Babiš počítá s více scénáři. Do Ankary si přibalil obětního beránka, chce využít jeho zkušenosti
Premiér Andrej Babiš je i se svou delegací na summitu NATO v Ankaře. Jestli měl v něčem, co o summitu poslední měsíce řekl, pravdu, tak v tom, že tento summit bude jiný než ty ostatní. Česko se ho účastní v nezáviděníhodné pozici. Nehledě na trapné čachry ohledně toho, kdo nás bude zastupovat, na jakých akcích a s jakým mandátem, se budeme muset popasovat také s tím, že jsme mezi nejslabšími co do plnění nároků na rozpočet obrany. Ať už si ale Babiš od spojenců i na domácí scéně vyslechne cokoliv, má předem připraveného člověka, na kterého všechno hodí.
Dlouhé roky platil mezi spojenci v Severoatlantické alianci závazek dávat alespoň dvě procenta HDP ročně na obranu. To jsme neplnili takřka nikdy. Od loňského summitu v Haagu se Trumpovi na uklidněnou schválily obranné výdaje ve výši 3,5 % HDP na obranu plus 1,5 % HDP na související infrastrukturní projekty. K tomuto cíli se ani náhodou neblížíme.
Andrej Babiš i Petr Macinka poslední měsíce halucinovali nad tím, jak to Donaldu Trumpovi vysvětlí. Protože je prý zná a má je rád, určitě nám naše závazky odpustí, bylo slyšet mezi řádky jejich absurdních výroků.
Není to tak dávno, co americký velvyslanec v Česku Nicholas Merrick sugestivně apeloval na naši vládu, aby se svých závazků držela. Správně namítl, že jen budeme-li zbrojit, jak jsme slíbili, můžeme počítat s tím, že naše spojenectví bude nadále pevné.
Babiš a Macinka jako by neslyšeli. Podobně zřejmě neslyšeli vzkaz, jenž přinesli naši diplomati z amerického ministerstva zahraničí a který zveřejnil Deník N. „Žádné výmluvy, žádné kamarádíčkování. Trump chce slyšet jedině plán, jak to napravíte,“ dal by se onen vzkaz také přeložit.
Kobereček z bazaru
Andrej Babiš se dlouho tvářil, že do Ankary jede handlovat naše zbrojní výdaje jako někde na orientálním bazaru. Místo toho tam jede na pevně tkaný turecký kobereček, na kterém ho Američané a další spojenci ugrilují jako kebab.
Od té doby, co je v politice, je všem jasné, že dobré vztahy se zahraničními politiky, obzvlášť s těmi světového významu, jsou jeho kýžený cíl. Těsně před odletem do Ankary už stihl slíbit, že Česko bude finančně pomáhat zbrojení Ukrajiny, které donedávna nechtěl dát ani korunu.
Je dost dobře možné, že tváří v tvář těžkým vahám mezinárodní politiky naslibuje hory doly. Třeba i takové, na které nebude náš přetažený státní rozpočet ani voliči hnutí ANO či koaliční SPD připraveni. Pro Andreje Babiše bezpochyby začíná vysoká hra nervů. Potřebuje zahraniční politiky nějak uklidnit. Zároveň nemůže tak docela ztratit tvář doma, protože poslední roky zvyšování obranných výdajů ustavičně odmítal, čímž se účinně vymezil proti politice Fialovy vlády.
Jeho ideálem bude najít kompromis, který spojenci uznají a který doma nebude příliš vidět. V takové snaze mu jistě nepomáhá neodbytný prezident, který Babiše do Ankary sleduje jako nenechavý stín a který může jak zahraničním spojencům, tak domácímu publiku nastavit zrcadlo Babišových ukolébavek.
Obětní beránek
Jak z toho ven? Pro riskantní podniky tohoto druhu se vždycky hodí prostředník, který odpracuje to nepříjemné a který se dá v případě neúspěchu jednoduše odstranit. Tím je v tomto případě vládní zmocněnec pro plnění závazků NATO Jakub Landovský. Do této funkce byl jmenován v květnu tohoto roku, ve stejnou dobu, kdy spor o summit i naše zbrojení nabíral na obrátkách. Landovský má s NATO nezpochybnitelné zkušenosti, pět let působil jako velvyslanec České republiky při Severoatlantické alianci. Jeho kontakty a expertiza mohou při jednání se zahraničními spojenci jistě pomoct. Zároveň se hodí, že není nijak viditelně propojen s hnutím ANO. Jeho angažmá ve Strakově akademii se odehrává s image nezávislého odborníka.
Je ideální typ, který v zahraničí může účinně pomoct a na domácí scéně se dá takřka bez jakýchkoliv vedlejších škod obvinit a odstranit, bude-li si to veřejné mínění po premiérovi žádat.
Třeba předbíháme a pana Landovského nestihne osud jiných zkušených lidí, které Babiš použil a odkopl. Ať jeho příběh dopadne jakkoliv, pořád je to malý osud oproti tolikrát upozaděné Armádě České republiky.
