Black Lives Matter a queer kultura začínají ustupovat. Novou éru popsat neumíme, říká český malíř z Londýna
Domovinu malíř Hynek Martinec (44) opustil po absolvování Akademie výtvarných umění před dvaceti lety. Od té doby žije, s krátkou zastávkou v Paříži, v Londýně. Občas se vrací, vystavoval jak v rodném Broumově, tak v Národní galerii Praha. Aktuálně mu byla v DOX do 7. září prodloužena výstava Cyber Lemon.
Říká se, že v době, kdy se nedaří ekonomice, daří se umění. Platí to i na dnešní Británii?
Říká se to a určitá pravda v tom opravdu je. V dobách ekonomických otřesů často posilují alternativní směry, vzniká prostor pro nové formy projevu. V Británii to vidím podobně. Underground tam teď zesílil. Mnoho umělců si zakládá vlastní malé galerie, hledají nekomerční prostory, často daleko od centra. Je to reakce na to, že klasický galerijní svět, jak jsme ho znali, se v Londýně dostává pod obrovský tlak. Ceny nájmů jsou extrémní. Za posledních pět let skončila v centru spousta galerií jednoduše proto, že už si to nemohly dovolit. Pokud tam dnes patříte mezi středně velké nebo ambicióznější galerie, musíte být globální. Létat na veletrhy, být přítomní ve světových sítích, sledovat trendy, riskovat. A zároveň reagovat na to, že některé umělecké přístupy se rychle přežívají nebo přestávají prodávat.
Buď se přizpůsobíte, nebo to vzdáte. Těch proměnných je hodně. Když jsem do Londýna přijel, říkali mi, že musím jít na Old Street, kde tehdy sídlila původní White Cube. Tam to žilo. Jenže i tam nájmy rychle vylétly. Později se přesunul život víc na jih Londýna, tam to bylo ještě chvíli možné. Ale i to už se mění. Dneska platí jednoduchá rovnice. Pokud nejste na Myfair, jako byste neexistovali. Ta adresa zaručuje, že se o vás ví, ale taky to znamená obrovské náklady. Proto velké galerie často mají jen malou výstavní plochu v Myfair a zázemí jinde. A pokud nejste White Cube nebo Gagosian, musíte se neustále připomínat, hledat nové strategie, nové publikum. To může být vyčerpávající. Ale zároveň to vytváří nové přístupy, nové cesty, nové energie. A právě v tom může být krize i příležitostí.
Jak důležité je mít v Londýně vlastního galeristu?
To je složitá otázka, protože si myslím, že každý umělec má svou vlastní cestu a jiný příběh. Svět umění je džungle. Jsou v něm žížaly, šelmy, obři i ti úplně nenápadní a každý z nich se musí naučit přežít svým způsobem. Vedle sebe tam existují obrovští hráči s globálním dosahem i ti úplně malí, kteří tvoří z garáže. A všichni jsou důležití, protože ten ekosystém se navzájem potřebuje. O undergroundu často říkám, že je to kyslík celého uměleckého světa. Bez něj by ta obrovská zaoceánská loď, kterou představují velké galerie a instituce, ztratila kontakt s realitou. Ty lodi jedou dál, jsou těžké, stabilní, ale z té výšky už často ani nevidí, co se děje pod hladinou. Nenaklánějí se. Zato underground se dokáže ještě třikrát otočit, zareagovat a někdy se tomu všemu i zasměje. A právě v tom je odpověď. Dnes už nestačí mít jen jednoho správného galeristu. Ten vztah je důležitý, ale mění se role. Pokud sběratelé spoléhají jen na ty velké a zavedené galerie, může se stát, že jim uteče to nejzajímavější, co se právě teď rodí mimo jejich zorné pole. Díky internetu, díky sociálním sítím a hlavně díky covidu se objevila úplně nová generace umělců, kteří najednou dokázali fungovat bez galerií. A před pár lety bych tohle ještě nevyslovil nahlas. Doba se prostě proměnila. Takže otázka nezní, jestli mít galeristu, ale spíš kdy, proč a co společně můžete vytvořit. Na druhou stranu, vezměte si takového Matta Collishawa, což je respektovaný britský umělec, známý i v Čechách. Už nemá žádné velké galerijní zastoupení, většinu projektů si organizuje sám, a přesto má výstavy ve významných muzeích. Nebo Peter Doig, podle mnohých největší malíř své generace. Ten ze světa komerčních galerií utekl. Přestal mít nervy na to, jak se mu všichni snažili zasahovat do práce, upravovat ho, ořezávat. A raději se rozhodl jít sám za sebe.
