Ten nácek z Gerty Schnirch: „Takové role nerostou na stromech,“ vzpomíná Johann von Bülow s vděčností
Dvoudílný televizní film Gerta Schnirch dal herecké příležitosti nejen Barboře Váchové a Oskaru Hesovi. Postavu zlostného, surového, přes veškeré estétství a hudební talent primitivního otce skvěle zahrál německý herec Johann von Bülow, jejž známe nejen z mnoha německých televizních kriminálek, ale i z historických dramat typu V labyrintu mlčení, Elser či Ozonův Frantz, nebo z komedií jako Rande naslepo. Rozhovor s Johannem von Bülowem po pražské předpremiéře byl krátký, ale zábavný: kupříkladu budova ČT na Kavčích horách podle něj vypadá jako "nějaký mimozemský vesmírný kluzák". Gerta Schnirch, film režiséra Tomáše Mašína podle scénáře Alice Nellis, Ondřeje Gabriela a Tomáše Mašína, je inspirována románem Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch. Jeden z nejvýraznějších titulů původní dramatické tvorby ČT bude 4. února uveden na streamovací platformě HBO Max.
Co pro vás znamená role v Gertě Schnirch a jak souvisí s ostatními rolemi, které jste ztvárnil v převážně německých, ale i rozličných koprodukčních filmech?
Byl jsem velmi rád, že mi byla nabídnuta tak komplexní role. Takové role nerostou na stromech. Měl jsem tu čest ztvárnit postavu, která je na jedné straně opravdovým monstrem a hrozným člověkem, ale přesto je na ní něco, co můžete pochopit, s čím se můžete ztotožnit. A to jsem se snažil udělat, když mi byla role nabídnuta: najít způsob, jak i takovou osobu nějakým způsobem pochopit. Na začátku se se Schnirchem, milujícím manželem, který vede svého syna a dceru k umění, můžete trochu ztotožnit, i když se až příliš snaží být, ehm, součástí nové německé společnosti. Ten vnitřní rozpor, tu komplikovanost jako herec při výběru rolí hledáte. To vás láká, to je výzva!
Ale co Schnirch jako člověk? Na konci první části filmu, po více než hodině jakési expozice, se stane něco strašného a šokujícího.
Když jsem scénář četl poprvé, vnímal jsem to stejně jako vy, s odsudkem, v jakémsi morálním ustrnutí. Jenže jako herec, po opakovaném čtení své role, se snažíte najít způsob, jak to celé udělat realistické. Budujete si takové mosty mezi epizodkami v čase, abyste divákovi i sobě umožnil pochopit, jak se otec v danou chvíli dokázal zachovat právě takhle. V jedné scéně k sobě postaví a obejme svou ženu a jejich dceru a říká, že jsou jako sestry – chce udělat radost nemocné manželce a usmířit si dceru, ale bylo to strašně přehnané. Nahlédnete tak, co mohl cítit, když už nebyl sám sebou, a hledáte spojovací linie, abyste to, co se na plátně nebo obrazovce děje, učinili uvěřitelným – aby to nevypadalo, že se to stalo z ničeho nic.
Kdo vám nabídl scénář? Musel jste absolvovat konkurz na roli?
Jednoho dne mi zavolala moje agentura v Německu, že je tu tenhle český projekt a že uvažují o mně. Trvalo dlouho, asi půl roku, než jsem od nich dostal zprávu. Pamatuju si, že jsem jim po čase volal a ptal se: „Je to ještě aktuální, pořád to platí?“ – „Ano, ano!“ Dlouhé měsíce jsme o nich neslyšeli, ale poté konečně sehnali finance a já se v Praze setkal s režisérem Tomášem Mašínem, který mě předtím viděl v jiném projektu. Je skvělé, že v Evropě čím dál víc dochází k mezinárodním koprodukcím, takže vás pak mohou vidět v německo-francouzském projektu v České televizi… Ačkoli ten můj myslím běžel na Netflixu.
Vy jste ovšem hodně pracoval v České republice…
Ano, v letech 2018–2023 běžela Ponorka (Das Boot), velký mezinárodní televizní seriál, který se u vás natáčel. Dělal jsem tu i film pro německé kino a televizní snímky; hodně jsem natáčel hlavně v Praze. Ale v případě Gerty Schnirch to bylo poprvé, co jsem pracoval jen s českým filmovým štábem a českými kolegy – a pár fantastickými německými herci. Pro mě byla opravdu skvělá zkušenost být v té podivné budově České televize ze šedesátých let. Vypadá jako nějaký mimozemský vesmírný kluzák. Natáčeli jsme i ve studiu, a zatímco v Německu by bylo příliš drahé něco takového ve studiu natočit, protože by se muselo komplet celé postavit, tady je stále máte k dispozici! Všichni stavitelé, kostýmní oddělení a tak dále odvedli skvělou práci. Dostal jsem čtyři nebo pět kompletních kostýmů, které byly navrženy přímo pro mě. Takhle luxusní produkční možnosti prostě nemáte, když točíte normální televizní film v Německu.
