Autorka Sexu ve městě Candace Bushnellová: Ženám říkám, ať jsou svým vlastním panem Božským
„Doma jsem v 90. letech zůstávala třeba jednou měsíčně, jinak jsem chodila každý večer ven a potkávala nové lidi,“ vzpomíná v exkluzívním rozhovoru pro časopis Reflex šestašedesátiletá americká spisovatelka Candace Bushnellová. Tehdy vzniklo její literární a posléze i televizní alter ego Carrie Bradshawová. Seriál Sex ve městě přikoval i do té doby neposedné Newyorčanky k televizi. Ukázal totiž ženy v pozicích – pracovních, osobních i sexuálních –, v jakých se do té doby na obrazovkách neobjevily. Autorka vystoupí 4. března se svou one-woman show o Sexu ve městě v Kongresovém centru v Praze.
Vystoupení jsem připravovala původně pro newyorskou Broadway, vysvětluje mi Candace Bushnellová, světoznámá autorka devíti bestsellerů. Ve většině z nich sledujeme životy několika nejlepších kamarádek, jež se snaží skloubit dohromady vztahy, práci, děti a rodinný život. Nebo je třeba kloubit tolik nechtějí. Zajímá mě, jak vznikl nápad přenést známé příběhy na pódium.
„Jeden producent mi před pár lety navrhl, ať zkusím napsat něco jako stand-up o mně, jak jsem vyrůstala, o tom, jak Sex ve městě vznikl, o mých skutečných přítelkyních. Něco jsem napsala a jemu se to moc líbilo. Jenže při stand-upu stojí člověk na pódiu jen s mikrofonem. Cítili jsme, že moje publikum i já chceme víc,“ přibližuje mi, co nás zanedlouho čeká. „Přivezeme celou stage, obleču si na sebe mnoho nádherných šatů a samozřejmě také bot,“ nezapomíná na jeden z nejzásadnějších atributů ženy, kterou Candace Bushnellová už několik dekád symbolizuje. Úspěšná, dokonale upravená, jako by právě odešla z focení pro módní časopis. Tak vypadá ostatně i na obrazovce počítače, potkáváme se totiž on-line.
Přiznám se jí, že jsem nervózní. Ať chci, nebo nechci, je to v určitém smyslu setkání s člověkem, kterého osobně dosud neznám, a přitom ovlivnil můj život. Candace Bushnellová svoje čtenářky a divačky Sexu ve městě, volného pokračování And Just Like That, jehož třetí série poběží brzy na streamovací službě Max, nebo seriálu Lipstick Jungle, rovněž vzniklého podle jejího bestselleru, zná dobře. Chovají se totiž podobně, ať se svou one-woman show přijede do Jihoafrické republiky, nebo do Německa. „Jsou to inteligentní ženy se smyslem pro humor a vytříbeným osobním stylem. Chápou, co se jim snažím říct. I třicet let poté, co jsem napsala první příběh o novinářce Carrie Bradshawové a jejích kamarádkách, je milují a to je úžasné. Říkají si: tohle jsou i moje kamarádky a zajímá nás, co s nimi teď je.“
Ty kamarádky se jmenují Carrie, Miranda, Samantha a Charlotte. Vypadají skvěle, jedí skvělá jídla, bydlí ve skvělých newyorských bytech, mají skvělé práce a randí se skvělými muži (někdy i se ženami). Jenže i tak se někdy zas tak skvěle necítí. Tato emoce byla Candace Bushnellové velmi blízká – stejně jako její postavy žila a pracovala v kulturně bohatém, ale také hektickém New Yorku přes více než dekádu, když je vymyslela. „Bylo mi třiatřicet,“ vzpomíná spisovatelka v on-line rozhovoru na dobu, kdy stvořila „dokonalý-nedokonalý“ svět Carrie Bradshawové.
„Psala jsem už nějakých patnáct let, do New Yorku jsem se z Connecticutu přestěhovala v devatenácti a hned jsem zkoušela publikovat. Vymyslela jsem třeba chvilku po příjezdu do města knížku pro děti a dostala za ni pro mě tehdy neuvěřitelných tisíc dolarů,“ vybavuje si. „Občas se mi dařilo lépe, ale zrovna po třicetinách jsem zažívala velmi špatné období. Neměla jsem moc peněz, protože jsem napsala několik textů a ty mi neotiskli. Nevím, zda to u vás funguje podobně, ale když se to stalo, dostali jste dvě stě dolarů místo tří tisíc,“ vypočítává svoje smolné zářezy z bílo-růžové pracovny. Ne, bohužel to u nás nefunguje podobně, chce se mi vykřiknout. Můj měsíční příjem v tomtéž věku vydělte třemi, Candace! Ale jsme pořád na začátku čtyřicetiminutového rozhovoru a držím se. Ani světové autorce, jakou je nyní, se ne vždy daří. „Snažím se prosadit scénář seriálu a zatím to prostě nejde, tak to v životě je.“
Instant success
Zpátky do devadesátek a jak to všechno začalo. „Byla jsem také zasnoubená a zjistila jsem, že to není ta správná osoba, docela mě to zničilo,“ pokračuje autorka. Nedlouho potom ale Candace Bushnellová začala psát sloupky pro The New York Observer. „Prostě jsem v nich vyprávěla příběhy ze svého života a života lidí, které jsem znala,“ říká. Její články vycházely týdně od roku 1994 do roku 1996 a čtenáři – Observer měl primárně ty mužské – je začali okamžitě hltat. „Byl to ,instant success‘ – okamžitý úspěch,“ usměje se a vyzařuje sebevědomí, jež Američankám většinou závidíme.
