Animace obsahuje všechny druhy umění, které lidstvo kdy vymyslelo, říká porotce Anifilmu Dillon Markey
Americký režisér, animátor, inovátor a držitel ceny Emmy Dillon Markey se podílel například na seriálu Robot Chicken nebo na krátkém filmu Fresh Guacamole, který byl nominovaný na Oscara. Na festivalu Anifilm, právě probíhajícím v Liberci, zasedl v mezinárodní soutěži krátkých a studentských filmů. „Satiru považuju za jednu z nejmocnějších sil, jakou může lidská mysl vládnout,“ říká. A taky vyvinul animační rukavici, která říká „Fucking awesome!“
Kudy vedla vaše cesta k animaci? Vím, že jste studoval na Hampshire College, byl jste stážistou v Celebrity Deathmatch, máte magisterský titul z experimentální animace na CalArts. Ale co byla ta původní jiskra, která zažehla váš zájem o animaci? Jak vzpomínáte na svoje první kroky a jak se ohlížíte za svým vzděláním v oboru?
Asi ve třinácti jsem absolvoval letní kurz na Duke Ellington School of the Arts ve Washingtonu, DC, kde jsem vyrostl. Byl to filmový kurz, ale jeden den jsme zkoušeli animovat plastelínu s kamerou bolexkou. Tehdy mě fascinovali Beavis a Butthead, a tak jsem zkoušel dělat nějaké blbůstky – padalo tam auto z útesu nebo něco. Strašně jsem se těšil, až to uvidím za tři týdny vyvolané, ale vypadalo to samozřejmě strašně. To byla moje první animace.
Jak jste pokračoval?
Na střední mě zajímala fotografie, ale byl jsem dost děsný student. V sedmnácti jsem zašel na výstavu Alexandera Caldera v Národní galerii v DC a byl jsem unešený jeho drátěnými skulpturami. Úplně mi to změnilo pohled na svět. Hned ten večer jsem doma zkusil dělat něco podobného a najednou jsem dokázal „myslet rukama“, přetavovat svoje myšlenky do 3D objektů.
Svět umění jsem začal doopravdy objevovat na Hampshire College, kde jsem studoval na bakaláře. Jeden profesor na UMass mě propojil s lidmi, co dělali animovaný seriál Celebrity Deathmatch. Když jsem za nimi přišel na pohovor, viděl jsem poprvé v životě animační studio naživo a hned věděl, že jsem konečně našel to, čemu se chci v životě věnovat. I když jsem netušil, jak těžké to bude.
Na Anifilmu jste v porotě krátkých a studentských filmů. Jaký máte program vedle porotcování?
Budu samozřejmě na všech soutěžních projekcích své kategorie. Ve středu jsem měl retrospektivu svých filmů a ani nedokážu říct, jak poctěn jsem se cítil, že mi Anifilm tuhle příležitost poskytl. V pátek budu mít masterclass v Krajské vědecké knihovně. Chci mluvit obecně o animaci a o tom, jak vyžít newtonovskou fyziku pro vytváření pohybu. Hned pak mám naplánovanou industry party AniJam v BG Klubu. Bude to super: budeme animovat všichni pohromadě bez tlaku a plánů. Jsou jen tři pravidla: hoď sebou, nemysli a nic nemaž. Když se pět lidí na pódiu snaží dělat jeden frame za deset vteřin, bývá u toho veselo. Základní myšlenka je odstranit tlak na vytváření „dobré animace“ a nechat ruce, aby mozku řekly, co chtějí vidět. Budeme mít tři sety. Městskou dekoraci, která hrála ve filmu Kristiny Dufkové Život k sežrání. Pak kabaret, který věnovalo UMPRUM, chtěli ho vyhodit. A třetí set je jako fotobudka pro pixilaci s pozadími, co pořídila NASA nedávno z Měsíce.
Jsou animační párty běžná věc?
Dělával jsem je v Los Angeles s lidmi ze seriálu Robot Chicken, z kanálu Cartoon Network, s muzikanty a dalšími blázny. Takhle jsem se taky seznámil s lidmi z kapely Nekrogblikon; video k jejich songu Fiend, které jsem natočil s Brandonem Dermerem, běží na Anifilmu v sekci klipů! Tyhle párty ale probíhaly jen u mě v obýváku, tak se těším, až je vyzkouším ve větším prostoru. Představuju si to tak, že lidi budou spolu animovat podobně jako když hrají kuželky nebo šipky. Vždycky říkám, že spolupracovat je lepší než soutěžit.
Na osmé sezóně Robot Chicken jste působil jako hlavní animátor. Další věc, která vás proslavila, je kraťas Fresh Guacamole, nominovaný na Oscara, který jste režíroval s umělcem jménem PES. Co jste se na těch projektech naučil?
