Udělali jsme komedii z něčeho, co je vážná věc, říká Pavel Vácha, producent filmů Na plech a Něco za něco

Jak probíhala adaptace hry Ledvina pro velké plátno?

Ta hra je konverzačka a odehrává se v jediné místnosti, takže nejtěžší úkol byl dostat ji ven do prostoru, „zfilmovatět“ ji. Řešili jsme, kam se naše čtyři postavy vydají, aby to bylo filmově atraktivní a bylo na co se dívat. Klíč k tomu jsme hledali poměrně dlouho, měli jsme i slepé uličky.

Jak si scenáristé Jan Vejnar a Filip Oberfalcer rozdělili práci?

Honza je kamarád můj i režiséra Matěje Pichlera, natočili jsme spolu Přišla v noci, pomáhal jsem mu připravovat i jeho další projekty, takže bylo logické, že jsme ho oslovili. Pak se ale musel víc věnovat druhé řadě seriálu Metoda Markovič a my jsme potřebovali dodržet termín natáčení, na který jsme si dopředu vyblokovali herce. A s tím nejde hýbat o týdny, to bychom museli natáčení odsunout třeba o rok. Proto nastoupil Filip, se kterým jsme scénář poměrně rychle dotáhli do finálního tvaru.

Když říkáte „aby bylo na co se dívat“: film těží z lokací a půvabů Ústeckého kraje, kde v posledních letech vzniká spousta českých filmů. Co tam přivedlo vás?

Líbí se mi heslo Make Ústí Great Again! A zároveň jsme potřebovali město, ve kterém bude falický mrakodrap architekta Dana, kterého hraje Martin Pechlát, působit jako dominanta. Třeba v Plzni, kde je nejvyšší kostelní věž v Česku, by to nefungovalo. Ale samozřejmě pro nás byla zajímavá i finanční podpora, kterou Ústecký kraj filmařům poskytuje prostřednictvím filmových voucherů. Taky jsme potřebovali natočit scénu v nemocnici a rádi jsme využili tu v Děčíně, kde nám předtím hodně vyšli vstříc při natáčení filmu Jitky Rudolfové Tanec s medvědem.

Rudolf Hrušínský: Opravdový herec, jehož barokní čeština i rozhlasové meditace byly nakažlivé

Causy

Anna Polívková v Něco za něco hraje překvapivě tlumeně, dovnitř, „neklaunsky“, což je samozřejmě dané i tím, co její Kateřina prožívá...

Anička je skvělá hráčka, ale myslím si, že se často objevovala v rolích, které ji nutily se jenom pitvořit. Lidi to mají rádi, ale já u toho trochu trpím. Nicméně poměrně vážná byla i v Kdyby radši hořelo, kde měla taky hlavní ženskou roli. Je to sice komedie, ale její postava to dění uzemní v nějaké realitě běžného života. Zároveň se s Aničkou velice dobře spolupracuje. A pro nás je důležité pracovat s partou, která funguje dobře pracovně i lidsky. Na tom filmu je to pak vidět.

To se tedy týká i zbytku obsazení Něco za něco?

To se týká nejen castu, ale i štábu. Když trávíte život na placech, je fajn, když se tam lidé navzájem neštvou. Vyrábíme filmy s lidmi, se kterými je nám dobře. Ale není to samozřejmě jediné kritérium pro obsazení, je potřeba i nějak reprezentovat charaktery postav. V Něco za něco byl hlavní úkol udělat komedii z něčeho, co je vlastně vážná věc. Potřebovali jsme přesvědčit diváky, aby se smáli s postavami a postavám, které mají možná vážné zdravotní problémy. Třeba ten Dan je opakovaně stavěn před určité zkoušky a soustavně v nich selhává a Martin Pechlát byl na tohle selhávání jak dělaný.

V tiskových materiálech k Něco za něco říkáte, že rád chodíte do kina na inteligentní komedie. V domácím prostředí máte zatím největší úspěch s filmem Na plech, na který přišlo přes 300 tisíc diváků. Je skvělý, ale termín „inteligentní komedie“ na něj úplně nesedí...

Taky v těch materiálech říkám, že se snažím dělat takové filmy, které bych sám chtěl vidět v kině, a že každý z „mých“ filmů přistupuje k humoru jinak. Když to otočím, neinteligentní komedie je film, u kterého je od začátku všechno jasné, nic vás nepřekvapí a má vás pobavit to, jak herci přehrávají. A to Na plech není.

Jak došlo k vaší spolupráci s Martinem Pohlem?

Přes našeho společného kamaráda kameramana Marka Brožka, se kterým jsem spolupracoval na filmu Mazel a tajemství lesa. Vyprávěl mi, že s Martym Pohlem alias Řezníkem natočil film Párty hárd a že to bude pecka. Když jsem pak Párty hárd viděl při youtubové premiéře, byl jsem úplně nadšený. Marty vychází z amatérského prostředí, kdy s kamarády z Rumburku točili filmy na koleně, Párty hárd vzniklo asi za sedm dní. Pak se začalo chystat pokračování, ale už v lepších podmínkách, tak jsem se do toho zapojil jako producent, i když jsem do té doby byl hlavně produkční. Martyho jsem neznal, musel jsem si najít, co je vlastně ten horror core, který dělá jako hudebník, a bál jsem se, že to s ním bude úplný blázinec. Pak se ukázalo, že je sice z takové poměrně divoké partičky, ale že je to zároveň pracovitý a cílevědomý člověk, který jde za svou vizí.