„Jedním z hlavních témat mé show, s níž přijíždím i do Prahy, je, kolik práce mi dalo, než jsem toho úspěchu dosáhla,“ dodá ale záhy. Svoje publikum složené zejména z žen a gayů, kteří chtějí „mít všechno“ – dobrou kariéru, velkou lásku i kvalitní intimní život – a stojí je to hodně úsilí a mnoho času, má takzvaně přečtené. „Vždy jsem si přála zpochybňovat to, co společnost ženám přisoudila za role. Chtěla jsem jim nabídnout jiný způsob, jak přemýšlet o svém životě. Nemusíte být vdaná a nemusíte mít děti, můžete klidně být nezávislejší,“ říká Bushnellová.
Její sloupek Sex and the City vyhmátl zeitgeist uvolněné atmosféry clintonovských devadesátek. Víc bylo víc a sex začal opravdu prodávat. Není náhoda, že v roce 1995 tehdy ještě podnikatel Donald Trump s manželkou Ivanou, dva zosobněné symboly města New York, natočili reklamu na první pizzu s krustou plněnou sýrem, což samo o sobě byla dekadence. Manželé ve spotu o nebohé pizze ale ještě ke všemu hovoří v sexuálních narážkách.
Trump se s Bushnellovou také znal. „Can-dace,“ vzpomíná v jednom ze svých sloupků na jeho zvláštní dikci a na větu, kterou jí současný americký prezident často říkával: „Vy máte ty nejlepší vlasy.“ Je to asi jediná věc, v níž s Donaldem Trumpem souhlasím. Jako autorka ale musím ocenit i to, že její články v Observeru četl, a když se potkali na večírku, pochválil jí je. Nedivím se, že se navzájem přitahovali. Bushnellová do svého sloupku dokázala slovem přenést pocit, který se i Trump snažil svými pompézními večírky v ještě pompéznějších mrakodrapech zprostředkovat už od osmdesátých let. Ta nejfantastičtější verze života se odehrává na necelých šedesáti kilometrech čtverečních ostrova Manhattan. A všichni si tam užívají fakt hodně sexu.
Každý den jako film
„Každý vyrážel večer ven,“ vzpomíná autorka devíti knižních bestsellerů na polovinu devadesátých let v New Yorku. Byla to doba, kterou hodnotí jako „velmi společenskou“. Ostatně v její one-woman show je epizoda o tom, jak to ve skutečnosti vypadalo v legendárním klubu Studio 54. Dozvíme se také, jak se tam autorka seznámila například s rockerem Mickem Jaggerem a zda s ním odešla domů. Carrie v Sexu ve městě byla alter ego Bushnellové. Bydlela v menším bytě s regulovaným nájmem a nepoužívanou troubou, v níž skladovala drahou obuv. Jako autorka na volné noze tam stejně jako Bushnellová psala svoje sloupky a později i knihy, ale po setmění ho většinou opouštěla. „Myslím, že jsem zůstala doma tak jednou za měsíc. Všichni chodili večer do restaurací, do divadla, denně jste potkali spoustu lidí a spoustu lidí jste také znali. Na televizi se v té době nikdo nekoukal, neexistovaly mobilní telefony, takže jste si museli vytvořit vlastní zábavu,“ vzpomíná Bushnellová. „Každý den byl jako film.“
A když se hovoří o filmech, pyšní Newyorčané sloupek dokonce faxovali svým kamarádům přes celé Státy do Los Angeles, a tak se už po prvních několika týdnech postava novinářky Carrie dostala k očím hollywoodského producenta Darrena Stara, spolutvůrce kultovních seriálů Beverly Hills, 90210 nebo Merlose Place. A zaujala ho. „Myslím, že velké kouzlo měla newyorská pestrost. V Los Angeles je jeden hlavní průmysl, a to ten filmový. V New Yorku je jich mnoho – finance, móda, média, umělecký svět a trocha televize,“ říká Bushnellová, která pro své sloupky nepoužívala nudný novinářský styl, ale psala v podstatě povídkovou beletrii na pokračování plnou šťavnatých milostných scén odehrávajících se v koutech newyorských klubů i v postelích manhattanských loftů. Zažívaly je její známé a kamarádky – ženy různých kariér, osudů, postav i věků, ovšem vždy obuté do těch nejdražších bot.
