ISSA LÓPEZ je showrunnerkou, režisérkou a scenáristkou seriálu Temný případ: Noční krajina. Její globálně proslulé a zatím poslední „dítě“ se pátým dílem přiblížilo svému konci – závěrečnou epizodu uvidíme na HBO v pondělí. Rozhovor Reflexu s Issou López ovšem vznikl dlouho před premiérou, během posledních natáčecích dní na Islandu. Mluvily jsme o věcech, které jsou starší než my, které vždy dřímaly ve stínu a čekaly na nás, o ženských záležitostech i o zvláštní moci polární noci.
Dvaapadesátiletou charismatickou Mexičanku tuzemské publikum příliš nezná; od psaní scénářů klasických latinskoamerických telenovel se přes romantické a vztahové komedie posunula k originálnímu hororu obtěžkanému jak magií, tak společenskou kritikou. Když se Issa López v konferenční místnosti islandského studia Fossa posadila do čela stolu se skupinkou mezinárodních novinářů, okamžitě před sebe vylila svůj šálek kávy. A rozesmála se: „Vida, to je způsob, jak začít rozhovor!“
Jak jste k projektu Temný Případ: Noční krajina vůbec přišla?
Pracovala jsem celý život výhradně v Mexiku, točila jsem tam komedie, protože to tam prostě frčelo a vydělávalo to producentům peníze. A pak se mi ozvali ze Států, abych komedie psala a režírovala i pro americké publikum. Tou dobou vrcholila popularita žánru bromance (snímky o neromantických, ale velmi blízkých kamarádských vztazích dvou a více mužů – třeba Blbý a blbější, Sherlock Holmes s Judem Lawem a Robertem Downeym Jr., do jisté míry i Dobrý Will Hunting; poz. red.). Komedie, zvlášť ty romantické, byly totálně mrtvé. No, stejně jsem odjakživa chtěla točit horory a thrillery… Takže jsem nějakých deset let kmitala mezi Mexikem a Kalifornií a snažila se v Hollywoodu nabízet svoje projekty. Hodně z nich mělo nakročeno k zahájení natáčení, ale fakt je, že třeba se sedmi to nedopadne a jediný pak vznikne…
To mě ničilo. Takže jsem se vrátila domů a natočila nezávislý thriller o opuštěných dětech, které se dostanou do konfliktu s drogovým kartelem – jmenuje se Vuelven, v angličtině Tygři se nebojí, a kritika i diváci ho přijali vážně dobře. Tak dobře, že se v Hollywoodu zase začalo mluvit o mých starších nenatočených projektech. Uprostřed jednání o jednom z nich mi zavolala Francesca Orsi, šéfka původní dramatické tvorby v HBO, jestli by mě nezajímalo popovídat si o pokračování True Detective, Temného případu. Inu, zajímalo.
Takže jste fanynka?
Stejně jako půlka zeměkoule! První řada byla opravdu vynikající, rezonovala po celém světě a já na ni chtěla navázat – ovšem jak a čím? Co to bylo, čím první Temný případ tak mocně zaujal diváky? Hodně jsem nad tím přemýšlela a došla k tomu, že šlo o atmosféru, o jedinečné zachycení místa, té zpocené, dusné, vlhké, gotické, podivné Louisiany. Až lovecraftovský příběh lemovaný jakýmsi kosmickým hororem, s vlivem Fincherova legendárního thrilleru Sedm. Tohle všechno miluju a chci dělat, říkala jsem si. Ale přesně z druhé strany: z louisianského vedra se vydejme do jiného extrému, do mrazu.
Jenže kam přesně? Musí to být opět Americana, další bohem zapomenutý flák země, kde bují temné věci a činy, kde je prazvláštní krajina, kde skomírá ekonomika… Aljaška! Nekonečně dlouhá polární noc je skvělou kulisou pro zachycení noiru a vesmírného hororu, což snad uspokojí moji geekovskou podstatu. Taky jsem toužila vytvořit podobně silný pár detektivů s komplikovaným vztahem k sobě navzájem i ke světu kolem, jaký měli Nic Pizzolato a Cary Joji Fukunaga v první řadě. Ale bylo mi jasné, že v mém případě musí jít o dvě ženské, naprosté protiklady, ale obě ultra zajímavé a silné. A tak jsme skončili s Jodií Foster a Kali Reis. Ale ještě předtím, před castingem, mi z HBO řekli, že tohle je přesně to, co léta hledali.
