Zasej obojky a sklidíš psy. Legenda českého hip hopu WWW Neurobeat vydává své páté studiové album

Připomeňme, že původní WWW jsou porevoluční středoškolská kapela z Hollarky a že ve vašem okolí vznikala první graffiti u nás.

Ondřej Anděra: Byli jsme hollarčí hnízdo. Základ budoucích wéwéček jsme hned v prváku vytvořili s Jakubem Janouškem, dnes architektem, časem se k nám připojila Lela Geislerová. A ano, taky jsme měli hodnou sprejerskou crew Bungle Clan. Praha nám přišla šedivá, rozsekaná, rozmlácená… Graffiti jsme brali jako vzdor, co jiného lepšího si mohl mladej člověk vymyslet, než že taky bude pro něco a proti něčemu. Já byl ­idealista, můj hip hop byl svým způsobem ironickej, roztomilej, veselej a barevnej. Když se kolem nás začali zjevovat vostrý, neotesaný lidi, došlo mi, že to povahově není pro mě. Necítil jsem se na to, abych zažíval opravdový honičky s antigraffiti jednotkami. Za nás ještě nebylo to šílenství na nelegálech a po vlacích, i když i my jsme chodili v noci, protože jsme si nějak byli jistí, že to není úplně v pořádku. Luboš se k nám připojil někdy ve třeťáku, líbil se mu tehdy nový undergroundový rap a říkal, že ho baví můj beatbox.

Lubomír Typlt: Já s nimi dělat graffiti nechodil, poslouchal jsem Laibach a Einstürzende Neubauten a taky E Vladimíra Kokolii. V hlavě se mi honily texty à la Friedrich Nietzsche

O.A.: Když jsme se potkali, Luboš přinesl v jakémsi fanzinu své výborné figurální, podivně pokroucené kresby, ke kterým si psal krátké texty. Na obálce bylo: „Podej důkaz, že nejsi.“ Z každý stránky pak vyskakovalo další významově lehce přetočený podivný heslo. Do toho z něj vypadlo, že hraje na trumpetu, já se učil na africké bubny. Až jsme se dohodli, že něco nazkoušíme naživo, bez samplerů. V tehdejších wéwéčkách se pohybovala spousta nesourodých lidí, výtvarníků, kteří se potkávali na výstavách. Patřily k nim vernisáže, kde jsme často inscenovali bláznivé, absurdní scénky

L.T.: Občas došlo i na nějakou konfrontaci. Když nás v roce 1989 přijímali, nastupovali jsme ještě na Střední výtvarnou školu Emanuela Famíry, na Hollarku byla přejmenována až později. A tak jsem na jedné vernisáži udělal fórek a v tom našem divadle sehrál sedláka. Přišel jsem v holínkách, z bot mi trčela sláma, otevřel jsem dveře a spustil: „Dobrý den, jsem tady dobře na té výstavě na Střední škole Emanuela Václava Famíry Hollara?“ Pro nás milá parodie na tehdejší převlékání kabátů, jenže ředitel zrudnul, otočil se a třískl dveřmi. Přijímal nás ještě před Listopadem a najednou se prezentoval jako velký revolucionář

Chodili jste třeba na J.A.R.?

O.A.:Alba J.A.R. jsou pro mě už dlouhou dobu bezvadná, ale tenkrát mě neoslovovali. Hip hop pro mě byl Praha, hledání, kde se dá poslouchat, i setkávání s tehdejší černošskou partou studentů, se kterými jsme chodili na diskotéky. Na nejrůznějších místech se začali objevovat první dýdžejové, kteří byli ochotní zahrát rap, a my chtěli tancovat street dance a elektro boogie. I Viktořík dělal fakt dobré rapové diskotéky

L.T.:Já byl jinde, já chodil na Éčka, na Dunaj, Vanessu, Psí vojáky. Na J.A.R. ani náhodou. Až jednou, po koncertě Beastie Boys v Malé sportovní hale, teď to bude třicet let, jsme na ně vyrazili do Rock Café, ale za chvíli jsme byli pryč. Nás zajímal crossover, poslouchali jsme Nine Inch Nails, Jamiroquai, Rage Against the Machine nebo Rollins Band.

Je zvláštní, že Luboš píše texty a je součástí kapely, se kterou nevystupuje…