Jan Hrušínský: Divadlo Na Jezerce po dobu Fialovy vlády o žádné veřejné peníze nežádalo a žádné ani nedostalo
Nedávno se dožil sedmdesáti let. Pochází ze slavného hereckého rodu a jako prvnímu z nich se mu podařilo stát se principálem kamenného divadla – Na Jezerce. Tedy kousek od svého bydliště. Jan Hrušínský je známý také svými vyhraněnými politickými názory a v rozhovoru vysvětluje, jak k nim přišel a proč nemůže smýšlet jinak. Objasňuje také, proč podal předžalobní výzvu na hnutí Motoristé sobě.
Váš tatínek Rudolf Hrušínský považoval za nejšťastnější období svůj pobyt v Městských divadlech pražských...
S ředitelem Ornestem. A také své první období v Národním divadle, kde s Pepou Kemrem často vzpomínali na Červíčkovu společnost (divadelní soubor předků Jana Hrušínského; poznámka redakce). Seznámili se při tátově prvním filmu Lízin let do nebe, pak ho táta představil Červíčkům a Pepa u nich hrál přes celou válku. Od té doby vzhlížel nejen k němu, ale i k nim, protože si jich vážil pro poctivou dřinu, kterou podstupovali.
Taky mi vyprávěl, jak přijel na premiéru hry Novokřtěnci její autor Friedrich Dürrenmatt a druhý den spolu poobědvali.
Asi vám to vyprávěl i v souvislosti s tím, že Dürrenmatt ukázal při obědě na jeho vínovou kravatu a zeptal se ho, jestli je komunista. „Nejsem,“ odpověděl táta, „ale jde mi k ponožkám.“ Na té premiéře jsem byl a dodnes mám to fantastický představení v paměti. Viděl jsem ho asi třikrát. Sice mi bylo třináct let, ale ohromně mě zasáhlo. Režíroval ho Miroslav Macháček, Svoboda vymyslel nádhernou scénu v podobě glóbu, na kterém se odehrávalo, i obsazení bylo úžasný. Kromě táty tam hráli Karel Höger, Zdeněk Štěpánek, Ladislav Boháč, Luděk Munzar, Jiřina Šejbalová, Dana Medřická, Josef Kemr, Radovan Lukavský… Báječné herecké výkony a silný příběh. Bohužel po vpádu Rusáků inscenace skončila.
Byl tatínek někdy členem KSČ?
Nebyl. Ani já ne, ani brácha. V žádné bolševické organizaci jsem nikdy nebyl. Ani v SSM, ani v Pionýru, kam mě kvůli tátovi nevzali.
Jaké zákazy dopadly během normalizace na vašeho tatínka?
Z DAMU mu „pomohla“ kolegyně Světla Amortová a profesor Antonín Dvořák, pozdější televizní šéfdramaturg, který patřil v 50. letech mezi ty zlé komunisty a měl na svědomí řadu špatných skutků. Nesmíme zapomenout ani na ředitele Národního divadla Přemysla Kočího, který byl jediný, kdo dal tátovi písemný zákaz veškeré mimodivadelní činnosti, takže nesměl nikde pohostinsky účinkovat, režírovat, měl zakázaný film, televizi, rozhlas, Dvořák obeslal všechny instituce. Dokonce mu nevydali ani rybářský lístek. Říkám to i proto, že všechny zákazy ústředního dramaturga Filmového studia Barrandov Ludvíka Tomana, který měl kontakty na sovětskou ambasádu, a technického ředitele Barrandova Bohumila Steinera nikdy nebyly písemně. To byla hnusná doba.
Dopadly zákazy i na bratra Rudolfa a na vás?
Stali jsme se součástí psychického teroru a nátlaku, který na tátu vyvíjeli, protože chtěli, aby odvolal svůj podpis pod výzvou k reformaci KSČ Dva tisíce slov. Táta byl jedním z jejích prvních padesáti signatářů – po spolutvůrcích Ludvíku Vaculíkovi, Ottovi Wichterlem a dalších to byli třeba Jan Werich, Jaroslav Seifert, Otomar Krejča, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Jiří Menzel, manželé Zátopkovi, Věra Čáslavská. Později to začali podepisovat další (celkem více než 150 tisíc; poznámka autora).
Když mocní viděli, že zákazy činnosti ho k odvolání podpisu nepřinutí, zkusili to přes vás?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
