Když jste předsedkyně, prostě berete chyby na sebe. A může vám to zlomit vaz, říká Markéta Pekarová Adamová
Markéta Pekarová Adamová, donedávná předsedkyně Poslanecké sněmovny i TOP 09 a výrazná část vedení uskupení Spolu, oznámila v únoru 2025, že nebude kandidovat v nedávných parlamentních volbách. Teď o tomhle rozhodnutí, o své politické dráze a obecně o postavení žen v politice napsala spolu s někdejší politickou novinářkou, dnes již kulturní diplomatkou Terezou Šídlovou knižní rozhovor. Jmenuje se Nejsem z cukru ani ze železa, vydalo ho nakladatelství Vyšehrad a Reflex o něm spolu s oběma autorkami vedl debatu na právě skončivším veletrhu a festivale Kniha Brno.
Nejdřív nám prosím o té knížce něco řekněte. Jak vznikala, kdo koho oslovil a přemlouval…
Markéta Pekarová Adamová: Já jsem oslovila Terezu. A oslovila jsem ji s tím, že bych byla ráda, abychom zaznamenaly dobu minulého volebního období. Když začala ruská agrese proti Ukrajině, cítila jsem, že se nacházíme v historické době, v určitém milníku. Nevím, jak to máte vy, ale já dost věcí zapomínám, hodně z nich se překrývá novými a novými událostmi, život je hrozně hektický, zvláště v téhle funkci. A já bych byla ráda, aby to zůstalo zaznamenáno právě z toho důvodu, abychom se za tím jednou mohli ohlédnout. Naše kniha nakonec obsahuje i hodně z mého soukromí, ale primárně mi šlo o časosběrný rozhovor, kde budeme reflektovat, co se zrovna děje. Ty věci byly opravdu dynamické a jsem si jista, že jsou z historického pohledu mimořádně významné. Do té doby jsme se s Terezou Šídlovou znaly jen klasicky, politik s novinářem se prostě zná. Během těch několika let, co jsme se k rozhovorům scházely, jsme se spřátelily a dostaly se až na dřeň mnoha věcí, u kterých jsem nečekala, že v knize nakonec budou.
Řekla jste „během těch několika let“. Vám, dvěma praktickým a efektivním ženám, trvalo nabrání a zpracování textů knihy Nejsem z cukru ani ze železa takovou dobu?
Tereza Šídlová: Chtěly jsme autentický záznam, ne nějaký rychlý pohled. Přesně jak říkala Markéta: chtěly jsme zachycovat v přímém přenosu, jak běží čas. Pro mě tam byl jeden velice důležitý motiv – téma, kterým se zabývám jako novinářka dlouhodobě. Chtěla jsem zachytit svědectví ženy-političky v časech, které se snad mění k lepšímu, co se týče zastoupení žen ve veřejné sféře. Jako novinářka jsem se však zabývala také bezpečnostními tématy, Ukrajinou a třeba i otázkou dezinformací, což je další téma, které jsme tam nakously. V tomhle jsme k sobě měly s Markétou odborně blízko, ale pro mě byla opravdu silná motivace podílet se na zachycení jednoho ženského svědectví z veřejného politického života.
M. P. A.: Nemáme křišťálovou kouli, nikdo z nás, a obě jsme při finalizaci knihy obětovaly obrovské množství materiálu, který jsme za ty roky nahrály. Scházely jsme se nepravidelně, vždy na dvě hodiny jednou za dva tři měsíce. To znamená desítky hodin nahraného a posléze přepsaného materiálu; dát z toho dohromady v uvozovkách jen asi 160 stran je poměrně dost práce.
„Jsem si jistá, že nejen já, ale mnoho političek a politiků má tak třikrát do měsíce chuť se vším praštit. Víte, co všechno tomu obětujete, ale mnohé z toho je nepřenosné,“ píšete hned v úvodu knihy. Co vás štvalo vůbec nejvíc?
M. P. A.: Nejvíc mě vždycky vyčerpávalo, že nesu zodpovědnost za chyby druhých, které sama nezpůsobím. Ale je logické, že za ně tu zodpovědnost musím nést. Když jste předsedkyně, teď myslím strany, nikoliv sněmovny, prostě berete chyby na sebe, s tím jdete do té funkce. Ale zároveň vám to může zlomit vaz a vy to vlastně neovlivníte. Vědomí toho, že vás vlastně politicky pohřbí někdo, s kým jste si vzájemně měli pomáhat, je věc nepříjemná. A takových dílčích věcí za tu cestu řešíte neuvěřitelné množství. Pak přijdete po čtrnáctihodinovém maratonu domů, ještě to přemíláte v hlavě a říkáte si: To tedy stojí za to… Kdo to nepřizná, není úplně upřímný – vím od mnoha svých kolegů, nebudu jmenovat, že takovéhle myšlenky mají všichni, přirozeně. Myslím si, že to není jen v politické práci a že to znají všichni, kdo něco řídí, něco vedou, někde mají velkou zodpovědnost. Prostě někdy cítíte, že je toho až až a že se musíte znovu nakopnout a dostat se do té správné lajny. Já totiž politiky rozlišuju. Za tu éru, a byla jsem v ní šestnáct let, jsem potkala dva typy politiků. Jejich motivace jsou dvojí: zaprvé pomáhat a dělat něco pro druhé, do téhle kategorie se skromně řadím já, a zadruhé pomoci sobě. Touha po moci, touha po postavení, po funkci…
A vidíte tyhle lidi i na své straně barikády, nebo jen v politické oponentuře? Jste schopna říct, že v TOP 09 jsou lidé, kteří jsou, řekněme, oportunisté?
M. P. A.: Nenazvala bych to oportunismem, to je legitimní motivace. Když chcete dělat politiku, musíte mít moc, abyste ji mohli prosazovat, to je neoddělitelné. Ale když se stane moc sama o sobě tím, pro co to děláte, je to špatně a jste za hranicí, odkud vás to z politiky nepustí, protože se stane vaší drogou. Ti z té první skupiny pak nemají až tak velký problém opustit to prostředí.
Táhnou ženy ve sněmovně podle Markéty Pekarové Adamové aspoň v některých tématech za pomyslný jeden provaz? Je tam něco, co je všechny spojuje, kromě pár témat typu redefinice znásilnění nebo zákazu fyzických trestů dětí? A na co se Tereza Šídlová ještě mohla zeptat a třeba nezeptala? Podívejte se na videozáznam debaty Reflexu s Markéty Pekarové Adamové a z Knihy Brno.
