Hraběnka z paneláku: Vědění je bohatství národa. Nejsme most mezi Východem a Západem. Jsme Západ
Každá rodina má nějakou černou ovci, říká Karla Mornstein-Zierotin (52) o své dávné příbuzné Angele Sibylle, která před více než třemi stovkami let pozvala na své panství Jindřicha Františka Bobliga, inkvizitora čarodějnických procesů. Kdysi historička, dnes lesačka žije s rodinou na zámku Bludov. Je hrdá Moravanka, potomek jednoho ze sedmadvaceti popravených českých vůdců stavovského povstání – hraběte Jáchyma Ondřeje Šlika. Politika ji, podobně jako její předky ze šlechtického rodu Žerotínů, zajímá. Obává se, abychom se nevypravili ve stopách Fica a Orbána.
Jste vystudovaná historička. Můžete krátce představit svůj rod?
Žerotínové jsou starobylý moravský rod, panského stavu dosáhli už v 15. století. Jejich historie sahá přinejmenším do 13. století a největší slávu zažili v době předbělohorské. Bílá hora byla pro náš rod, který se vesměs hlásil ke stavovské opozici, hotovou katastrofou. Velká část Žerotínů musela emigrovat, přišla o majetky, zůstala jen jedna větev rodiny. Pak ale patřívali až do počátku 20. století k moravské zemské elitě, někteří pracovali jako vysocí státní úředníci.
Podle jednoho z dávných pramenů pocházeli předci Žerotínů z Kyjevské Rusi. Prapředek údajně patřil ke knížecímu rodu Rurikovců, předchůdců Romanovců, jenž odtamtud uprchl, usadil se na Moravě a z jeho potomstva vzešli i Žerotínové. To je nedoložená legenda, že?
Je to legenda. Bývaly časy, kdy každá rodina musela najít předky pomalu až k bohům. My máme doloženého předka Bluda z Bludova. Kdysi se Žerotínové pídili, kde se ten Blud vzal, a přišli na zmíněné Rurikovce. I když tedy říkám, že je to legenda, skutečně existují prameny, které tomu nasvědčují. Kdoví. Ten bájný původ od rurikovských vládců s kapkou císařské byzantinské krve nejspíš ale přispěl k tomu, že počátkem 18. století dostali Žerotíni od císaře Josefa I. říšský hraběcí titul.
Vy patříte k jejich poslední, losinsko-bludovské větvi, která po meči již vymřela a pokračuje po přeslici, čili v ženské linii. Je to tak?
Ano. Babička Helena byla dcerou posledního hraběte ze Žerotína. Nikdo jiný než moje rodina už v Čechách ani na Moravě nežije. Mí předci nezřídka uzavírali i sňatky s uherskou či pruskou šlechtou, a pokud vím, přímí příbuzní nežijí ani tam. Pouze v Rakousku máme ještě příbuzné.
Žerotínové žili po celé Moravě. Vaši předci, kteří tu zůstali i po Bílé hoře, pak na Šumpersku a Velkolosinsku. Tahle oblast bývala v historii národnostně i nábožensky, řekněme, komplikovaná. Jak silně se to odrazilo v dějinách rodiny?
Samozřejmě že silně. A nejen kvůli stavovskému povstání. Moje prababička Zdenka, rozená Podstatzká, v době okupace říkávala, že Češi v nás vidí Němce a Němci Čechy. My jsme především bývali zemští patrioti, bez ohledu na jazyk. I já se hrdě hlásím k moravské národnosti a jsem velká patriotka. Bludov, kde žijeme, je historicky specifický ostrůvek uprostřed někdejších Sudet. Vždy se tu mluvilo česky a nejen my coby zakladatelé vsi, ale i další místní rodiny tu máme staleté kořeny.
Asi nejslavnější člen rodu, Karel starší ze Žerotína, jedna z autorit stavovské opozice, byl stoupencem Jednoty bratrské. A jak jsme se učili ve škole, byl i ochráncem Jana Amose Komenského. Máte k slavnému předkovi osobnější vztah?
