé doma v Evropě.
Ale panika není na místě. Emiráty už několikrát ukázaly, že dokážou zvládnout krize, které by jiné země položily.
A tak se vracím k otázce na začátku: co je vlastně lepší?
Hormuz, otevři se? Hormuz, zavři se? Nebo další geopolitický infarkt myokardu?
Možná nakonec nepřijde ani rakovina, ani infarkt. Možná to bude jen blízkovýchodní chřipka. Maximálně nepříjemná bronchitida. Protože Blízký východ už mnohokrát ukázal jednu věc: mezi titulky a realitou bývá obrovský rozdíl.
Tak dál čekáme a hlavně doufáme, že tentokrát zvítězí rozum – ne rakovina, ne infarkt, ale obyčejná chřipka.
Autorka žije v Abú Dhabí, pro Reflex píše rubriku Blondýna v Arábii