Proč jste se rozhodli natáčet na Islandu, a ne na Aljašce?
No… Na Aljašce je fakt ukrutná zima a já jsem Mexičanka! Ne, ve skutečnosti je to takhle – ta část Aljašky za polárním kruhem, kde jsme potřebovali točit tu dva měsíce dlouhou noc, jednoduše nemá vhodnou infrastrukturu. Neumím si představit, kam bychom tam ubytovali štáb ani jak bychom přežili minus 36 stupňů Celsia – a samozřejmě jak bychom zajistili, aby v tom mrazu běžely kamery. S takhle obrovskou produkcí a skoro ročním natáčením jsem pro všechny chtěla pohodlí a jistotu, že to klapne… Začali jsme tedy hledat místa vhodná pro ztvárnění Aljašky. S Kanadou to vypadalo nadějně, mají velké množství Inuitů, kteří v seriálu hrají jako etmikum zásadní roli. Jenže místa, která vypadala jako naše městečko Ennis a lovecké vesničky kolem, jsou tak strašně daleko v divočině, že by to bylo stejně nevýhodné jako točit na Aljašce.
Takže jsme se začali bavit s Islandem, který je solidně zasíťovaný a kde je všechno blízko jak přírodě a jakoby arktickému prostředí s ledem a sněhem, tak velkým městům. Měla jsem k ruce fantastického filmového architekta, Daniela Taylora (pracoval mj. na seriálu Britannia a na snímcích Jdi za svým koněm, Tetris nebo nejnověji Argylle režiséra Matthewa Vaughna; pozn. red.), a ten skvěle zvládl udělat z civilizovaného Islandu zapadlý kus Aljašky. Celý štáb ovšem před natáčením odjel na Aljašku, abychom nasáli tamní vzduch, ochutnali tuleně a tak dále. Naše Inuity hrají ti z Aljašky, ale taky z Kanady, spousta z nich je z Grónska a z Dánska, herci i neherci. Což je tedy disciplína sama o sobě, režírovat profesionály v jedné scéně s úplnými laiky.
Na Aljašce, přesněji na tom vámi zachyceném kousku země, se dějí strašné věci. Je to dané podstatou toho státu?
Když se někde něco vzácného těží, často to ovlivňují ne úplně čistě prosazované zájmy korporací; roli hrají i vládní rozhodnutí. A ve městech s tak malým počtem obyvatel, jako má náš Ennis, jsou některá rozhodnutí politiků nebo i samosprávy komplikovaná… Nahoře na Aljašce je vysoká kriminalita, což je pro noir klíčové. My při návštěvě Aljašky samozřejmě zažili úplně něco jiného, samou radost a zábavu, a i tu dlouhou noc jsme tam navnímali jinak, jako příležitost k tomu se sejít a společně si vyprávět příběhy…
Proč se scenáristka a režisérka komedií vrhla do thrillerů a nadpřirozenými prvky a gotického hororu?
Věci, které se zdají být protikladné, jako horor a komedie, nejsou ve skutečnosti tak odlišné. Podle mě jde o dva nejtěžší žánry, příbuzné v tom smyslu, že musejí v divácích vyvolat fyzickou reakci, smích nebo třas. Gotika je gotika a věci, které číhají ve stínech, jsou věci, které číhají ve stínech. To mytologické univerzum první řady Temného případu, Krále ve žlutém a Carcosu (to první je zlovolná nadpřirozená entita, druhé slovo značí říši zla v bezmála 130 let starých povídkách Roberta Williama Chamberse, na něž navazoval H. P. Lovecraft a jež před deseti lety vyšly česky v překladu Petra Pálenského péčí nakladatelství Argo; pozn. red.), ve své tvorbě rozpracoval hluboce rasistický autor H. P. Lovecraft, jehož odkaz a jeho otisky v naší kultuře jsou pozoruhodné. Ta idea, že existují věci, které jsou starší než my, které vždy dřímaly ve stínu a čekaly na nás, a že existují jedinci, kteří se jich dotknou a nechají se jimi buď pokřivit, nebo úplně pohltit... To je podle mého základní myšlenka antologie Temný případ, na niž jak první, tak čtvrtá řada kladou důraz.