Jaká byla atmosféra v týmu? Prý jste si velmi oblíbil představitelku hlavní role, šestadvacetiletou divadelní herečku z Ústeckého činoherního studia Barboru Váchovou.
Bára je opravdu úžasně milá. Mluvili jsme pořád anglicky; ona mluví perfektně anglicky, ale má i solidní němčinu. Vtipné bylo, že Kristýna Badinková, která hraje moji ženu, nemluví anglicky ani německy a já zase neumím česky. Museli jsme tedy komunikovat přes překladatele, což bylo někdy vtipné, protože jsme předstírali, že si rozumíme – je to česko-německá rodina. Ve skutečnosti ona mluví svým jazykem a já svým a předstíráme, že si rozumíme. Samozřejmě jsem věděl, co říká, protože jsem četl scénář. A fungovalo to, protože herectví je také o tom, že se navzájem sledujete, vnímáte gesta a posloucháte tóny mezi nimi.
Natáčelo se ve městech, kde k divokému přesunu Němců za hranice skutečně došlo; v Teplicích, Děčíně nebo v Brně. Jak jste jako Němec vnímal atmosféru? Bylo to pro vás emotivnější než pro české herce?
Ne, protože jsem se narodil v roce 1972 v Mnichově a vlastně jsem nevěděl, kolik Němců bylo po válce z České republiky vyhnáno. Bylo jich opravdu hodně a dozvěděl jsem se to, až když jsem točil tenhle film. Když vás coby Němce požádají, abyste se podílel na projektu, jehož tématem je vyhnání Němců jiným národem, je vaší první reakcí: „No, je to dobrý nápad? Protože kdo to všechno začal? Byli jsme to my!“ To jsem mohl udělat jen v rámci českého projektu, u německého bych to nikdy udělat nemohl. Když jsem vyrůstal, měli jsme pocit, že lidé z Landsmannschaftu se snaží vrátit něco, co se vrátit nedá. My byli ti, kdo to všechno začal! Došlo k nespravedlnostem a film je perfektně ukazuje. Myslím, že pro českou společnost bude důležité podívat se na tuto kapitolu naší společné historie, ale není na nás, Němcích, abychom vám říkali, jak se s tím vypořádat. Moje první reakce tedy byla: „Je dobré se toho účastnit?“ A jen proto, že to byl zcela český projekt, jsem se cítil v té roli dobře a velmi vítán Tomášem Mašínem a všemi ostatními kolegy. Hodně jsem pracoval v Itálii a Francii a je skvělá zkušenost pracovat s lidmi z jiných národů, protože se často dost naučíte: Aha, oni to dělají jinak?! Možná bychom to měli dělat taky tak!
Kolik dní trvalo natáčení?
Pro mě nějakých deset. Na celý projekt jsme měli jen 36 dní, což je v německé produkci nic. A výsledek je podle mého opravdu skvělý, celý štáb byl velmi efektivní a plánování bylo špičkové.
Vzpomínáte si na nějakou scénu, která byla pro vás osobně mimořádně emotivní nebo hluboká?
Po domácím koncertě v salonku rodiny Schnirchových jsem dal Báře strašlivou facku, jednu ze dvou. Je to stará herecká věc, takový trik, a já na tom s Bárou opravdu pečlivě pracoval, abych jí neublížil. Nakonec jsme si z toho dělali legraci, říkala: „Dej mi už tu facku, vraž mi tu facku!“ A já: „Ne, ne, takhle to prostě nemůžeme udělat! Musíme trénovat, abys měla uvolněnou hlavu.“
Co vás čeká po této premiéře? Jistě jste po konci natáčení Gerty Schnirch natočil dvě tři další věci ještě v roce 2025…
Natáčeli jsme Gertu do června, takže ano. Před Vánoci měl premiéru snímek mladé německé scenáristky a režisérky Hille Nordenové SmalltownGirl, kde jsem měl menší roli. Loni jsme dotočili i snímek Simona Verhoevena Ach diese Lücke, diese entsetzliche Lücke, což je také velmi úspěšný román německého divadelního herce Joachima Meyerhoffa. Před týdnem měl v německých kinech premiéru. Vypráví zvláštní a velmi vtipný příběh o tom, jak protagonista chodil do herecké školy a žil se svými prarodiči. Hraju ředitele herecké školy, kterou jsem sám navštěvoval před třiatřiceti lety! A pak jsem natočil televizní seriál, který i v České republice všichni znají, totiž Komisaře Rexe. Bude to šestidílná série s novou hlavní postavou, já hraju v jedné z epizod a poběží to někdy příští rok