Trochu na opačné straně žánrového spektra stojí uvedení filmu Kdyby radši hořelo na prestižním festivalu Berlinale. Jak na ně vzpomínáte?

Berlinale byl velký zážitek. Velká škoda je, že tehdy probíhal covid, takže projekce byly velmi omezené, sály naplněné na třetinu kapacity a lidé se téměř nesměli setkávat. Ale Kdyby radši hořelo byl úplně první hraný film naší produkce Bratři, takže už jen uvedení na Berlinale pro mě bylo neuvěřitelná věc. Naší metou bylo ten film vůbec dodělat, protože jsme zápasili se Státním fondem, který nás třikrát nepodpořil. Hodně nám pomohly Česká televize a Zlínský kraj, ale nebýt toho, že šlo pro řadu tvůrců o absolventský film, nebyli bychom ho schopni natočit.

Pak přišla hororová komedie Přišla v noci zmiňovaného Jana Vejnara a Tomáše Pavlíčka, která získala tři Ceny kritiky a dva České lvy...

Ta vznikla tak, že Tomáš a Honza psali anotace a explikace, přepisovali scénáře, žádali o granty, ale pořád se nemohli dostat k tomu, aby Tomáš natočil po Chatě na prodej svůj druhý film a Honza první. A už nechtěli ve třiceti sedět doma a čekat, až jim někdo zavolá. Rozhodli se napsat a zrežírovat spolu takový film, na který nebudou potřebovat Fond a Českou televizi – takový, který si natočí s kamarády. A Tomáš oslovil svoji sestru a moji pozdější manželku Evu, se kterou točili filmy od střední školy, ať do toho jdeme s nimi. Dodnes mě fascinuje, že se realizovala už druhá verze scénáře, to si u jiného projektu nedovedu představit. Tenhle film taky rozhodně přerostl moje očekávání.

Která byla jaká?

Prostě jsme chtěli, aby na to do kina přišlo pár lidí, možná abychom objeli nějaké festivaly. A bylo z toho speciální uvedení v Karlových Varech. Hodně nám pomohlo, že tam film běžel až ve středu. Lidé, co jsou ve Varech už od začátku, tedy od pátku, vidí na plátně spoustu trpících lidí v osobních dramatech nebo válečných filmech – a když po čtyřech dnech takového emočního vysílení přijde komedie, zarezonuje to s nimi silněji, než kdyby ji viděli první den. Pro mě byl zážitek vidět, jak se někdo v kině opováží zasmát a pak už se to šíří jako lavina, i když Přišla v noci komedie úplně není. Pak už to chytlo nálepku „legrace“ a další diváci ji očekávali.

Co vás čeká po Něco za něco?

V létě jsme s režisérem Kdyby radši hořelo Adamem Kolomanem Rybanským natočili film Dovolená v Českém ráji. Je to zase komedie, ale zároveň z trochu jiné strany širokého spektra toho žánru. Tomáš Jeřábek a Magda Borová v ní tráví prázdniny spolu ve stanu, ta krajina tam má velký prostor. Pro Tominu jde o první hlavní roli ve filmu, i když má Českého lva za televizní Volhu. A teď točíme se Zdeňkem Tycem film Město otců, na nás poměrně netradičně drama. Jde o příběh svářeče, který ve svých asi pětatřiceti zjistí, že jeho otec vlastně není jeho otec. Vyrazí pátrat po svých kořenech a zjistí dost strašné věci.

Jak došlo ke vzniku produkce Bratři?

Těsně po FAMU jsme s bráchou řešili problém s DPH a potřebovali jsme se nějak etablovat, abychom mohli dělat tenkrát poměrně drobné věci na sebe. Bylo to rozhodnutí spíš pragmatické než ideové. Pak jsme fungovali taky jako výkonná produkce pro jiné společnosti, třeba na filmu Krajina ve stínu. Asi po patnácti letech jsme se s bratrem domluvili, že je spíš režisér než producent, a teď jsem „Bratři“ se svojí ženou Evou, se kterou produkujeme filmy společně. Snažíme se hledat věci, které nás baví, a jsme rádi, když pak baví i diváky, kritiky i lidi z festivalů.

Máte pěkné logo. To vzniklo jak?

Navrhl ho můj syn, když mu bylo asi deset. Potřebovali jsme logo, tak si našel na internetu, jak vypadají loga filmových produkcí, vyfotil našeho psa a dal ho do kroužku. Když jsem se daleko později podílel na dokumentu a televizním cyklu Identita: Film o českém grafickém designu, grafici, se kterými jsme se při práci potkávali, říkali – nejhorší jsou ty lidi, který si řeknou, že grafika není vážená profese, a zadají ji svým malým dětem. Tak jsem se trochu zastyděl. Až bude čas, přidáme si do loga i název.