Zápasník MMA Procházka: Někdy je pro mě zkrátka těžké učit se být... Jak to říct? Být tou sviní
Jako by před čtyřmi roky vyhrál olympiádu. Jiří Procházka je zápasníkem MMA, tedy smíšených bojových umění, a v červnu 2022 se mu podařilo získat titul UFC, světově nejprestižnější organizace tohoto sportu. Většího úspěchu dosáhnout nelze. Navíc to dokázal jako vůbec první Čech v historii. Už 11. dubna v Miami se pokusí o trůn polotěžké váhy znovu zabojovat. A jen o dva dny později se má stát poprvé otcem. „Bude to hodně energie v několika dnech, ale takový život mám rád. Když se střídají dny, kdy je klid, se dny, kdy ze sebe člověk musí vydat maximum,“ říká nejúspěšnější český bojovník, jenž dokázal oslovit svět nejen unikátním stylem boje, ale také – nebo možná hlavně – svým charakterem.
Budete znovu bojovat o titul UFC. Ale co pro vás vlastně znamená, že jste se stal v roce 2022 vůbec prvním českým světovým šampiónem MMA?
V tu dobu, kdy se to stalo, tak jsem si to ani pořádně neuvědomoval. Jsem proto vděčný, že mám možnost tu cestu jít znovu. Snažím se si víc uvědomovat i vše, co zápasu předchází, každý trénink, veškerá jednání s UFC… Aby to nebylo jako minule, že to zkrátka přišlo a nedokázal jsem to ani ocenit.
Vše se odehrálo moc rychle?
Ano. A ani jsem si toho pořádně nevážil. Zpětně je to pro mě velké ponaučení a chci se toho vyvarovat. Chci si to pořádně užít. Lépe řečeno: pořádně to prožít. Opravdu naplno.
Určitě vám v umocnění toho aktuálního období pomáhá i fakt, že se v polovině dubna stanete poprvé otcem, že?
Rozhodně. Nedávno jsme například vybírali kočárek a mně při tom došlo, že už to není žádná legrace. Už se to opravdu blíží. Vítej v realitě! A je to opravdu takové krásné zpřítomnění.
Když jste se dozvěděl, že se stanete otcem, co to pro vás znamenalo?
Dozvěděl jsem se to vloni na začátku srpna a v tu chvíli jsem nevěděl, jak reagovat. Protože to bylo něco tak nového, ale zároveň něco, na co se celý život těším. Beru to jako opravdu velkou zodpovědnost, ale hlavně radost. Sám netuším, co všechno s tím ještě přijde. Ale v tu chvíli jsem byl šťastný. Opravdu vnitřně ohromně šťastný. A tak nějak mi došlo… Nechci říct, že hraní v životě skončilo, protože to nekončí nikdy. Ale je to taková nová úroveň dospělosti. Budu v roli otce, kterého jsem sám od šesti let neměl. Nicméně chci vše nechat vyplynout a věřím, že vše přijde, jak má.
Narodí se vám dcera. Vy už jste ale vlastně v životě převahu žen doma zažil, od šesti let jste totiž žil jen se svou maminkou a sestrou. Co myslíte, že vám to dalo do života?
Hlavně emoce, pocity. Člověk se rozhoduje víc na základě toho, jak to cítí. Což je dobré jak kdy. Emoce a srdce… Jak říkají vždy fotbalisté, že je třeba do toho dát srdíčko, tak to vlastně znamená umět tam odevzdat vše. Na druhou stranu logikou se zápas dá odvést mnohem chytřeji, ale musí se jít často proti těm emocím a pocitům, proti tomu, co člověk cítí, že by měl udělat. A já věřím, že tyto dvě sféry se musí doplňovat.
Jsou tedy někdy emoce i na obtíž? Protože vaším posledním soupeřem, kterého jste poslal k zemi až ve třetím kole, byl Khalil Rountree. Po zápase jste říkal, že vám byl sympatický, a tak vám ho bylo vlastně líto a drželo vás to v boji zpátky, je to tak?
