Žádná nahota na prodej: Výtvarnice Lucie Králík Rosická představuje textilní dokumenty svého života
Lucie Králík Rosická (*1998) spojuje tradiční textilní techniky s moderními tématy a ve svých dílech zkoumá tělo, identitu a vnímání sebe sama. Její prošívané obrazy, často zobrazující nahé ženy i muže, reflektují současný pohled na fyzičnost a společenské normy krásy. Po účasti na výstavě "Kiss: Monsters Kissing Better" v pražské DSC Gallery vystavovala koncem září díky Trafo Gallery na 20. ročníku veletrhu Contemporary Istanbul, aktuálně jsou její práce do 6. listopadu k vidění v nové univerzitní galerii v Ostravě.
Společně se sochařkou pracující se sklem Janou Svobodovou připravila výstavu Vrstvy příběhů. Tato expozice se zaměřuje na ženskou tělesnost, mezilidské vztahy, traumata a jejich léčbu. Její tvorba je charakteristická propojením ručních šicích technik s experimentálními postupy a abstraktními prvky, často inspirovaná osobními vzpomínkami a zkušenostmi. V aktuálním Reflexu si s Lucií Králík Rosickou přečtěte rozhovor a prohlédněte si naši webovou galerii její tvorby.
Koncem září jste se vrátila zveletrhu současného umění Contemporary Istanbul. Jaké to tam bylo?
Vystavovat v zahraničí je vždy skvělá a zajímavá zkušenost. Nikdy nevíte, jak budou lidi mimo rodnou hroudu vaše obrazy vnímat. Měla jsem trochu obavy, abych příliš nepohoršovala. Ale setkala jsem se s velmi pozitivním ohlasem, má díla budou po veletrhu hned v několika zajímavých sbírkách. Několikrát jsme si všimly, jak se u obrazů srocují skupinky žen a až se studem si díla fotí. Ale taky jsme dostaly reakce, že teď se v Turecku nejvíce prodávají erotická díla a že jsme vlastně dost umírněné… Co se techniky týče, v Turecku se s prošíváním pracuje, mají tradiční deky-quilty yorgany. Domů jsem si dovezla množství lokálně tkaných látek; z nich se chystám šít díla, která pak chci vystavit na sólové výstavě v Trafo Gallery příští rok.
Ve svých textilních obrazech i jinde reflektujete proměnu ženské zkušenosti. Jak ovlivnilo vaši tvorbu mateřství?
Okamžitě se mi vybavil jeden můj obraz, na němž mi můj syn, ztvárněný jako Botticelliho amorek, míří šípem přímo na hlavu. Ano, mohu teď pracovat, jen dokud mi to malý dovolí, má nade mnou a nad mou prací absolutní moc. Přesto přemýšlím o zahraničním doktorském studiu třeba ve Vídni, ale hlavně doufám, že se mi podaří navázat spolupráci s nějakou zahraniční galerií. Český trh je přece jen malý a já dělám specifické věci. Teď jsem třeba udělala obraz a kamarádka se z něj pokusí ušít šaty – nechci se nechat ničím svazovat.
Na Instagramu, kde máte přes osm tisíc sledujících, prezentujete svou textilní tvorbu prodchnutou nahotou, ovšem nahotou vlastně neerotickou, estetizovanou. Jak to, že dokážete s nahými těly zacházet tak lehce a nenuceně?
Moje rodiče jsou sběrateli erotického umění, kterým jsem tak byla od mládí obklopena. Mně to nepřišlo nijak divné, vyrůstala jsem prostě v milující, benevolentní, svobodomyslné rodině, ale když k nám přišli na návštěvu moji spolužáci z gymnázia, bývali z té explicitní sexuality všude po zdech a poličkách občas trochu vyjukaní. Jsem toho názoru, že člověk vystavený nahotě si z ní vezme to, čemu ve svém věku a se svou zkušeností rozumí. Jako dítě jsem tak vnímala krásu zobrazených těl a dokonalost řemeslného provedení, neviděla jsem to jako sérii zadků, penisů a pubického ochlupení třeba na aktech Oldřicha Kulhánka, ale jako něco nádherného, co k lidem patří a před čím se jako dítě nemusím stydět ani bát.
Rozhovor si dočtěte v aktuálním Reflexu č. 42, který vyšel 16. října 2025 >>>
