Takový Richard Linklater, jen bez peněz: Islanďan Hlynur Pálmason točil rozpad rodiny s vlastními dětmi
V Karlových Varech je tento islandský režisér jako doma a dorazil sem i se svým čtvrtým celovečerním snímkem a jeho klíčovou postavou, totiž střihačem. Jeho komorní drama Co nám zbylo z lásky se promítalo i v Cannes, ocenění ovšem tentokrát slízl režisérův pes. Jmenuje se Panda, je to talentovaná černobílá border kolie a neoficiální Zlatou palmu za nejlepší psí výkon zatím nesnědla. Výborný film jejího páníčka běžel ve Varech již dvakrát a ve čtvrtek 10. 7. v 19.00 ho můžete naposledy vidět v Puppu – než ho Aerofilms vypustí do tuzemské kinodistribuce.
Pokud byste hledali režiséra, který dokáže s neuvěřitelnou přesností a citlivostí zachytit syrovost života, jeho krásu i brutalitu, našli byste Hlynura Pálmasona. Narodil se v roce 1984 v islandském Hornafjörðuru a jeho kariéra je ukázkou toho, jak se dá vizuální umění přetavit do filmového jazyka, který je stejně autentický jako příroda jeho rodné země. Pálmason začínal jako výtvarník, což je v jeho filmech znát – každý záběr je promyšlený, malířsky komponovaný. Absolvoval prestižní National Film School of Denmark, pak se vrátil z Dánska domů na Island a už jeho debut Zimní bratři (2017) vzbudil pozornost festivalových kruhů.
Následoval Bílý bílý den (2019), který si vysloužil premiéru v Cannes, a Zapomenutá země (2022) – epický příběh o střetu člověka s přírodou a sebou samým. Všechny jsou spíše než o příběhu o atmosféře, o tom, co zůstává mezi slovy: napětí, nevyřčené touhy, křehkost vztahů. Jeho rukopis je poznatelný: minimalistické dialogy, důraz na vizuální symboliku, práce s časem a cykličností. V jeho tvorbě je patrná fascinace rodinou, domovem, přírodou i samotou – ať už jde o islandskou krajinu, nebo o mikrosvět lidských vztahů.
Kluci točí kvůli penězům i pro zábavu
Hlynur Pálmason je známý tím, že rád pracuje s lidmi ze svého nejbližšího okolí – jeho děti i žena se objevují v několika jeho filmech, stejně jako reálné lokace a předměty z jeho života, což dílu dodává autenticitu a intimitu. Zejména v novince Co nám zbylo z lásky (2025), kterou představil v pondělí ve Varech plnému Velkému sálu a v úterý jiný sál opět zaplnil, jeho dcera Ída i mladší dvojčata Þorgils a Grímur rostou doslova před očima. "První záběr, který ve filmu vidíte, byl natočen v roce 2017 a pak asi 30 % filmu bylo natočeno v průběhu sedmi let. Hlavní natáčení proběhlo během dvou tří měsíců loni v létě," prozradil po úterní projekci snímku Reflexu. "Prostě jsem koupil kameru a nějaké objektivy a chodil kolem domu a točil, co mě zrovna zaujalo." Střihač Julius Krebs Damsbo, který do Varů přijel s režisérem, scenáristou a kameramanem v jedné osobě, tak měl k dispozici asi dvaadvacet hodin záběrů plus archivy, které během půlročního pobytu v režisérově domě a intenzivní spolupráce ustříhal do finálního tvaru.
Takto vznikají všechny Pálmasonovy snímky, snaží se pracovat na různých projektech paralelně po dlouhou dobu výroby. "Takový Richard Linklater," naznačuju při vzpomínce na Američanův vynikající časosběrný snímek Chlapectví. "Ano, ale bez peněz," opáčí Pálmason s tím, že natáčení rád protahuje a sleduje, jak mu děj krystalizuje a snímky přirozeně rostou pod rukama. "Moje děti to berou jako hru, nemají zájem o to, stát se herci. Kluci to dělají hlavně kvůli penězům a pro zábavu; znají ten tým, je to velmi bezpečné. Ída nad tím trochu víc přemýšlí a taky mi jako milovnice koní a výtečná trenérka pomohla vycvičit našeho psa Pandu – i díky ní ve filmu tak exceluje."
Přestože se Pálmasonova díla dotýkají univerzálních témat, nikdy se nesnaží o jednoduché odpovědi. Svět je v jeho podání vždy plný kontrastů: světlo a tma, láska a bolest, klid a násilí. Pálmason žije a tvoří mezi Islandem a Dánskem se svou ženou a třemi dětmi – a právě rodina je jeho největší inspirací i laboratoří lidských emocí.
Chci vyprávět z místa, kde mám kořeny
Nový film Hlynura Pálmasona, Co nám zbylo z lásky (2025), je tiché pozorování rodinného života pod mikroskopem. Zapomeňte na velká gesta a dramatické zvraty – tady se hraje o to, co zůstává, když láska pomalu mizí, ale rodina a děti nesmějí trpět. Pálmason se tentokrát zcela ponořil do současnosti a natáčí s vlastními dětmi, v autentických kulisách, bez umělých zásahů. Výsledkem je film syrový, ale zároveň něžný; melancholický, ale plný života.
Sledujeme rok v životě rodiny, která prochází rozchodem rodičů. Kamera je nenápadná, často jen tiše pozoruje, jak se v dětech i dospělých mísí smutek, vztek, ale i hravost a naděje. Pálmason odmítá jednoduché odpovědi: nikdo tu není jen viníkem nebo obětí, každý je složitý, zranitelný i silný zároveň. Film je postavený na drobných momentech, které tvoří mozaiku vzpomínek a pocitů.
Pálmasonova žena ve filmu ztvárňuje umělkyni, která se snaží najít smysl v nové životní situaci, zatímco její bývalý partner, rybář, zápasí s pocitem ztráty a vyloučení. Děti mezitím staví figurínu rytíře a střílejí po ní šípy... Hudba Harryho Hunta podtrhuje snovou atmosféru, která je však vždy ukotvená v realitě. Pálmason znovu dokazuje, že patří mezi nejvýraznější evropské autory současnosti. A jestli by chtěl do Hollywoodu, kdyby, čistě hypoteticky, dostal nabídku natočit Supermana nebo Spidermana? "Já na amerických velkofilmech vyrostl, jsem jimi odkojený. Až později jsem si zamiloval osobnější kinematografii evropskou. Nemyslím, že bych v blízké budoucnosti pracoval v Hollywoodu; zajímá mě vyprávění příběhů z místa, odkud pocházím, kde mám kořeny."