Mému praprapradědečkovi se kdysi podařilo převézt Karlovy ostatky a pohřbít je v bludovské žerotínské hrobce. V restitucích jsme získali jeho velký portrét. Přiznám se, když jsem Karla na něm poprvé viděla, pomyslela jsem si: „Proboha, takový přísný pán se na mne bude pořád dívat, to mám po zábavě.“ Ale přísahám, že když jsme obraz zavěsili v koncertním sále, měla jsem pocit, že se na mě mile usmívá sympatický pán. Pak jsem se o něm dozvídala historky, které ani náhodou nebyly protestantsky přísné. Nejraději mám tu, kdy přijel na jedno ze svých panství, a protože šafář předtím špatně uložil víno, neměl co pít. Tak byl rozčilený, že si poslal pro další víno na jiný zámek, byť byla venku slota. Bez vína žít nedokázal. Kdykoli si beru víno z lednice, manželovi říkám: „Já můžu, my to máme v rodině.“ Karel měl postupně čtyři manželky a všechny miloval, psal jim krásné dopisy. Dnes je mi už blízkým člověkem, nikoli asketickým protestantem z dějepisu. I jeho postoj ke stavovskému povstání byl lidský a umírněný. Při svých cestách po Evropě totiž viděl, jaké utrpení přinášejí války. Jedním z vůdců stavovského povstání byl jiný Žerotín, Ladislav Velen, jeho bratranec. Karel mu spíš oponoval, prosazoval náboženskou toleranci.
Ladislav Velen musel po bitvě na Bílé hoře odejít do exilu?
Ano. Ani se neví, kde odpočívá, neví se nic o jeho konci, jeho rodinná větev se v historii rozplynula. Karel starší do exilu nemusel, dostal výjimku. Někteří mí předci si mohli vybrat, jestli se vzdají své víry. A několik z nich se pak z vyhnanství i vrátilo. Nevydrželi v cizině. Láska k Moravě byla silnější. Vrátili se a přestoupili na katolickou víru. Jak kdysi napsal jeden badatel, po Bílé hoře už Žerotínové nebyli čeští bratři a luteráni, ale katolíci, mluvili německy a nadechli se k velké kariéře... Kapku jedovaté, ale tak to nejspíš bylo.
I vy jste katolička?
Celá rodina jsme hluboce věřící a ano, jsme katolíci. Syn dělá v bludovském kostele dokonce pomocného kostelníka, i když studuje na vysoké škole v Praze.
Další vás přímý předek, Jáchym Ondřej Šlik, dopadl jako jeden z vůdců stavovského povstání ještě hůř. Byl prvním ze sedmadvaceti popravených katem Mydlářem. Když stojíte nad těmi památnými kříži na staroměstské dlažbě, cítíte něco víc než my, nepříbuzní?
Svým způsobem ano. Ale jako historička, nikoli příbuzná. My historici, zvlášť ti zabývající se raným novověkem, vnímáme tu událost, jako by byla včera. Někdy si na Staromáku i připomenu, že Ondřej měl být původně čtvrcen zaživa, čili to stětí bylo nakonec milosrdné. Osobně prožívám jiné místo. Kdykoli jedu v Praze tramvají kolem zastávky Bílá Hora, srdce mi trochu zakrvácí. Protože, jak už jsem říkala, Bílá hora byla pro moji velkou rodinu likvidační.
Pro vás není genetická paměť nějaký výmysl, že?
Rozhodně ne. Sice jsem se narodila na Slovensku a vyrůstala v košickém paneláku, ale zámek Bludov, kde jsou Žerotínové doma přes tři století a který nám pak komunisté sebrali, byl s námi pořád. Každý náš nedělní oběd začínal tím, kdo z pratetiček či pradědů měl rád to či ono, kdo byl hýřil a kdo třeba umělecky nadaný. Když jsme se po pádu komunistů do Bludova vrátili, byl to doopravdy návrat domů, vše jsem poznávala, byť jsme tu nikdy předtím nebyli.
Zaznamenala jsem, že jezuita Bohuslav Balbín, český vlastenec a podporovatel rekatolizace, má s vašimi předky také cosi společného.
Jako malého kloučka ho na zámku v Častolovicích vychovával jeden ze vzdálených příbuzných, jenž dbal o českou věc, jak se říkalo. Balbín později vypracoval žerotínský rodokmen, z něhož dodnes vycházíme.
Máte v rodinném archívu nějaké další památky?
Třeba knihu, kterou přivezl jako dar císař František Josef I., když se na bludovském zámku v roce 1860 zastavil. Tatínek je milovník historie, já jsem historik, proto jsme se hned po restitucích domluvili, že písemnosti, knihy a archív ponecháme v Národním muzeu, protože vědění je bohatství národa, nikoli bohatství jednotlivců.
Méně úctyhodným „zásekem“ rodu jsou čarodějnické procesy na Šumpersku. Angela Sibylla z Galle, rozená ze Žerotína, přivedla na velkolosinské panství v roce 1678 jezuitu Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu. Ta dáma nejspíš rodinnou chloubou nebude.
