Fotograf luxusu Jiří Lízler v sedmém nebi. Za pětihvězdičkovými hotely jezdí po celém světě
Jeho snímky se objevují v mezinárodních edicích časopisů jako Vogue, Vanity Fair, Condé Nast Traveler, Forbes nebo Harperʼs Bazaar, ale je samouk. Špičkové hotely vyjíždí už rovnou dekádu fotografovat do všemožných koutů světa z podkrkonošského města Jilemnice v okrese Semily. Fanda do airsoftu a bývalý policista Jiří Lízler (34) má v portfoliu globální hotelové giganty, jako jsou Ritz-Carlton, St. Regis, Hyatt, Marriott nebo EDITION Hotels; pětihvězdy, crème de la crème. V aktuálním čísle Reflexu, 16/2026, si na šesti stranách prohlédněte jeho realizace a přečtěte si rozhovor s ním. Zde je několik bonusových otázek, které se na papír nevešly.
Jak se v tomhle oboru vůbec může dostat takhle vysoko člověk, který fotku nevystudoval? Jaké přednosti, vlastnosti, schopnosti vás dostaly na špičku? Čím se od konkurence lišíte?
Techniky, které jsem používal, byly v mých počátcích před více než deseti lety novátorské. Moje používání blesku, suplementace nedostatku venkovního světla. Hoteliéři si to potom řekli mezi sebou, protože každý zná každého – asi jako v jakémkoli odvětví. Podle mě to není jen o škole, kterou vystudujete, ale o přístupu a vytrvalosti. Musíte prostě nakoukat tisíce kvalitních fotek a pak to zkoušet. Bez určité tvrdohlavosti a cílevědomosti ani člověk se super školou není schopný se dostat tak daleko, když to vzdá. Ale protože se jedná o práci s lidmi, musíte si také vybrousit sociální dovednosti a najít rovnováhu mezi tím, co je dobré pro fotku a kdy ustoupit klientovi.
Jak jste v sobě objevil fotografa?
Jednoduše mě bavilo koukat se na fotky v časopisech a na internetu – líbily se mi krásné interiéry, toužil jsem se jim nějak přiblížit. Musel jsem se k tomu profotit. Dělali jsme kdysi s klukama airsoft, pobíhali jako patnáctiletí s kuličkovkou po lesích v okolí Jilemnice a utíkali před hajnými; bavila mě bojová umění, armáda, policie, zbraně. Házeli jsme po sobě slzný plyn a soutěžili, kdo v tom vydrží déle – prostě takové ty zábavné věci, co někdy kolem roku 2007 puberťáci dělali. V té době se začala online objevovat taková polovojenská videa; když je airsofťák dobře oblečený, vypadá to jako cvičení reálné armády. V Holešovické tržnici, v Alze, jsem si koupil Canon 550D, v té době stál asi 16 tisíc korun, a chtěl jsem nás v tom lese při bojích nahrávat, tvořit akční sestřihy s hudbou. Koupil jsem si tedy tu zrcadlovku a na YouTube začal studovat tutoriály, instruktážní videa. Telefony v té době vůbec nenatáčely dobře a digitální zrcadlovka byla nejlevnějším způsobem, jak docílit co nejlepší kvality. Mám ji doteď doma.
Jak často ústředí těch nejlepších hotelů své prezentační snímky mění?
Minimálně, třeba jednou za deset let. Záleží na tom, jak moc a jak často se hotel renovuje. Jsou ale i výjimky. Například v Ománu v hotelu Al Mouj Muscat St. Regis. Myslel jsem si, že ho nafotím jednou nebo dvakrát, ve skutečnosti jsem tam byl už asi pětkrát. Soustavně totiž přidávají nové věci, které chtějí na fotografiích mít.
Má vaše práce nějakou high season a naopak off-season?
Fotíme na obou polokoulích, takže mám pořád někde něco, ale leden a únor jsou v pohostinství a v hotelnictví obecně mrtvé měsíce. Na druhou stranu právě v těchto měsících posílám velké množství cenových nabídek, protože mám čas sedět u počítače a přemýšlet. A, samozřejmě, udělat si s dcerou a s manželkou prázdniny v Římě, který si konečně projdeme jako normální turisti, aniž bych s sebou musel tahat foťák. Dělá mi radost spát i na soukromých cestách v dobrých hotelích, kde host dostane své soukromí, skvělou postel a super snídani. To je to nejdůležitější.
Jak typicky odevzdáváte své dílo?
Co klient vidí, to dostane. Aby se to nacenilo, potřebuju vědět, kolik fotografií by rádi měli. Po telefonátu se zadavatelem mi přijde excelová tabulka, kde mám počet fotografií. Standardní momentálně bývá čtyřicet, ale máme teď zakázku i na 115 fotek. A já ze zkušenosti vím, že těch 115 fotek pro mě bude minimálně jedenáct dní práce. Tudíž jedenáctkrát vynásobím svoji denní sazbu a připočtu dopravu a asistenta. Dorazíme den předem kvůli možným zpožděním na cestě a jetlagu, který je v oblasti EMEA, což je Europe, Middle East, Africa, jen třeba tříhodinový, i Kapské Město má od nás časový rozdíl pouhé tři hodiny. Na místě si řekneme, co by mělo jak být a kdy to budeme fotit, vše si projdeme a zapíšeme to do itineráře. Z toho pak víme, že za hodinu musíme být tam a tam a tady musí být tohle připravené. Relevantní týmy – inženýring, tým restaurace, evenťáci – dostanou seznam věcí, které musejí být připraveny. Miluju v tomhle ohledu Němce, ti jsou ultra přesní, a co slíbí, to splní. Američani bývají byrokrati, všechno musí být na papíru, ale pak to třeba není tak dobře připravené. A zajímavé je, že i když pracuju řekněme v Saúdské Arábii, nepracuju se Saúdy. Dost často to jsou mezinárodní týmy – tamhle ten je z Británie, tenhle ze Singapuru, tenhle z Filipín.
Mají hodně různou štábní kulturu? Narážíte na kulturní bariéry?
Fotím pro hotely kategorie luxury a ultra luxury a tenhle segment hospitality sectoru, a nejen on, je velice pestrý, mezinárodní. Nestane se mi, že bych šel do hotelu, který je, já nevím, košer. Je udělaný vždy tak, aby tam mohl spát šejk i Bill Gates. A ne, moje manželka v Saúdské Arábii nebude chodit spoře oděná v bikinách, což už by mimochodem v těch hotelech určitě šlo. Respektujeme místní zvyky.
Existuje značka, ať už hotelu, nebo produktu, pro kterou byste opravdu rád dělal?
Mám teď políčeno na Asii, na Dálný východ. Singapur je moje vysněná destinace. Z hotelových řetězců mě lákají rezorty Aman a One&Only. A také bych chtěl posunout dál podcast Fotka jako řemeslo, který děláme s manželkou – máme přes šedesát epizod a pořád nás to baví.
V aktuálním čísle Reflexu, 16/2026, si na šesti stranách přílohy EXTRA Bydlení prohlédněte snímky Jiřího Lízlera a přečtěte si rozhovor s ním.