To je pravda. Někdy je pro mě zkrátka těžké učit se být… Jak to říct? Být tou sviní. Můj dědeček z matčiny strany to tak měl taky. On měl doma krom babičky tři dcery, takže byl doma jediný chlap. A neuměl lidem říkat ne. Vždy hledal cestu, jak vše vyřešit v klidu. A pro mě je někdy také těžké říkat ne. Být na lidi občas tvrdší a stát si za svým, když se mi něco nelíbí. Ale musím se to učit. O tom je život, umět to vybalancovávat.
Kolují různé odhady, kolik činí odměny zápasníků v UFC. Ale sama organizace výplaty nesděluje. Můžete přiblížit, jak na tom jste, a jak jste spokojený?
Teď, v průběhu přípravy, jsem vlastně s UFC podepsal i nový kontrakt na osm zápasů. Nechci být konkrétní, co se týká výše odměny, ale jsou to vyšší stovky tisíc dolarů. Mohu říct, že jsem spokojený, i když bych si na této úrovni představoval i víc, když například vidím, kolik se platí v boxu. Mohly by to být klidně i milióny dolarů.
Proč vlastně zápasíte?
Protože tím můžu vyjádřit své bytí. Protože pohybem a fyzickou námahou se dostávám… Sám sobě na kobylku. To byla vůbec moje první motivace, že jsem chtěl něčím vyjádřit sebe.
Jak se v boji poznáváte?
Ve chvíli, kdy se překonávám v těžké situaci, dostávám pod kontrolu svou pozornost. Abych se nesoustředil na bolest, ale na to, co chci dělat. Abych dotáhl ten čin do vítězného konce. Ať už ve sparingu, v boji se soupeřem, nebo třeba při zvedání závaží. Vlastně si pořád podmaňuji sám sebe.
Kdy jste přišel na to, že vám zápasení tohle dává?
Tak nějak po prvních trénincích v Jetsaam Gymu v Brně, kde jsem trénoval thajský box a poprvé si tam pořádně máknul. Po tréninku jsem se ještě vybouchal do boxerského pytle a odcházel s naprosto úžasným zadostiučiněním, skvělým pocitem, že jsem do toho dal všechno. To mi bylo tehdy největší odměnou.
Je o vás známé, že jste v sobě měl vždy rvavost a začínal jste potyčkami na diskotékách s kluky, kteří měli stejné nastavení. Co ale říkáte na případy profesionálních bojovníků, kteří se občas perou na veřejnosti?
Důležité je mít správné vedení trenéra. Nicméně ať už člověk chce, nebo ne, tak když se bojovým sportům věnuje fakt upřímně ze sportovní stránky, podobné excesy přirozeně vymizí. To je jednoduchá rovnice. Protože díky bojovým sportům získáte sebevědomí a nemusíte se poté už nikde jinde testovat. Možná si to někteří chtějí někde mimo ring občas ještě vyzkoušet, ale to pak přirozeně vymizí.
Takže myslíte, že případy zápasníků, kteří se perou i někde na veřejnosti, jsou spíše vzácné?
Určitě. Lidé jsou samozřejmě různí, v základu je ale v každém z nás dobro. Jen se občas tím způsobem, jak dotyčný žije, jeho osobnost pokřivuje a míjí tu pravou cestu.
V dobách puberty, kdy jste se začal prát na diskotékách, jste si prý dokonce vedl jakýsi „deník rváče“. Jak to vypadalo, co jste si zapisoval?
Psal jsem si, kdy a kde byla nějaká rvačka a co se stalo. Mnohdy úplné nesmysly. Jaké techniky jsem použil, co jsem dělal, jak to probíhalo, jak jsem se u toho cítil. Pak jsem si všechno začal zapisovat do takové knížky a postupně mi dávalo větší smysl zaznamenávat si postřehy z přípravy, ze sparingů. Uvědomovat si díky tomu své chyby, šlo vlastně o introspekci. Zkoumání své mysli.
