Filmový festival v Cannes letos ovládly silné emoce a debutující režisér John Travolta
Hotely na bulváru Croisette oblepené obřími reklamami na hollywoodské spektákly, blikající instalace robotů, aut a hraček v umělém sněhu. Večerní pláže ozdobené komplikovanými dekoracemi k večírkům amerických premiér. Tak si pamatuju Cannes za dvacet let, co sem jezdím. Ředitel festivalu Thierry Frémaux se snažil spojovat filmové umění s filmovou zábavou – a dařilo se mu tím prohlubovat legendu o Cannes coby katedrále kinematografie, kde mají šanci potkat se profesionálové ze všech ekonomických vrstev i koutů světa. Letos je všechno trochu jinak. Hollywood tu chybí. Zbývá víc místa pro objevování ryzí vášně pro vyprávění, řemeslo či krásu? Nebo se vracíme do světa, jehož části spolu raději nemluví?
Otázka není, jestli se někam vracíme – nikdy nic není jako dřív, zamyslel se režisér Paweł Pawlikowski (Ida, Studená válka) na tiskové konferenci ke svému dramatu 1949 (Fatherland). „Máme nové technologie, vstoupili jsme do krásného, nového světa – krásného, nového a zároveň barbarského. Je to bezprecedentní situace. Já osobně jsem se v tom ztratil. Proto natáčím filmy z minulosti.“ Černobílé drama 1949 vypráví o titulním roce, kdy se Německo pokouší pohlédnout do zrcadla samo sobě do očí. Nobelovou cenou vyznamenaný spisovatel Thomas Mann (Hanns Zichler) se po patnácti letech v americkém exilu společně s dcerou Erikou (Sandra Hüllerová) vydává do rodné vlasti. Má převzít dvě významná ocenění – jedno v západoněmeckém Frankfurtu, druhé v durynském Výmaru, který leží v sovětském sektoru.
Pawlikowski pojal 1949 jako minimalistickou road movie, v níž smířený, ale bystrý otec a bouřlivá dcera sledují proměněnou zemi. V západním Německu se bývalí nacisté tváří jako kapitalisté, aby v noci po pár pivech vyřvávali písně, jež se naučili při dobývání Polska. Hrdinové pak překročí hranici a sledují, jak ve východním Německu národní socialismus vystřídal socialismus bolševický. Blízký koncentrační tábor zaplnili noví političtí vězni a děti jsou nuceny zpívat na povel. Jenom slova se změnila. „Pokouším se natáčet pomocí silných scén, které nepotřebují vysvětlivky, ale v daném místě vám nechají prostor pro představivost,“ uvedl Pawlikowski s tím, že film pak působí univerzálně. „Nesnažím se používat dnešní argumenty, raději vstupuji do logiky té doby.“ 1949 je zatím favoritem kritiků na vítězství v hlavní soutěži. Důrazu filmu napomáhá jak střízlivá délka 80 minut, tak fenomenální Sandra Hüllerová (Anatomie pádu, Zóna zájmu), které stačí pohled nebo gesto k vyjádření hlubokých emocí.
Velké koule, malé pindíky
„Čím blíž je jí kamera, tím víc se zbaví make-upu a masek,“ řekl by k tomu nejspíš nerudný filmový režisér Esteban Martínez, hrdina dalšího velmi kladně přijatého soutěžního snímku The Beloved od Rodriga Sorogoyena (Zvířata). Estebana hraje se svou nenapodobitelnou přesvědčivostí Javier Bardem. Vrací se natáčet do Španělska a do dramatu z koloniální Západní Sahary hodlá obsadit dceru Emilii (Victoria Luengová). Problém je, že Esteban s Emilií neumí vycházet – dlouho se neviděli, dcera má otci za zlé, že opustil rodinu. Esteban se pokouší vše napravit, ale natáčení je čím dál dusnější a Esteban práskne do stolu. „Je mi 57 let a pocházím z velmi machistické země zvané Španělsko,“ řekl Javier Bardem v Cannes. „Dvě ženy měsíčně u nás zemřou rukou svého ex, to je strašné. A my se tváříme: ‚No jo, no, je to hrozné.‘ To jsme úplně zblblí? Ženské umírají jenom proto, že si nějací chlápci myslí, že jim patří?“ rozohnil se herec, jenž často komentuje aktuální politickou situaci ve světě.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
