Jefim Fištejn: Cíl v Íránu dosažen, čeká se na bonus. Zaryté kritiky Izraele není čím potěšit
Vždycky se najde chytrák schopný zpochybnit každé vítězství coby předzvěst budoucí neodvratné porážky. Takových jsou přehršle i nyní, ve dnech izraelsko-íránského střetu. Ve všech případech jsou jejich přibloudlé argumenty podobné. Izraelský úspěch je prý jen počáteční fází předlouhé války a íránská odveta bude děsivá – židovský stát bude ještě litovat, že se do toho dobrodružství vůbec pustil! Íránský národ se kolem svého vedení semkne a… však víte! Hrdí Peršané ponížení neodpouští.
Druhá námitka se zdá být sofistikovanější. Jaký je, prosím vás, konečný cíl izraelského útoku, to, čemu se ve vojenství říká „endgame“? Čeho chce Izrael dosáhnout? Ví to vůbec vláda premiéra Netanjahua, nebo se jen tak plácá ve snaze si prodloužit vlastní moc? Chce snad vybombardovat prastarou íránskou civilizaci do středověku?
Oba dva argumenty nejsou víc než horký vzduch. Podle této logiky ani 2. světová válka nebyla ukončena jednoznačným vítězstvím spojenců – vždyť Německo je dnes opět nejmocnějším státem kontinentální Evropy. Žádný „endgame“ neplatí navěky. A kdyby se Židé báli neúprosného hněvu sousedů, nikdy by neobnovovali stát v tak nebezpečném bodě na zeměkouli.
Válka, pokud není nahodilým příletem černé labutě, vždy mívá bezprostřední cíl a celý vějíř dalších možných dopadů. Proklamovaným cílem izraelského úderu bylo odvrácení více než reálné hrozby íránského jaderného vyzbrojení. Tento cíl ve větší či menší míře byl již dosažen a bude pojištěn v příštích dnech, maximálně týdnech.
Paralelně Izraelci počítají s tím, že se v průběhu kampaně podaří připravit soupeře o jiné možnosti jakéhokoli vojenského výpadu: pomocí konvenčních či nekonvenčních zbraní, na souši a na moři. Lidské a materiální ztráty, které mu budou způsobeny, když k nim připočteme předběžné zneškodnění všech teroristických organizací v okolí, zajistí Izraeli relativní klid odhadem na dvě, tři generace – a kdy v dějinách se mohl židovský národ pochlubit takovým přepychem?
Íránský parlament se nyní vyslovil pro odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, jenže jakou váhu má toto gesto na pozadí skutečnosti, že je stejně tajně vyvíjel, smlouva, nesmlouva. Kdysi se Íránci chlubili tím, že svého atomového cíle dosáhnou buď, jak buď, protože chytré mozky odborníků vždy dokážou obnovit zbourané centrifugy a atomové reaktory. Po cílených izraelských úderech těch chytrých odbornických mozků značně ubylo, pokud vůbec nějaký zbyl.
Na nějakou dobu je celý vzdušný prostor Íránu přístupný pro izraelskou techniku. Jakmile se kdekoli objeví z vojenského hlediska podezřelý objekt, snadno může být zničen. Je to svým způsobem opakování izraelské strategie vůči Sýrii. Když se v Sýrii dostali k moci noví vládcové, Izrael je sice uvítal, ale kontroly nad oblastí se nevzdal. Jakmile se tam objeví jakýkoli vojenský potenciál – obrněná technika, letadla, skladiště munice – je okamžitě vyeliminován.
Takový scénář prokázal svou funkčnost a může být udržován dlouho. První fáze potrvá, jak ohlášeno, dva týdny. Za tuto dobu lze definitivně potlačit celý systém protivzdušné obrany a rozmetat každé skladiště balistických raket. Těch není nekonečný počet: navzdory jasnému rozkazu ajatolláha Chameneího místo slibované tisícovky dokázala armáda dostat do vzduchu jen asi stovku raket. Mezitím lze podvázat samotnou možnost dodávek tvrdého paliva pro rakety. Co se nedá zasáhnout přímo ze vzduchu, určitě lze zneškodnit ze země: Mosad dokázal, že má v Íránu velmi rozvětvenou a odhodlanou síť svých agentů. Není pochyb, že v důsledku plánovitých úderů lehne popelem velká část energetické infrastruktury země. Írán sice může uzavřít Hormuzský průliv, leč byla by to forma sebepoškození. Právě tudy vyváží země větší část svého exportu. Navíc, nebylo by to snadné, neboť v tamních vodách již operuje americké loďstvo.
Izraelský zásah uvrhl do chaosu celý společenský řád Íránu. Zemi autoritářsky vládne ajatolláh Chameneí, jenže odkud konkrétně vládne, je zatím záhada. Není ani vyloučeno, že je už dávno v cizině. Současná náboženská autorita, nejvyšší vůdce rahbar, je starý nemocný člověk. Současné události mu určitě na síle nepřidají, a přitom žádného nástupce nemá. Íránská vrchnost demonstruje v poslední době spíše liknavost a rozpaky než záchvat siláctví. Íránská společnost je multietnická a trpí spoustou vlastních problémů, pnutí a třenic, které čekají na ránu z milosti. Není tam nic, čím bych mohl potěšit zaťaté kritiky izraelské vlády.