Přitom hlavní zápletka se točila okolo tématu, jež je v populární kultuře pokaždé trefa na komoru: Carrie je zamilovaná do Pana Božského a on jí pořád láme srdce. Sloupek, kniha i seriál se ale soustředí na ženské prožívání nešťastné lásky. Obchodníci v mnoha odvětvích také začali na přelomu milénia vnímat, že ženy utrácejí hodně peněz, ať ze své peněženky, nebo z té rodinné, a produkty jim začali nabízet nejen reklamami, ale i nenápadněji skrze média a popkulturu. Z tématu „žena a život“ se najednou stal miliardový byznys. A nejlépe se nakupuje, když se identifikujete s hlavní postavou.
Pořad v každém díle zobrazoval bakchanálie materialismu – nekonečné hromadění luxusního zboží, jako střevíčků značky Manolo Blahnik (jedny stály minimálně 400 dolarů, což nikdy nezapomenu), střídalo debužírování „značkových“ cukrovinek, třeba předražených cupcaků. Samozřejmě nikdy ne doma, ale vždycky v nějakém trendy bistru nebo restauraci, kam se dojelo taxíkem. Veřejná doprava byla dobrá leda na to, aby se na newyorské autobusy vylepily plakáty s reklamou na sloupek Carrie v novinách. Darren Star a potažmo HBO, která v té době vyvíjela hypermaskulinní a dnes kultovní seriál Rodina Sopránů o krutém mafiánském bossovi, co musí chodit na terapie, si spočítali, že univerzum Candace Bushnellové sliboval všem zúčastněným zlatý důl.
Vztahová škola mileniálek
Dovolím si osobní vsuvku. Pamatuji si, když seriál běžel v České televizi v první polovině nultých let v sobotu v noci. Povídala jsem si ve škole se spolužákem, který náhodou viděl jeden díl. Bylo nám osmnáct, čekala nás maturita, oba už jsme za sebou měli nějaké vztahy, ale dospělý život sloupkařky Carrie Bradshawové a jejích tří nejlepších kamarádek, jimž bylo mezi třiceti a čtyřiceti, nám připadal pořád vzdálený. I tak nešel seriál vypnout. „Nikdy jsem nic takového neviděl,“ vyprávěl mi, oči mu při tom málem vypadly z důlků. „Byla tam jedna postava, která měla fakt hodně sexu, jako fakt hodně, a komentovala to tak vtipně.“ Ta postava, již popisoval, byla newyorská PR manažerka Samantha Jonesová, která diváctvo šokovala i bavila zároveň svou i pro muže nepředstavitelnou sexuální uvolněností a břitkými replikami. V Česku máme i v roce 2025 problém takové vlastnosti bez předsudků spojit se ženou.
„Vždycky ženám opakuji: buďte svůj vlastní Pan Božský,“ říká mi spisovatelka do kamerky počítače. Dnes už tato věta zní jako otřepaná floskule, ale na konci 90. let měly čtyřicetileté divačky často náctileté nebo dvacetileté dcery. Takovou dcerou jsem byla přesně já. Nechme stranou, že většina postav je v seriálu dlouho bezdětných – jako první se matkou stala právnička Miranda Hobbsová a dlouho řešila, jak nejlépe dělit svůj čas mezi zasedačku a péči o miminko – pro nás mileniálky, jež si už byly schopné ho stáhnout z internetu nebo sehnat na DVD, znamenalo šest sérií Sexu ve městě v polovině nultých let hlavně iniciační rituál pro vstup do světa moderního ženství. Ať už šlo o toxické vztahy, genderovou nespravedlnost v práci, nebo zatoulané tampóny – tato témata byla v rodinách stále tabu nebo nikoho ani nenapadlo, že to témata jsou. A tak se archetypy, které stvořila Candace Bushnellová – zamilovaná holka, tradiční manželka, kariéristka a děvka –, staly nechtěně jakýmsi pokračováním časopisu Bravo, jež „edukovalo“ celou generaci v lásce, sexu a něžnostech. Je samozřejmě otázka, zda to bylo dobře. Reakce na seriál od mladší generace Z totiž mnohdy nejsou příliš pozitivní. Kritizují přezíravou homofobii a transfobii typickou pro přelom milénia nebo nezdravé vztahové vzorce. Pro boomerskou generaci mých rodičů byl zase pořad příliš explicitní a vulgární. „Každý má v sobě trochu Carrie, trochu Charlotte, malinko Mirandy a špetku Samanthy,“ odpovídá diplomaticky i Bushnellová na otázku, jak moc se identifikuje například právě se Samanthou.