To, co mě naučil PES, mě pořád inspiruje na každodenní bázi. Praktikuju to vlastně ve všem, co dělám. PES je tvůrce a výsostný autor, který podle mě svět umělecké animace zásadně ovlivnil. Byl jsem jeho fanouškem, když mě oslovil, abych mu Fresh Guacamole pomohl „upéct“. Na jeho filmu Fireworks jsem postavil svoji diplomku, takže jsem byl ze spolupráce s ním nadšený. Udělali jsme toho spolu víc. Klíčová slova jsou u něj pečlivost, trpělivost a vytrvalost vydržet u něčeho tak dlouho, dokud to netrefíte správně. Jeho důraz na detail je neuvěřitelný. Jednou jsem se ho zeptal, jak si vybírá nápady, které bude rozvíjet. Řekl: „Vybírám si ty věci, kvůli kterým by můj mozek ječel, kdybych je nedělal.“ Tím se od té doby řídím i v životě.
A Robot Chicken?
I tahle série měla velký vliv na to, jak přistupuju k věcem obecně. Tyhle projekty vám přepíšou mozek – dělat deset let v kuse animaci pro televizi na věcech jako Mary Shelley's Frankenhole, Vánoční speciál SpongeBoba v kalhotách, Buddy Thunderstruck, Supermansion a dalších. Pracují na nich štáby třeba o 150 lidech a pozorovat je je neuvěřitelná škola. Jsou zvláštní týmy na světla, na dekorace, na umisťování loutek... Pro mě ale byla zásadnější zkušenost z Robot Chicken – totiž že animace může být uvolněná, ulítlá, praštěná. Může vypadat jakkoliv, pokud v ní funguje vtip. Měli jsme volnost vyzkoušet si spoustu věcí. Úplně to změnilo můj pohled na svět a možná mi to i posunulo vnímání reality.
Na webových stránkách máte svou zajímavou přednášku o punk rocku, Janu Švankmajerovi a totalitarismu. Setkal jste se se Švankmajerem někdy osobně?
Díky, že jste si to přečetl! Přednesl jsem to na Hampshire College krátce po prezidentských volbách v roce 2016. Na campusu byla tehdy dost vypjatá atmosféra, lidi propadali zoufalství. Švankmajera jsem obdivoval a studoval léta, hlavně to, jak za temných časů maskoval satiru surrealismem. Považuju satiru za jednu z nejmocnějších sil, jakou může lidská mysl vládnout, a tak jsem pro studenty připravil tuhle řeč o tom, že pero je silnější než meč. A chtěl jsem i zdůraznit, že Amerika v roce 2016 nebyl první případ, kdy došlo k takovéhle... úzkosti, nebo jak to nazvat. Snažil jsem se popsat dění v totalitním Československu s respektem a snad jsem v tom aspoň trochu uspěl.
A s Janem Švankmajerem bych se chtěl setkat opravdu moc. Poprvé jsem do Prahy přijel před dvaceti lety jako stážista přes instituci CalArts. Pracoval jsem v Bubenči na filmu Night Fisherman; natočil ho Joseph Cahill, který se podílel na Švankmajerově Otesánkovi. Na tomhle projektu jsem se seznámil se svou manželkou Sandou, takže je pro mě Švankmajer dost zásadní.
Na svém webu se také označujete jako „umělec, animátor a inovátor“. Vaší zásadní inovací je přizpůsobení Power Glove, zapomenutý ovladač konzole od Nintenda, pro animaci. Pořád ještě říká „Fucking awesome!“, když s ní uděláte fist bump?
No jasně! Když děláte fázovou animaci, musíte ovládat počítač přímo ze setu. Abyste mohl dělat jednotlivá políčka a měl kontrolu nad tím, jak posouváte loutku, potřebujete s počítačem pořád interagovat. A ty sety bývají velké a komplikovaně nasvícené a chodit po nich sem a tam je nebezpečné. Nebo vás to přinejmenším zpomaluje a frustruje, pořád hledáte klávesnici nebo čím to ovládáte... Když mi PES dal tu radu ohledně toho, čemu se mám věnovat, zrovna jsem animoval jeho film Black Gold. Bylo na něm hodně animace ve velkém i malém měřítku a probíhalo to v zatemněném skladě. Hned jsem si tu radu vzal k srdci, to samé odpoledne koupil Power Glove na eBayi a začal přemýšlet, jak to zaonačit, aby dělala, co potřebuju.
A přišel jste na to?
Trvalo mi to dva roky, kdy jsem bral inspiraci od různých lidí. Pomohl mi hlavně můj kamarád, elektrikář Tony. První, na co jsme Power Glove použili, byla epizoda animované show Friendship All-Stars Jacuzzi, ve které Bill Gates a Shigeru Miyamoto z Nintenda kvasí ve vířivce. Tuhle epizodu a dokument Playing With Power o vzniku té rukavice mi Anifilm promítl. Jsem pyšný, že jsem svoji Power Glove používal tak dlouho, že už skoro nefunguje. Vždycky studentům říkám, že pokud je ještě možné loutku animovat, asi zatím nehrála dost. Ale už pracuju na nové verzi Power Glove, která bude ještě lepší. Když teď žiju v Česku, mohla by říkat „Zatraceně dobrý!“
Vyvinul jste taky Ride DNA, držadla na cyklořidítka, kterými můžete ovládat mobil. Zdá se, že máte rád „držíte věci pevně v rukou“, což k loutkové animaci sedí. Jaký je váš postoj k CGI, umělé inteligenci a digitálním technologiím obecně?