Každá rodina má nějakou tu černou ovci. Ona byla nepochybně důvěřivá a pověrčivá, zřejmě podlehla nějakému mámení, dnes bychom řekli dezinformaci. Podívejte se, čemu jsou schopni lidé uvěřit i v 21. století, a to jsme gramotní a věda nás obklopuje od malička! Angela má oblíbenkyně není.
Příští rok to bude tři sta třicet let, co Angela Sibylla zemřela. Ve známém filmu Kladivo na čarodějnice ji hraje Blanka Waleská. Viděla jste ten film?
A víte, že ne?! Ale o těch událostech je napsaná i místní hra Ďábel proti bohu. Když jsme kdysi spolupracovali na obnovené premiéře pořádané na nádvoří bludovského zámku, můj tatínek a šumperský pan děkan vyjádřili nad krutými historickými událostmi politování. A v ten den k nám do místnosti, kde jsme měli setkání po představení, vletěly vlaštovky, kroužily nám nad hlavami a nedokázali jsme je dostat ven. Odletěly až ráno. Má-li nějak vypadat odpuštění nebo smíření, tak asi takhle. Takové náhody člověk rozumem nevysvětlí.
Říkáte, že Angela není vaše oblíbená Žerotínka. Máte jiné favoritky?
Mám. A hned dvě. Jednou je praprababička rozená Gabriela Almásyová, která si vzala mého prapradědečka Zdeňka Arnošta. Pocházela ze starého uherského rodu a byla to úžasná žena. Prý byla hodně temperamentní, a když se naštvala, křičela maďarsky. Její život v neklidných časech 19. století připomínal dobrodružný seriál. Zbožňovala svého bratra, jednoho z vůdců protihabsburského maďarského povstání – Pála Almásyho. Její manžel Zdeněk bojoval za císaře, tudíž proti svému švagrovi. Když bratrovi hrozil po porážce povstání trest smrti, vzala koňský povoz a jen se služebnou ho propašovala do ciziny, kde žil, dokud nedostal milost. Bratra zachránila a manžela nezradila. Z jejích deníků víme, že ji trápilo, do jakého soukolí se dostala. Druhou mou oblíbenou Žerotínovnou je Matylda, provdaná Dubská. Byla dvorní dámou Sisi, čili císařovny Alžběty. Vdávala se z lásky, byla emancipovaná, krásná, měla velký malířský talent a hodně dětí. Jedno tragicky zemřelo a ona pak založila v polovině 19. století první dětskou nemocnici v Brně. Imponuje mi, jak svou bolest dokázala přetavit v dobro.
Kdy vůbec byla nejšťastnější éra vašeho rodu?
První na přelomu 16. a 17. století, kdy byli Žerotínové na vrcholu a patřili mezi tři nejmocnější rody na Moravě. Druhá pak o století později, na přelomu 17. a 18. století, kdy společensky a majetkově přivedl Žerotíny opět mezi přední moravskou šlechtu Jan Jáchym. Byl komorníkem tehdejšího mladého římskoněmeckého krále a budoucího císaře Josefa I., od něhož předci získali ty hraběcí frčky. Jana Jáchyma zbožňuji, byl později u dvora cosi jako šéf zábavy. Se svou manželkou rozenou z Lilgenau si uměli užívat života, kdyby se o nich natočil film, bylo by nač se dívat. V našem rodě to ovšem chodí tak, že ti, kdo prožili nejzábavnější a nejšťastnější život, nebývali úplně nejlepšími hospodáři, ale vzpomíná se na ně obvykle s láskou. Třeba Zdeněk Arnošt byl tady, v Bludově, natolik oblíbený, že se v roce 1848 stal prvním starostou. Jenže přivedl zámek a celé jmění „zu grunt“. Majetek zachránil až jeho a Gabrielin syn Karel Emanuel.
Tenhle váš pradědeček byl na počátku 20. století jedním z posledních moravských místodržitelů. V době ostrých nacionálních sporů se zasloužil o takzvaný Moravský pakt, oceňovaný pokus o smíření Čechů a Němců. Prý jste se v Bruselu setkala s někým, pro něhož ten pakt je i dnes inspirací pro usmíření belgických Vlámů a Valonů?
