Eva Victor o tvorbě úspěšného dramedy hitu Sorry, Baby: Tak to jsem se o sobě zase něco dozvěděla!
Scenáristka, režisérka, herečka a dřívější internetová senzace Eva Victor (31) letos celovečerně debutovala povedenou černou komedií Sorry, Baby. Film, který vyhrál na festivalu v Sundance cenu za nejlepší scénář a úspěšně se představil na MFF Karlovy Vary, se právě promítá v českých kinech.
Profesorka literatury Agnes (Eva Victor) žije sama s kočkou na pitoreskním venkově na východě Spojených států. Z New Yorku ji přijede navštívit kamarádka Lydie (Naomi Ackie, známá z filmů Whitney Houston: I Wanna Dance with Somebody nebo Mickey 17), aby jí sdělila radostnou novinu: čeká miminko. Obě se vypraví za bývalými spolužáky. Eva Victor coby scenáristka a režisérka pak postupně začne odkrývat právě dobu, kdy Agnes ještě studovala a kdy obdivovala profesora literatury Prestona Deckera (Louis Cancelmi). Jednou u něj dokonce stráví odpoledne… aby večer odcházela s celoživotním traumatem.
Rodilá Pařížanka Eva Victor se koncem desátých let prosadila satirickými skeči na Twitteru, později pracovala pro televizní kanál Comedy Central. Během covidu se pak vrhla do psaní Sorry, Baby. Snímek se stal ve Spojených státech jednou ze senzací letošního roku, evropskou premiéru si pak odbyl v Cannes – to už pod křídly prestižní distribuční a prodejní společnosti A24. Vyniká křehkou atmosférou na hraně dramatu a komedie, obdiv zaslouží i samotná precizní režie Evy Victor. „Sorry, právě jsem si dala bagel,“ směje se s plnými ústy, když se nám podaří video spojení.
V Sorry, Baby se zabýváte sexuálním napadením, film přesto nevyznívá pochmurně. Bylo obtížné ten dojem posunout?
Chtěla jsem v první řadě napsat příběh o tom, jak se vyléčit z traumatické události. Přitom pro mě ale bylo skutečně důležité, abych odstínila násilnou povahu té věci a věnovala se spíš přátelství, lásce a vůli přežít. Po té prvotní stabilizaci však přichází takový divný čas, který dokáže být mnohem delší. A ten mě zajímal asi nejvíc. Proto se film odehrává během čtyř let.
Měla jste ambice vytvořit univerzální příběh, který by hovořil za množství obětí sexuálních útoků?
Psala jsem příběh o Agnes. O jednom konkrétním člověku a jeho konkrétním zážitku. A čím víc jsem se rozhlížela po nějakých univerzálních souvislostech, tím víc jsem cítila, že na to nejsem kvalifikovaná. Moje místo je v tomhle konkrétním příběhu, a v tom, jak se vine těmi čtyřmi roky. A vždycky, když se objevily otázky anebo pochyby, proč natáčím o něčem takhle vážném a ve společnosti navíc takhle rozšířeném, řešila jsem, co bylo pravdivé pro Agnes a jaká je její zkušenost s institucí, která ji nepodporuje.
Tím myslíte školu, kde Agnes studuje a pak tam učí?
Je to tak. Protože zejména postgraduální studium vyvolává dojem, že máte šanci věnovat se naplno jednomu oboru. Té věci, pro kterou hoříte! Připadá mi to krásné a romantické. Ovšem ve finále je potřeba si uvědomit, že škola je podnik, který nesmí prodělávat. A připadalo mi, že je to ideální prostředí, kde se můžu jednak věnovat tomu konkrétnímu příběhu, ale taky promluvit o institucionálních problémech.
Váš film vyznívá velmi osobně. Měl pro vás terapeutickou roli?
Svým způsobem ano. Musím ale předeslat, že u mě žádné uzdravování neprobíhá přímočaře. Taková je moje zkušenost. A se Sorry, Baby to byl rozhodně velmi neobvyklý a nikterak přímočarý zážitek. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, jak příběh uchopit, jak říct, co vlastně říct chci. Ale potom se mi podařilo obklopit se bystrými spolupracovníky, kteří mi pomohli tu moji vizi zhmotnit. Užívala jsem si z jejich strany velké tvůrčí důvěry. Ti lidé mě poslouchali, čímž nemyslím nějaké příkazy; vyslechli příběh někoho, komu zrovna nikdo nenaslouchá. To bylo skutečně ozdravné. A taky intenzivní, protože příběh Agnes pro mě byl dlouho velmi niterný a soukromý. A najednou odpálíte ty vrata a necháte všechny, ať se podívají dovnitř. Ale to už je ten risk, který filmování přináší. A mám dojem, že jsem to nakonec natočila tak, jak jsem chtěla. Co víc si přát?
Ztvárnila jste i hlavní roli. Jak moc to pro vás bylo důležité?
Upřímně řečeno, na to hraní jsem si myslela od začátku! Vlastně ještě dřív, než jsem se odhodlala k režii. A klíčem k mému hereckému výkonu pak bylo, že jsem si našla geniální parťáky. Díky nim to celé funguje!
Vyrostla jste na komediálních skečích. Narážela jste s humorem u Agnes?
Lidé mi často říkají, jaká je Agnes divná. A já na to: prosím? To přece není pravda. Mě připadá, že je v pohodě, ale zřejmě je pro mnohé ostatní jenom divná. Tak to jsem se o sobě zase něco dozvěděla! Ale faktem je, že v komediálním prostředí se cítím doma.
Promítlo se to i do filmování?
Myslím, že vím, jak nastříhat skeč. A když jsem hledala střihače, kladla jsem si podmínku, aby nebyl zběhlý v komediích, protože udržet vtipné tempo je fakt asi jediná věc, které rozumím. Zato představa devadesátiminutového dramatu mě vysloveně paralyzuje. Jak to zvládnout? Jak udržet vážnost, jak prožít bolest? Programově jsem hledala lidi, kteří by byli zběhlí ve stavbě dramatu. Pomohlo mi zkrátka mít tam tvůrce, kteří vnímají ten příběh jako celek. V tomhle ohledu jsem se dost přiučila. Když píšu, nějak vybalancuju výsledný tón. A když natáčím, je pro mě důležité mít dostatek materiálu. Ten vtip si tam pak díky střihu prosadím: třeba tím, že stříhám rychleji, vy začnete vnímat tu energii. Ale zase když je pak Agnes ve vaně, je potřeba zpomalit, vnímat čas.
Jakou váhu má pro vás přátelství, leitmotiv Sorry, Baby?
Kámo, to je všechno! Ale vážně – romantický vztah mívá určitou expirační dobu, protože každý se vyvíjí trochu jinak. Ale přátelství podle mě tuhle lhůtu nemá. Jasně, někdy to lepí víc a někdy míň a taky ne úplně tak, jak bychom si představovali, ale pokud se nestane něco naprosto šíleného, nebývá tam důvod k totálnímu rozchodu. Hluboká přátelství podle mého vystihují hluboké porozumění. A proto přátelství je to jediné, co máme.