Díky za zmínku o řidítkách Ride DNA! Je to můj srdeční projekt, vložil jsem do něj hodně úsilí. Ta řidítka jsou cool a každou chvíli je vypustíme do prodeje! Chovám velkou víru ve svépomocné hnutí DIY („do it yourself“, udělej si sám – poznámka autora). Vlastně jsem tímhle způsobem přistupoval i k filmařině a i proto tíhnu k fázové animaci: spojuje spoustu různých druhů umění s vědou. A s každým novým projektem musíte znovu přijít na to, jak co udělat. Nádhera! A CGI je neuvěřitelný nástroj pro animování, ale nesmí se nadužívat, nesmí vést k lenosti. Věřím, že by lidé měli být víc „animačně gramotní“, aby dokázali poznat, kdy za animací stojí jen úspora nákladů a kdy skutečná tvůrčí myšlenka. A to samé se začíná týkat i AI. Celkem se v technologiích orientuju, a tak mě týrá, že se AI používá ke generování třetiřadého materiálu nebo k vykrádání umělců bez kreditu a honoráře. Ale na druhou stranu AI používám pro programování své nové Power Glove.
Co vás přivedlo do Prahy? Jak dlouho tu žijete?
Jak jsem říkal, potkal jsem tu na place filmu Night Fisherman svoji ženu Sandu Lozančić. Pochází z Prahy, před deseti lety se odstěhovala do Los Angeles a vzali jsme se. Vždycky jsme ale věděli, že jednou budeme žít i v Praze. Sanda vyrábí úžasné kostýmy pro loutky a dělala skvělé věci i na Robot Chicken. Hodně spolu spolupracuje, vytvořila třeba loutku Johna Goblikona a její kostýmy pro ten náš klip pro Nekrogoblikon. Českou animaci a komunitu na ni navázanou jsem vždycky obdivoval a když jsem v posledních letech viděl filmy jako Myši patří do nebe nebo Život k sežrání, cítil jsem, že místní scéna dostává nové vibrace. Cítil jsem to třeba i ve studiu, kde vzniká seriál o Patovi a Matovi, jsem z té atmosféry nadšený. Viděli jsme tu se Sandou nové příležitosti a zdroje inspirace a cítili jsme, že můžeme taky něčím přispět. Přijeli jsme do Prahy v prosinci 2024 a vytvořili jsme si doma malé animační studio.
Na čem teď pracujete?
Momentálně jsem posedlý technikou Front Light Back Light (týká se separace loutky od pozadí – poznámka autora) a zkouším její možnosti. Spolupracuju taky s režiséry, studii a dalšími umělci, kteří v Praze působí. Ve Vinohradském pivovaru jsem natočil video s Lovesong Orchestra a Závišem, doufám, že s nimi budu spolupracovat i dál. Podal jsem žádost o grant na Státní fond audiovize, což byl dost náročný proces, ale zase mi velmi pomohl ujasnit si svůj záměr. Dělám na spoustě vtipných projektů, třeba na hororové komedii s animovanými triky s režisérem Richardem Karpalou. Richarda mi představil herec Zach Cregger když v Praze točil Resident Evil; Zach je můj kámoš ještě z Washingtonu.
Mám pocit, že vám hodně záleží na předávání svých myšlenek, na sdílení a edukaci. Líbilo se mi třeba vaše instruktážní video o Power Glove z festivalu Pixelatl. Učíte?
Dělal jsem workshopy na FAMU a UMPRUM, doufám, že jich bude víc. Je tu tolik úžasných škol a talentovaných studentů! Taky poskytuju individuální lekce na míru. Animátor Bruce Bickford, se kterým jsem se seznámil na Calarts, říkával: „Oba víme, že animace je ta nejdůležitější věc ve vesmíru.“ Každé ráno mi to zní v hlavě. Klíčové téma mi připadá animační gramotnost, přitom se o ní vůbec nemluví. Animace je něco, s čím se setkáváme každý den na stovku způsobů. Cpeme ji dětem, abychom od nich měli pár minut klid. Je účinným nástrojem propagandy, usnadňuje závislost na audiovizuálním obsahu. Ale zároveň jsou v ní zahrnuté všechny druhy umění, které lidstvo kdy vymyslelo. Dokáže vzbuzovat radost a přinášet naději a vytvářet sdílené vzpomínky, které přetrvají celé životy a přecházejí i z generace na generaci. Připadá mi krátkozraké přehlížet něco tak efektivního a všeprostupujícího zejména ve výuce.
Na co se při výuce animace soustředíte?
Hlavně na ovládání pohybu. Ne nutně na vytvoření co nejjemnějšího nebo nejrealističtějšího, ale na to, abychom pochopili, proč jeden druh pohybu vypadá takhle a druhý jinak. Když od animace oddělíme všechny umělecké formy, zbude nám pro vytváření iluze pohybu newtonovská fyzika. Jakmile ji ovládnete, můžete se odpíchnout k vytváření stylu a nuancí.