Děj Temného případu: Noční krajiny se odehrává v oné dlouhatánské noci; museli jste točit buď v interiérech, nebo výhradně v pološeru a ve tmě. Jak se vám pracovalo?
Výborně, stejně jako celému štábu – prostě jsme si malinko protahovali pracovní dobu, zhruba do jedné hodiny ranní. Pak jste si krásně vstali v poledne, posnídali rovnou s přílohami, mrkli se na zprávy, šli si zaběhat a pak odjeli na plac. Tak uspokojující životní styl! Jakmile jsme ovšem začali točit v interiérech, vstáváte v sedm hodin ráno, ani nemáte čas skočit do sprchy… Nejsem úplně fanda takového harmonogramu.
Co přesně jste ve scénáři rozhodně chtěla mít, ještě než jste začala psát?
Zavzpomínala jsem si na své mladší já a na jeho fascinaci hororem – obzvlášť ráda mám příběhy z reálného světa, které se o hrůzy z podsvětí jen otřou. Taky jsem chtěla najít protipól k těm dvěma detektivům z první řady, důstojnou ženskou odpověď na ně. Já první řadu miluju, ale je to prostě čistokrevná mužská televize. Co se ovšem stane, když tihle mocní, ultrasebevědomí hustopsi budou ženského rodu? Když všechna ta přísná rozhodnutí odklepnou ženy? Když budou právě ony pokládat otázky? Taky jsem zapojila kvanta nadpřirozených jevů, protože jsem Mexičanka tělem i duší a naše kultura je nasáklá magií a čarodějnictvím. Ten hluboce mexický střet, setkání vznešené krásy s absolutně prohnilou hrůzou, která spojuje vznešené a odpudivé v jediném vyprávění, to je můj příspěvek k tomuhle seriálu.
Byl to váš nápad, aby tentokrát byly protagonistkami ženy?
Důvod, proč ohledně tohohle seriálu jakožto producent voláte Mexičance, bude nejspíš ten, že HBO se moudře rozhodlo, že je jaksi na čase! Ve třech řadách byla mezi detektivy jediná žena, ale žádného ženského příběhu nebo přístupu se publikum nedočkalo. A kromě ženských věcí, kterým rozumím, jsem tu při psaní i další práci musela vyrešeršovat a pojmout všednodennost obyvatel Aljašky, procedurální záležitosti policejní práce, pochopit vztahy mezi jednotlivými rasami, což jako Mexičanka na jisté úrovni zvládnu, ale na Aljašce to má jiná specifika. Musela jsem konzultovat s experty, stejně jako v otázkách vaření, oblékání a družení se za dlouhých zimních večerů, ba nocí… Nakoukala jsem kvanta hodin youtubových videí lidí, co na Aljašce žijí – zima je dlouhá, víte, kolik toho z nudy natočí? Meditace, osamění, izolace, všechno to tam bylo.
Mezi Woodym Harrelsonem a Matthewem McConaugheym, respektive jejich postavami, v první řadě strašně dobře fungovala chemie. Jak jste dosáhla téhož u postav Liz Danvers a Evangeline Navarro?
Jsou to neuvěřitelné ženské, obě dokážou být trochu praštěné, stejně jako jejich postavy. Užily jsme si spoustu srandy. Jodie mi řekla: Já tak strašně ráda točím něco, co jsem netočila od dob Clarice (mladičké agentky FBI Starlingové z Mlčení jehňátek; pozn. red.)! Obraz Clarice budeme mít všichni tak nějak v sobě, pokud jsme ten film viděli, a stejně tak spoustu replik a obrazů z Mlčení jehňátek. To bylo předobrazem Fincherových Sedmi a Sedm stálo modelem Temnému případu, nebojím se to říct nahlas. Danvers a Clarice toho ale nemají moc společného: ta první je přímočará, mladá, čerstvá, skrz naskrz dobrá lidská bytost s jiskrou v oku. Druhá je padesátnice, která prožila peklo a má toho i pracovně hodně za sebou, mimo jiné soustavné střety s mužským světem, které ji postrkovaly životem někam, kde vůbec nechce být. Kde by nechtěl být nikdo z nás.
