Nicole Fryčová: Pro žádného poslance není oblast lidí se zdravotním postižením téma číslo jedna

J aký je život s vaším handicapem?

Jsem prakticky nevidomá, tedy mám určité zbytky zraku. Třeba v této chvíli kontrastně proti světlu vnímám vaši siluetu, ale vůbec nevidím detaily obličeje. Při práci používám odečítač obrazovky, který mi text předčítá, jsem schopná pracovat i s hodně zvětšeným textem, to je také výhoda. Nicméně venku či ve vnitřních prostorách, jež neznám, chodím s bílou holí, abych se lépe orientovala. Často se ve veřejném prostoru setkávám s překvapením lidí, když se dívám z malé vzdálenosti do telefonu, kde mám nastaveno velké zvětšení. Mají totiž pocit, že vidím úplně dobře, a třeba i poznamenají, že nevidomost hraju. Lidé si představují, že buďto nevidíte vůbec nic, nebo máte skvělý zrak. Nic mezi tím nepřichází v úvahu. Jenže ono je to spektrum. V Česku žije zhruba 70 až 80 tisíc lidí s těžkým zrakovým postižením, tedy těch, jimž brýle či kontaktní čočky s jejich zdravotními problémy nepomohou. Z tohoto počtu jich jen zhruba 1500 nevidí absolutně vůbec nic. Zbytek včetně mě má zachované určité zrakové funkce, i když někdy jen velmi málo. Také se setkávám s reakcemi, že když nevidím, tak to musí být hrozné, lidé mě litují. Ale já jsem ve svém životě velmi aktivní a necítím se jako chudák na okraji společnosti.

Vy jste se se zrakovým postižením narodila, tedy jiný život ­neznáte.

Ano, takto jsem se narodila. U některých handicapovaných je na první pohled jasně postižení očí vidět, u mě to tak není. Má zraková vada je centrální, mám poškozený zrakový nerv, ale mé oči vypadají jako oči zdravého člověka. Troufnu si tvrdit, že ani po roce a půl práce pro Kaufland na mně někteří kolegové nepoznají, že jsem zrakově postižená, protože prostory kanceláře už dobře znám a chodím tu bez bílé hole. Někdy pak vznikají situace, kdy mě někdo pozdraví na chodbě, dáme se do řeči, ale já vlastně nevím, s kým mluvím. Stává se mi to i mimo zaměstnání třeba na ulici. Lidem samozřejmě nedojde, že by bylo dobré říct své jméno. A jen podle hlasu je velmi těžké známé lidi rozpoznat.

S čím se ve svém životě nejvíce potýkáte vzhledem ke svému handicapu?

Vadí mi lítost vůči mému zdravotnímu postižení. Pak jsou tu předsudky, kdy mi někdo vážnost postižení nevěří. Obecně mám ale „štěstí“, že mám vadu od narození a nemusím se vyrovnávat se zhoršením zraku. Od přátel a klientů vím, že je velmi těžké vidět dobře určitý úsek života, když pak přijde rapidní zhoršení nebo ztráta zraku. Samozřejmě narážím na velké bariéry v prostoru. Třeba když jdu po naučené trase, kde je najednou zahrazená cesta. Nebo u některých semaforů. Ty by měly mít akustickou signalizaci, již mohu aktivovat pomocí VPN vysílače, takové speciální vysílačky, kterou mám u sebe. Nicméně signalizace je často velmi tichá, a když prší nebo se jedná o hlučnější křižovatku, tak ji neslyším. Pokud není v okolí nikdo, kdo by mi řekl, že je zelená, je přecházení velmi nebezpečné. Vysílačka také umožňuje aktivaci akustických majáčků v prostředcích hromadné dopravy. Říká mi číslo a směr linky a měla by upozornit řidiče, že nastupuji. Bohužel to nefunguje dokonale, občas mi to číslo tramvaje nenahlásí, řidič nedostane signál nebo mě mezi lidmi v davu nevidí, takže do svého spoje nenastoupím. Pak tu jsou takové věci, které ženy v mém věku dělají, třeba líčení. Dnes mi má maminka aplikovala řasenku, čehož sama nejsem schopná.

Vystudovala jste právnickou fakultu. Bylo pro vás složité najít po škole práci?