Bylo to tehdy jedno z nejpodivuhodnějších setkání. V Bruselu jsem se na jedné akci představila a jistý Belgičan na jméno Žerotín ihned zareagoval. Říkal, že Moravský pakt obdivuje. Tehdy jsem si uvědomila, že my Češi a Moravané se někdy zbytečně podceňujeme a sypeme si popel na hlavu. Jako slovenská rodačka si pamatuji rozdělení Československa, jež bylo pro mnoho lidí osobní tragédií. Ale když jsem se v zahraničí setkala s nějakým kolegou historikem, každý oceňoval, jak úžasně, bez krveprolití se nám podařilo rozejít se a zůstat blízkými přáteli.
Část příjmení máte po dědečkovi Karlu Mornsteinovi, který si vzal Helenu, nejmladší dceru posledního hraběte Zierotina. Proč Zierotin, a nikoli Žerotín?
Staročeským jménem Zierotin náš rod dokazoval, že je starší než Husova reforma gramatiky. Mornsteinové přijeli údajně do Čech s Annou Falckou, manželkou Karla IV. Byli pevně spojeni s českým národním hnutím. Prapradědeček Bedřich Mornstein zakládal s Miroslavem Tyršem a Jindřichem Fügnerem Sokola, byl i přítelem K. H. Borovského či Jana Nerudy. Našli jsme jejich korespondenci, něco z ní zůstalo i doma v šuplíku.
Za komunistů jste přišli o majetek. Neuvažovali jste o emigraci?
Přestože máme v Rakousku přízeň, neuvažovali. Můj dědeček vždycky říkal, že máme trpělivě čekat, až se těžké časy přeženou. I proto jsme měli urny s popelem příbuzných doma. Po revoluci jsme je uložili v žerotínské hrobce. Když o té době mluvíme, vzpomněla jsem si na tragikomický příběh mé prapratety Gabriely, která za komunistů žila ve Vídni. Bludovští hasiči ji v roce 1979 pozvali na oslavy stého výročí, protože bývala patronkou jejich sboru. Mezi soudruhy z toho byla mela, ale podařilo se, seděla na čestné tribuně. Měla poslední přání, aby její popel byl uložen tady, v žerotínské hrobce. Komunisti to nedovolili. Jeden statečný muž však v noci vysekal do zdi hrobky otvor a urnu do ní tajně vložil. Prasklo to, bludovský farář byl pak, údajně za trest, přeložen. Zdejší hasiči dodnes mají prapor, který jim věnovala.
Vy máte vedle slovenských i maďarské geny. Co říkáte současné středoevropské politice?
Je mi smutno, jak je naše historická paměť krátká, jak řada lidí, více na Slovensku a Maďarsku než u nás, s nostalgií vzpomíná na totalitní minulost a věří ruské propagandě. Anebo podléhá jakémusi novodobému mnichovanství a klidně by diktátorovi věnovala kus cizího území výměnou za vlastní iluzorní klid.
Bavíte se o tom se svými známými na Slovensku či v Maďarsku?
V Maďarsku už příbuzné nemám, ale maďarské geny se bouří. Mám nepříjemný pocit, že všichni ti, kteří měli názor jako já, už Orbánovo Maďarsko opustili. Tamní atmosféra je nepochopitelná. Ještě z dětství si pamatuji, že Maďaři ruské okupanty nesnášeli. Když jste tam náhodou otevřela pusu a promluvila rusky, skoro vás poplivali. Jeden z mých kamarádů historiků ironicky říká, že je rád, jsou-li Maďaři na straně Ruska, protože za posledních dvě stě let byli vždy na straně poražených. A Slovensko? Můj tatínek v osmašedesátém zažil v Košicích usmrcení několika lidí ruskými tankisty. Všichni mí přátelé, moje rodina a já jsme nevěřili, že se zdiskreditovaný Fico vrátí. Pozorujete-li slovenskou politiku, mnohdy ani nemůžete uvěřit, jaké absurdnosti se v ní dějí.
Jsou Češi a Slováci jiní?
Máme odlišnou historii, ale lidsky žádnou jinakost nevnímám. I proto se obávám, co může nastat po volbách u nás. Jsme opravdu na rozcestí. Bude se hrát o to, jestli vyrazíme za Ficem a Orbánem, anebo zůstaneme prozápadní, pevně v Evropské unii. Rusko se snaží nás z EU odlákat, všude na sociálních sítích čteme promyšlené lži, přičemž cílem není, abychom jim uvěřili, ale aby se pravda relativizovala. Nedokážete-li rozlišit pravdu a lež, nerozlišíte ani dobro a zlo.