Incelové i tradwives tu byli vždycky
Na ose feminismu stojí proti svobodomyslné Samantě konzervativní Charlotte Yorková. Mladá paninka z lepší rodiny, která randí proto, aby našla toho správného manžela, s nímž by založila dokonalou rodinu a mohla by konečně přestat pracovat, i když to stejně vlastně dělá jen naoko. I v roce 2025 takové ženy jsou a je to naprosto v pořádku, pokud je to jejich svobodná vůle. Bushnellová, jež byla vdaná jednou v pozdějším věku, si ale manželství neidealizuje. „Heterosexuální vztahy jsou ze své podstaty sexistické,“ říká po mém mírném nátlaku, kdy se ptám na názor z jiného rozhovoru. Mluvila v něm o úctě, které se ženám za všechnu práci, již pro ně dělají zadarmo, od mužů nedostává. Dnes to ale vypadá, jako by to mladším ročníkům už vadilo méně.
Zajímavým „charlottovským fenoménem“ je například internetový trend „tradwives“. Zkratka znamená „tradiční manželky“, které nemají klasickou práci a na sociálních sítích svým sledujícím ukazují, jak se pro svého manžela oblékají, malují, češou nebo co mu připravují k jídlu. Vtip je v tom, že na těchto videích nebo i produktech, jež prodávají, samozřejmě vydělávají. „Ten trend není nic nového. Martha Stewartová to dělala už v 80. letech,“ vzpomíná Bushnellová na dnes třiaosmdesátiletou a stále oblíbenou americkou televizní osobnost, která si na „domácím štěstí“ založila miliónový byznys. Pokud vás zaujala, najděte si o ní dokument na Netflixu.
Bushnellová vypíchne v našem rozhovoru zajímavý postřeh, jejž lze parafrázovat paroubkovským „kdo z vás to má?“. „Je to jen fantazie,“ upozorňuje spisovatelka. „Tyto ženy jsou vždy provdány za velmi bohaté muže. Realita je taková, že většina z nás si nemůže dovolit být ,tradwife‘.“ Úspěch tohoto trendu vidí prozaicky: „Podívejte, lidé vždy chtěli sledovat, jak ostatní vaří nebo něco vyrábějí, ale nechtějí to dělat sami.“
„Dobře, a co říkáte na incely?“ ptám se na další internetovou skupinu otevřeně vystupující proti feminismu, tentokrát ale mužskou. Zkratka incel pochází z „involuntary celibáte“, tedy nedobrovolně v celibátu. Jsou to muži, kteří nejsou schopni najít si partnerku a přílišnou emancipaci a vyšší vzdělanost žen vidí jako důvod. Pokud jste ženou nebo gayem, lesbou, transosobou nebo jiným člověkem z LGBT+ komunity, případně nemáte světlou barvu pleti a jste aktivní například na sociální síti X, tak jste se v komentářích nemohli alespoň jednou nepotkat s internetovou armádou misogynních incelů. Ano, máme je i v Česku.
Tuto subkulturu sledují tajné služby mnoha států, protože lidé, kteří se k ní hlásili, mají na svědomí vraždy žen i hromadné střelby. Nezřídka adorují nacismus, Adolfa Hitlera a jsou otevřeně rasističtí a milují zbraně. „Incelové tu byli vždycky,“ myslí si Candace Bushnellová. „Odjakživa je mnoho mužů, kteří nenávidí ženy. Pro ženu je ale statisticky nejnebezpečnější její partner. Bohužel, to je realita. Nejhůře dopadají manželky, jež měly jedno dítě, pak druhé, přestaly pracovat, najednou přijde rozvod a ony nemají nic.“
„Máte takové kamarádky?“ zajímám se.
„Moje kamarádky takové nejsou,“ zavrtí hlavou. „Osobně jako nejdůležitější trend ze všech považuji, kolik žen se rozhodlo vyprávět ostatním svůj příběh a varovat je.“ Obětovat svůj život muži za každou cenu, tu cenu podle Candace Bushnellové prostě nemá. Ani když je tím mužem Pan Božský, jehož pravou identitu ve své one-woman show samozřejmě odhalí. „Najdete mnohem fundovanější lidi, kteří o těchto tématech vědí mnohem víc,“ řekne mi v jedné chvíli. Její živá vystoupení se soustředí hlavně na věci, jež mnohým z nás dělají radost: na humor, módu a přátelství mezi ženami, což v dnešní, spíše smutné době také není málo.