Dnešní prostředí je prostě daleko složitější. Umělec už nemůže být jen někdo, kdo v ateliéru tvoří. Musí být schopný komunikovat, obhájit se, někdy i sám sebe prodat. Je tu obrovské množství proměnných, které se považují za samozřejmé. A pokud ovládnete jen jednu část – i kdyby skvěle – ale nezvládáte ty ostatní, trh vás obejde. Řeknou si: vybereme někoho jiného.
Já osobně mám už deset let po boku Bena Tuffnela. Je to tichý člověk, manažer, kurátor, není denně v médiích, ale je pro mě klíčovou oporou. Podobné vztahy mohou fungovat i s galeristou, jenže tam už vstupují do hry finance, smlouvy, dlouhodobé závazky. Je to jiný typ rovnováhy.
Ale pokud vím, vy aktuálně vstupujete do spolupráce s galeristkou Varvarou Rozou?
Vstupuji, protože má přímé vazby na špičkové galerie a muzea. Dává to smysl, osobně věřím v ten klasický model – že galerie má zastupovat umělce a dlouhodobě ho vést. Zároveň ale chápu, že dnes existuje více cest, jak se dostat k institucím, na veletrhy, k významným sběratelům. Všechno je dnes silně propojené, galerie mezi sebou víc spolupracují, sdílejí kontakty, společně rozšiřují síť. Ale v jádru zůstává to nejdůležitější: Umělec by měl mít kontrolu nad tím, co dělá a proč to dělá. Protože jinak ho ta džungle může semlít. A v tom je výzva dnešní doby – tvořit, ale zároveň rozumět i tomu, co se děje kolem.
Je nějaký trend v britském umění, který všeobecně převažuje?
To je pěkná podpásovka, ale zkusím vám odpovědět alespoň takhle: Když se dívám kolem sebe, vidím, že v poslední době dominovala témata jako Black Lives Matter, i když ta vlna už pomalu ustupuje. Podobně queer kultura, která také zažila svůj vrchol, začíná ustupovat. Mám pocit, že vstupujeme do nové éry, kterou jde zatím těžko přesně popsat. Co ale rozhodně převažuje jako disciplína, je obraz. My malíři jsme za to vděční právě díky současné krizi. Stačí se podívat třeba na Frieze, kde se za posledních patnáct let všechno výrazně změnilo. Dnes už každá galerie, i ta, která se dříve zaměřovala hlavně na konceptuální umění, v nabídce má minimálně osmdesát procent obrazů nebo soch. Co mě ale trochu znepokojuje, je to, že současná britská malba se trochu přehřívá, může přijít pád nebo jakési vyčerpání. S příchodem nového trendu, který bude více propojený s moderními technologiemi, se můžeme dočkat změny. Ale kreativity, kterou do toho vkládáme, se nebojím. Kreativita nikdy nezemře. V tom vidím poslání umění — že nám dává naději, že dokáže vždy najít novou cestu a připravit nás na to, co přijde. Umění je jako život, vždycky se obnovuje a vyvíjí, protože v sobě nese lidskou touhu po smyslu a svobodě.
Rozhovor s Hynkem Martincem najdete v novém Reflexu, který si můžete zakoupit v našem Ikiosku >>>