Ještě pořád si tedy takové záznamy vedete?
Ano, stále si vedu zápisky, co jsem dělal a nedělal dobře. Důležité třeba je projít si po každém dni věci, které si chci zachovat a které ne. Do celé přípravy si dávám body, která mám dodržovat i kterých je třeba se naopak vyvarovat, protože jde například o nějaký zlozvyk. A takto je nutné neustále pracovat, protože uvědomění toho všeho je klíčem.
A jaké to je, podívat se s odstupem času na starší zápisky?
Občas už tomu ani… Ne že nerozumím, ale není to úplně čitelné. Mám tam zapsané i tipy, jak trénovat, a do toho mé vlastní názvy k různým cvikům. Jako třeba stírač, bleskodynamit nebo silorozdrt.
Dokázal jste si i pod takovými výrazy po čase něco vybavit?
Jasně že jo. Všechny tyhle věci vyjadřovaly třeba rozpoložení v těle. Jakým způsobem se k tomu stavět v mysli, emočně. Na jakém stupni v sobě držet odvahu a tak.
Vybavují se vám takové výrazy i třeba během zápasů v UFC?
Ty přístupy v sobě máte zajeté tak, že samy vyplynou.
Myslel jsem, že byste si řekl: Soupeře jsem dostal na bleskodynamit…
Ano. A přesně bych dokázal popsat situaci od začátku do konce v každém zápase. Jsem v souboji, ale zároveň při tom musím sledovat sám sebe, abych se dokázal korigovat. Jak píše samuraj Musaši v Knize pěti kruhů: uvědomovat si stav věcí. To znamená, že dokážu mít odstup od sebe, podívat se, v jakém jsem rozpoložení, fyzickém a energetickém. A pak řešit i soupeře – kde jsou jeho silné stránky, v čem slabé. Jak na něho můžu vyzrát nebo zda to nechám jen tak plynout a prostě bouchám. A jak je to z tréninků všechno najeté, rychle se vám vše vybaví a dokážete to uskutečnit.
Říkáte, že je to, jako byste sám sebe při zápase vlastně sledoval. To je jak z knihy Cesta pokojného bojovníka bývalého špičkového gymnasty Dana Millmana. Máte opravdu pocit, jako byste viděl sám sebe třeba z ptačí perspektivy?
To je vrchol strategie. Vnímat sám sebe jako nástroj a zároveň si uvědomovat absolutně bez námahy nejlepší postup. Jako by vám nápady přicházely shůry a vy si pak jen vybíráte, který z nich využijete. A jde to vlastně samo, jen je třeba být úplně naplno v přítomném okamžiku. Aby nevznikala nějaká prodleva.
Mimochodem jaké to vlastně je vědět, že jste nebezpečný? Respektive můžete být, kdybyste chtěl?
Už jsem to přijal jako svou cestu. Takže to tak neberu. Člověk si je vědom svých zbraní, možností, co se může stát. Ale o to větší mu to dává sebejistotu a kontrolu nad situací. S láskou o to větší může přijmout okolí, protože se sám cítí bezpečně. O to může být uvolněnější.
Dokáže vás ještě něco vytočit? Nebo už jste došel tak daleko, že vás nic nevykolejí?
Ale ano, dokáže. To jsou nevědomé situace. Vždy mě to vrací zpátky, abych si připomínal: Sakra, ještě pořád je třeba na tom pracovat a snažit se udržovat ve stavu vyrovnanosti. A stojí to za to. Byť je to někdy náročné. Výsledkem je mistrovství v ovládání mysli, své pozornosti. Což mě motivuje ze všeho nejvíc.
Nicméně viděl jsem párkrát vaše sparingy a zdálo se mi, jako byste v sobě v tu chvíli tlumil absolutní dravost. Pletu se?