I část české společnosti se domnívá, cítí to tak, že jsme někde napůl mezi Východem a Západem, politicky to pak transformují do různých „mostů“, „všech azimutů“ a podobně. Jak to vnímáte jako historička?
Přímo nesnáším, když se řekne, že Česká republika má být mostem mezi Západem a Východem. My jsme jednoznačně Západ! Vždy v historii jsme k němu patřili. Jen proto, že jsme měli smůlu a padesát let nás tady svou přítomností oblažoval sovětský bratr, přece nepatříme na Východ. Tyhle mosty mezi Západem a Východem jsou benešovským syndromem. A prezident Beneš byl zlomený a zbabělý člověk, jemuž se před Stalinem rozklepala kolena.
Ruskou agresi na Ukrajině nejspíš hodně prožíváte, vaše rodné Košice jsou za rohem a k tomu ti „vaši“ Rurikovci...
Jistěže. A velmi mě děsí. Kdysi jsem naivně věřila, že se v Evropě už války nebudou opakovat. Ale pořád je to zmar. Mluvíme-li o Rusku, vždy si vzpomenu na Karla Havlíčka Borovského, který odcházel do Ruska jako Slovan a vracel se jako Čech. Pro všechny Putinovy nadbíhače bych dělala do Ruska výpravy, ať vidí, jak tam běžní lidé žijí. Pamatujete si na toho Košičana, jenž napsal oslavnou báseň Putinovi, přeplaval na loďce přes Estonsko do Ruska, tam ho zavřeli a on se pak ze země zaslíbené zcela vystřízlivělý vrátil domů? Chtělo by to víc takových „výletů“.
Oceňujete Fialovu vládu za její podporu napadené země?
Za Ukrajinu nepochybně. Jako podnikatelka mám ovšem vůči ní i výhrady. Ale především mám strach, co nám hrozí příště, bohužel i jako důsledek některých vládních přešlapů. Protože, doufám, stačilo a komunisti mají definitivně konečnou.
Podnikáte v zemědělství a lesnictví. Výhrady vůči vládě máte kvůli tomu?
Ano. Jsem už dvacet let lesák i zemědělec a dovolím si tvrdit, že podpora lesáků se s podporou zemědělců nedá měřit. Les slouží všem, což je v pořádku. Ale my lesáci máme předepsáno na několik stránek, co všechno nesmíme, co musíme, co máme dělat pro ostatní, ale jen na půl stránky, co smíme. Poslední kůrovcová kalamita byla katastrofou, dostala nás na lopatky. Když byla u nás na severní Moravě, vůbec se o ní nemluvilo, kůrovec musel dolétnout až na prezidentskou Vysočinu, teprve pak úřady zaregistrovaly, že tu vůbec nějaký brouk ničí lesy. Přitom my je měli sežrané už pět let předtím. Také na nás dopadá sucho, změna klimatu. Mně se velice líbí výrok mého bratrance, že o řešení těchto problémů musí rozhodovat vlastník lesů, lidi, kteří v něm pracují, nikoli nějaký zelený politik nebo aktivista, jenž přijde, koukne, řekne tři otřepané fráze, čtyři spásné myšlenky, a když se to nepovede, odejde radši zachraňovat velryby.
Hovoříme spolu v adventním čase. Kromě byznysu se věnujete i charitě. Tradice?
Určitě. Jsme spolu s tatínkem hrdými členy občanského sdružení Korunka pomáhá, které působí hlavně ve Zlínském a Olomouckém kraji. Podporuje handicapované, nemocné či jinak znevýhodněné děti. Právě teď, o adventu, se koná řada beneficí a charitativních akcí. Nejvíc se těším na benefiční koncert, jenž se bude konat v Arcibiskupském paláci v Olomouci.
Zatím posledním pokračovatelem rodu je váš syn Zdeněk Karel, přezdívaný Oneš. Odkud to zvláštní jméno má?
Je to zkratka Ondřej Apoštol, časté jméno v prvních generacích Bludoviců, příštích Žerotínů. Uznejte, Blud jsme mu říkat nemohli, a ačkoli je křtěný a má osm jmen, je pro nás zkrátka Oneš. V něm se žerotínský kruh symbolicky spojuje.
Vy máte také více jmen?
Mám. Naučila jsem se je odříkat po pořádku kvůli televiznímu seriálu Modrá krev: Karla, Anna, Mária, Magdaléna... tak a teď mi to vypadlo. Pošlu vám ta zbývající mailem, ano?
... Markéta, Gabriela, Helena
(přišlo od paní Mornstein-Zierotin obratem)
