Samir Hauser: Na piko jsem kdysi lákal i Karla Gotta
Říká si různě, třeba generační šansoniér. Samir Hauser (54) je pábitel, reklamní textař a také zakladatel kapel Vanessa, Čínská čtvrť, Bruno Ferrari, Mortal Cabinet, i snad nejšílenějšího projektu devadesátek 2 Amigos. Pro někoho je to ten, který v přímém přenosu ČT šňupal z bible, nebo dekadentní synek z česko-irácké rodiny, se spoustou historek o StB minulosti matky, co prvních pár let strávil v Iráku. Pubertou si prošel na české postpunkové a elektronické scéně, tu nyní barvitě popisuje ve vzpomínkové knížce Vyvrhel, plné party historek nejrůznější kvality, míry pravdivosti a nejroztodivnějšího obsazení. Dostane se i na už pozapomenutý kabaret Zlatá kozačka. Důchod prý bude vyhlížet v bílém rouchu. Vykat si by nebylo fér, na nejrůznějších místech – od staré Kavárny Slavia, feťáckých hnízd až po rockerské šatny – se čas od času potkáváme od konce osmdesátých let.
Moc se o tobě neví, že jsi pracoval v bulváru. Jak se tohle přihodilo?
Bylo mi asi pětatřicet a akorát mě vyhodili z reklamky – místo do práce jsem jezdil za nemocnou přítelkyní do nemocnice. Do bulváru mě tehdy poslala jedna headhunterka, která mi vždycky sháněla práci. Myslím, že šukala chudáka jednoho bývalého kolegu a dost ho u toho mlátila. Luděk Staněk, který tehdy pracoval taky v nějakým bulváru, mně dohazoval témata. Bylo to celkem těžký období, za normálních okolností bych se takhle asi neživil. Staněk mi třeba sehnal zaručenou zprávu, že Petr Muk má nemanželský dítě. Psal jsem pod pseudonymem Ramon Smetana a Muk se to dozvěděl. Volal tam a brečel do telefonu. Pro mě to byl jen ňákej vidlák z Budějovic, tak jsem ho neřešil. Vždycky ráno, když jsem jel metrem do redakce, v trafice jsem nakoupil všechny bulvární noviny a magazíny, zastrčil je do Respektu, abych vypadal jako intelektuál, a hrabal jsem se v těch sračkách. Co bych případně opajcoval. „Posunul dál“ se tomu v té branži říká.
Bulvár je podobný reklamě, ne?
Samozřejmě, musíš zaujmout na první dobrou a psaní reklamních sloganů je dost podobný psaní titulků pro bulvár. Ideálně, a to mi vždycky šlo, vyvolat nějakej skandál a pobouření, takže se dá říct, že pro tohle povolání jsem měl nadání, ale mně vadili ty lidi kolem, přece jen tam byla zaměstnána zvláštní verbež. Ani mezi ně jsem nezapadnul, což bude asi tím, že jsem obecně zaujatej vůči lidský rase, takže po mně nemůžeš chtít nějakou empatii. Kdyby nastala invaze mimozemšťanů, jsem první, kdo k nim přeběhne. I kdybych jim měl sloužit jako brusič pat.
V reklamě ti bylo fajn?
Tehdy ano, brali se tam lidi z ulice, důležitý byl talent, proto tam pracovala spousta hudebních textařů, jako třeba Fanánek nebo Tomáš Belko. S ním jsem dělal třeba na komunikaci pro Air Bank, s tím hodným a zlým bankéřem. To Belko mě najal do Ogilvy a já tam s ním vydržel skoro šest let. Chvilku jsem tam dělal i Komerční banku, když přišel kreativní ředitel z Havasu Eda Kauba, o němž možná málokdo ví, že za komančů stepoval i v Ein Kessel Buntes. Hned mě očíhnul a neomylně se zeptal: „Nemáš koks?“ Když pak zjistil, že se znám s Jitkou Zelenkovou, občas jsme se sjeli a vyrazili na její koncert. S Edou byla legrace.
Ve Vyvrhelovi píšeš, že v devadesátkách jsi šňupal pervitin s olympijským vítězem Lukášem Pollertem nebo s budoucím politickým marketérem Markem Prchalem…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