Je to tak, nerad spáruji úplně naplno. V okamžiku, kdy do toho vlítnu naplno, tak jdu cíleně ublížit a nejde to jinak. V MMA se vítězí tím, že protivníka absolutně sundáte, konec. A tuhle přímou cestu vždy vidím, cítím a je velké lákadlo se jí vydat. Udeřit ve správný okamžik, prostě ublížit. Ale při sparingu se třeba i čím dál tím raději zasměji, jsem uvolněný a absolutně kontroluji údery, nedotahuju je. Vím, že na to mám, ale dám to až do zápasu, kde je vše povoleno.
V jednom rozhovoru jste ale dokonce řekl, že je v rozporu s vaším nastavením jít a někomu ublížit.
Je to tak, ano.
Pravdou je, že mimo klec působíte jako veliký dobrák. V zápase jste ale dravec.
Dělám, co je potřeba.
Takže jednou byste se rád obešel bez boje?
Uvidíme, jsem sám zvědavý, na jaké formy překonávání soupeře ještě přijdu. Protože je jich nespočet. A násilí by mělo být až poslední. Tím nechci říkat, že bych tam šel a nějak protivníka ukecával. Ale strategie můžou být různé a v lidských silách je tolik možností, až je to k nevíře. Základem však zůstává, aby si válečník, bojovník, podmanil sám sebe a cestu přímého a jasného vítězství nad druhým. V konfliktech je nejlepší druhého přemoci bez použití fyzického násilí. Ale v MMA je fyzické překonání podstatou.
A vy s tím máte už trochu morální problém?
Z hlediska toho, jak se snažím dívat na život a jak na sobě i duchovně pracuji, vidím tu marnotratnost v ubližování. Naproti tomu v sobě tak nějak cítím, co je mi přirozené: že prostě chci jít a vyjadřovat se skrze pohyb. A fakt, že je to tvrdší formou, nyní přijímám. Prostě to tak je a snažím se v tom vidět motivaci a cestu. Rozvíjet se, vidět všechny parametry, jako je dech, fyzická kondice, technika, všechny tyto prvky… Ještě nejsem v boji na nejvyšší možné úrovni, takže musím jít a ubližovat.
Vždy se hrdě hlásíte k Hostěradicím, tedy obci, v níž jste vyrůstal. Co myslíte, že vám právě toto místo dalo do života?
Hostěradice mi toho daly do života hodně. Mnoho skvělých věcí, radosti. Zároveň ale i mnoho… Takových těch démonů. Ať už to byla smrt otce, občas nějaké rvačky, občas nějaká šikana. Všechny tyto věci mě ale formovaly do osoby, kterou jsem dnes. Hostěradice jsou pro mě hlavně rodina, přátelé, pokoj v srdci, který si tam mohu vždy dobít a jít s ním do celého světa.
A jak vás ovlivnila brzká ztráta tatínka?
Určitě výrazně ovlivnila. Jednoznačně bych nebyl tam, kde jsem. Je to něco, co zásadně ovlivnilo mou kariéru. A věřím, že v tom všem je nějaká vyšší moudrost a vše je, jak má být. Táta zemřel ve dvaceti osmi letech, ale já jsem přesvědčený, že žiji svůj život i s jeho silou.
Vy už vlastně dlouho nejste jen zápasník, ale i podnikatel. Máte svou značku BJP. Jak jste si na to zvykl a jak vás to baví?
Stále si zvykám a stále je to o učení. Důležité je nesedět jednou p**elí na několika židlích. A proto si stále buduji a starám se o vztah s lidmi, které zaměstnávám a s nimiž spolupracuji. Chci dělat věci upřímně, naplno a totéž se snažím probouzet i u ostatních. Nicméně je to stálý proces, člověk se pořád učí.
Máte také vlastní nadaci, s níž se snažíte pomáhat zejména nemocným. Často onkologickým pacientům. Kdy vás napadlo, že se něčemu takovému začnete věnovat?
Došlo k tomu hned na začátku UFC. Měl jsem zkrátka nutkání vracet něco nazpátek. Mám rád Arnolda Schwarzeneggera a ten v jednom z motivačních projevů říkal, že je potřeba dávat něco nazpět. A když člověk něco vrací zpět, tak tím sám sobě přizná, že má dostatek a může tak dávat druhým. Navíc vím, že i mně mnoho lidí pomáhá, za což jsem vděčný. Lidi by si měli pomáhat.
Jeden příběh vaši nadaci celosvětově zviditelnil. Americká fanynka Ashley si nechala před onkologickou léčbou udělat stejný bojový účes, jaký jste tehdy nosil. A když o vlasy přišla, tak jste se rozhodl jít také dohola a daroval jste 50 tisíc dolarů ve prospěch onkologicky nemocných. Víte, jak na tom Ashley je, jste v kontaktu?
Ano, finálně završila léčbu, je zdravá a šťastná. Dokonce začala sama trénovat thajský box. Ona je advokátka a musím říct, že opravdu silná žena. Už při prvním setkání jsem z ní cítil, že to zvládá bravurně, že je to opravdu silný člověk. A to mě i osobně inspirovalo.
Po posledním zápase na turnaji UFC 320 vám trenér po výhře pověsil na krk růženec, který jste si přivezl z Mexika. Už jej ale nemáte, dostal jej další fanoušek, že?
Ano, šlo o Tomáše z Ostravy, kterému diagnostikovali nádor na mozku. Absolvoval už několik operací. Byl na tom hodně špatně a jeho přáním bylo, abychom se potkali. Tak jsme to domluvili, dojel jsem tam a při té příležitosti jsem mu dal svůj růženec. Byl zkrátka už potřeba jinde. Je z kostela Panenky Marie v Cholule. Víra je nejdůležitější.
Vaše hlavní heslo zní: Jít, věřit, dokázat… Jen to řeknu, hned zatínáte pěsti.
Ano, vím, co to ve mně evokuje.
A co? Co pro vás znamenají tato slova? Čím ve vás probouzejí energii?
Je to moje motto. Nebo spíše taková mantra. Ani ne proto, že bych to vyslovil a něco tím spustil.
Ale působí to tak. Jako byste si do některých slov schoval energii, a když je vyslovíte, dobíjí vás. Například: Vítězství!
To je pravda. Ale už se snažím, aby podobné věci nebyly ostatním lidem tak známé, proto jsem slova začal zaměňovat za symboly, které si vizualizuji, nebo za gesta, jež dělám. Podle toho se pak změní rozpoložení v mé mysli. A vůbec se podle toho cítím jinak i emočně. Takhle cvičím svou mysl, aby se jenom podle určitých gest proměňovala, jak potřebuji. Abych ji měl pod kontrolou. Ale abych vysvětlil ta gesta, v buddhismu se jim říká mudry, jedná se o různé obrazce znázorněné rukama. Mají určitý význam. Člověk si může udělat svoje, ale lepší je, když naváže na nějakou tradici muder, které už byly nějak vyjádřeny. Protože to s sebou fakt nese historii a sílu. Vždy je to však hlavně o tom, čemu člověk věří.
Vrátím se ještě naposledy k UFC. Budete zápasit 11. dubna v Miami. Ale 14. června se uskuteční turnaj ve Washingtonu, a to přímo v Bílém domě. Co na to říkáte?
Je to masakr, obrovská událost. Bojové sporty něco takového ještě nezažily. UFC turnaj v Bílém domě je opravdu úlet a dokazuje to, v jakém postavení ten sport nyní je. Asi se nechci úplně vyjadřovat k tomu, že to hodně vypovídá i o americkém prezidentovi. Donald Trump k tomu zkrátka tíhne.
Trochu to přeženu, ale dokážete si představit, že by se uskutečnil MMA turnaj i třeba na Pražském hradě?
Ne, to určitě ne. Už proto, že takovou náturu nemáme, nejsme takoví showmani. A nehodilo by se to ani eticky s ohledem na historii Pražského hradu. Na takovém místě mají být jiné události.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
